Ukrajinský hladomor z let 1932/33 je mezi odborníky a informovanou
veřejností velmi diskutovaný problém a o jeho příčinách i důsledcích
se vedou dlouhodobé spory. Zatímco jedni jej označují za Stalinem uměle
vyvolanou genocidu nacionalisticky smýšlejících Ukrajinců, na druhém konci
stojí názor, že hlavním viníkem je Západ se svojí tzv. Zlatou blokádou.
Tehdy odmítly západní země prodávat Stalinovi artikly potřebné k
industrializaci země za peníze či zlato, ale vyžadovaly obilí. Z této
poněkud přehnané teorie vychází Stalin jako chudák, kterému nezbylo než
vyvážet téměř všechno obilí na západ, pokud nechtěl industrializaci a
budování obrany země zastavit.
Kde je pravda?
Pravda stojí, jak to tak většinou bývá, nejspíše někde uprostřed.
Ačkoli bylo v roce 1988 speciální komisí amerického Kongresu a dále pak
nezávislou Mezinárodní komisí potvrzeno, že šlo cílenou likvidaci
ukrajinského národa, má tato teorie trhliny. Nejočividnější z nich je
fakt, že hladomorem nebyla postižena jen oblast Ukrajiny, ale také
obyvatelstvo Donu, severního Kavkazu, Povolží a střední Asie.
Správnější interpretace je tedy spíše taková, že cílem bolševiků byla
likvidace soukromého rolnictva obecně jako třídy, a to v celém SSSR, aniž
by byla otázka národnosti na prvním místě. Z toho hlediska lze hladomor na
Ukrajině ve 30. letech minulého století označit za jeden z největších
komunistických zločinů, ale nelze ho dost spravedlivě označit za
genocidu.