Skvělé vítězství, nebo masakr? Jakou cenu má život civilisty v Palestině
„Každý člen Hamásu je mrtvý muž,“ prohlásil izraelský premiér Netanjahu. Ale kolik civilistů zemře při naplňování té hrozby? Bilance izraelských útoků na Gazu bývá hrozivá. A život civilisty má v Palestině velmi nízkou cenu.
Na prvním zasedání krizového válečného kabinetu prohlásil izraelský premiér Benjamin Netanjahu, že Hamás bude zničen. Opoziční lídr Binjamin Ganc potvrdil, že nastal čas války a že Izrael je nyní jednotný, vnitropolitické spory jdou stranou.
I spojenci Izraele mají ale obavy z toho, jak bude odveta za útok Hamásu vypadat. Americký prezident Joe Biden Izrael vyzval, aby postupoval „v souladu s principy Ženevských konvencí“. Tedy mezinárodních dohod o ochraně civilistů a dalších „nevojáků“ (váleční zajatci, zdravotníci, ranění…) v průběhu válečného konfliktu.
Lze ale od Izraele očekávat, že ochrana civilistů pro něj bude prioritou?
Nelze. Svědčí o tom páteční výzva izraelské vlády: Přes milion civilistů z Gazy se mělo během jednoho dne přesunout na jih pásma. Izrael tak v zásadě nabídl dvě možnosti: Zůstanete – a pak budete součástí války. Nebo se zkusíte přesunout – a budete součástí logisticky nemožného úkolu a humanitární katastrofy.
Ale právě takhle se Izrael opakovaně brání. Zjednodušeně: Samopalem proti kamenům, náletem proti Molotovovým koktejlům. Připomeňme si některé události z nekončící palestinsko-izraelské války. A některé statistiky.
Intifáda trvala s různou intenzitou šest let, do roku 1993. Během této doby izraelští vojáci zabili okolo 1200 Palestinců (odhady se různí), z toho bylo nejméně 241 dětí. Až 120 tisíc Palestinců bylo zatčeno, 2500 domů bylo srovnáno se zemí. Podle jednoho z odhadů bylo během intifády jen na území Pásma Gazy zraněno přes 60 tisíc Palestinců. Podle dalšího odhadu bylo během prvních dvou let povstání zraněno více než 23 tisíc dětí, z nichž třetina byla mladší deseti let.
Během intifády bylo zabito 60 izraelských vojáků a 100 izraelských civilistů, zraněno bylo kolem tří tisíc lidí.
Každý život je jedinečný. A poměřovat jejich hodnotu je velmi ošidné. Nicméně: Připadá vám to „přiměřené“
A byl to jen začátek.
Evropská unie jako celek trvá na vzniku palestinského státu a odsuzuje izraelskou okupaci palestinských území. Všechny členské státy odsuzují teroristické útoky Hamásu, ale podstatně se liší v míře nekritické podpory Izraele. Česko tradičně patří k těm zemím, které Izrael podporují téměř bez výhrad.
Válka v Gaze, známá také jako Masakr v Gaze, proběhla na přelomu let 2008 a 2009. Izrael svůj útok zdůvodnil jako obranu před ostřelováním raketami Hamásu.
Výsledek? Odhady se opět různí, podle některých zahynulo 1268 Palestinců, podle jiných 1400. Bylo mezi nimi skoro 300 dětí a přes 100 žen. Většina zabitých byli civilisté, podle některých odhadů až 85 procent.
Rakety Hamásu zabily tři izraelské civilisty. Ve střetu zemřelo 10 izraelských vojáků, z toho čtyři omylem zastřelili jejich spolubojovníci.
Přiměřené?
Tak už jen jedno připomenutí. Válka v Gaze pokračovala v roce 2014. Na začátku byl únos a vražda tří izraelských mladíků palestinskými teroristy na Západním břehu. Následovalo hromadné zatýkání Palestinců, odvetné raketové útoky Hamásu z Gazy a nálety izraelských letadel.
Podle odhadů OSN zahynulo během 50 dnů této války 2251 Palestinců. 1462 z nich byli civilisté, mezi nimi bylo 551 dětí a 299 žen. Přes 11 tisíc Palestinců bylo zraněno. Během války bylo poškozeno nebo zničeno 83 škol a 10 zdravotnických center, 12 600 domů bylo zničeno, 6500 vážně poškozeno.
V této válce zahynulo 66 izraelských vojáků a pět civilistů.
Lze na to pohlížet jako na skvělé vítězství a vynikající efektivnost. Nebo jako na další masakr, který nikam nevede. Nebo spíš – vede jen k dalším a dalším masakrům.
Dalším symbolem je dálnice 4370. Spojuje Pravý břeh s Jeruzalémem. A je rozdělena osm metrů vysokou betonovou zdí. Na jedné straně zdi jsou jízdní pruhy vyhrazené pro židovské osadníky, kteří mají do Jeruzaléma volný přístup. Na druhé straně jezdí Palestinci, kteří musí projít kontrolou, zda smějí do města vstoupit.
Ostatně, židovští osadníci. Na Pravém břehu jich žije už 700 tisíc. A podle mnoha mezinárodních organizací včetně EU jsou jejich osady nelegální, protože vznikají na okupovaném palestinském území.
Daný stav dlouhodobě kritizuje mnoho izraelských liberálů, intelektuálů, umělců. Nedávno se k nim překvapivě přidal i bývalý šéf tajné služby Mossad Tamir Pardo. Pardo tvrdí, že systém, který Izrael zavádí na okupovaných územích, je stejný jako apartheid v Jihoafrické republice. Palestinci jsou neustále kontrolováni, mají omezený pohyb a odpovídají se vojenským soudům, zatímco osadníci podléhají běžnému civilnímu soudnictví.
„Je to stát apartheidu,“ říká Pardo. „Stát, kde dva lidé jsou souzeni podle dvou různých soudních systémů, je stát apartheidu.“
O tom, zda Izrael na okupovaných územích zavádí apartheid, se pochopitelně vedou polemiky. A jaký apartheid? Ve smyslu právním, nebo spíš jen symbolickém? A funguje tu také etnická a náboženská nenávist?
Každopádně je to velký a obtížně pochopitelný symbol. Židovští obyvatelé Izraele, potomci Židů zavíraných do ghett, obětí pogromů a holokaustu, zavírají Palestince do ghett a vytvářejí zákony, které z nich dělají občany druhé kategorie. Obávají se, že když budou méně tvrdí, nenávistní Arabové je zaplaví a stanou se oběťmi druhého holokaustu.
Začarovaný kruh, který ponechává jen málo prostoru pro mírové diplomatické řešení.






