Amerika, američané, americké zvyky
Valka na Ukrajině – Boj mezi demokracií a fašistickym nihilizmem v 21. stoleti:
Na rozdíl od československých vůdců se ti ukrajinští rozhodli bojovat a ostatní demokracie jim alespoň v nějaké míře přispěchaly na pomoc. Svým odporem Ukrajinci minimálně zpomalili možnost realizace několika velmi temných scénářů a koupili evropským i severoamerickým demokraciím drahocenný čas na přemýšlení a přípravu. Celý význam ukrajinského odporu v roce 2022, stejně jako v případě mnichovskeho appeasementu z v roce 1938, nemůžeme plně pochopit, pokud se nezamyslíme nad tím, které možnosti naší budoucnosti se jím otevírají a které zavírají. Abychom pochopili současnost, musíme znát minulost.
Klasická definice tyranie a moderní koncept fašismu jsou velmi užitečné k tomu, abychom mohli Putinův režim pochopit, ale ani jeden sám o sobě nestačí. Hlavní slabiny tyranií jsou všeobecně známé již velmi dlouho – mluvil o nich například Platón ve své Republice. Tyrani neposlouchají dobré rady, s přibývajícím věkem a ubývajícím zdravím jsou stále více posedlí utkvělými myšlenkami a touží po sobě zanechat nesmrtelný odkaz. To vše je v Putinově rozhodnutí napadnout Ukrajinu jasně patrné. Fašismus jako specifická forma tyranie nám pomáhá vysvětlit dnešní Rusko, pro nějž je charakteristický kult osobnosti, de facto vláda jedné strany, masová propaganda, nadřazení vůle nad rozum a černobílé politické vidění světa - my versus oni. Protože fašismus staví násilí nad rozum, lze jej porazit pouze silou. Fašismus byl až do konce druhé světové války celkem populární, a to nejen ve fašistických zemích. K jeho diskreditaci došlo pouze proto, že Německo a Itálie válku prohrály.
Ačkoli v nejvyšších patrech je Rusko fašistické, není takové skrz naskrz. Uvnitř Putinova režimu se nachází zvláštní prázdnota. Je to prázdnota, kterou vídáme v očích ruských představitelů na oficiálních fotografiích. Často v nich hledí kamsi do neurčita, protože mají za to, že tak působí mužně a chladnokrevně. Putinův režim se nesnaží mobilizovat společnost kolem jedné velké vize, jako to dělalo fašistické Německo a Itálie, ale naopak demobilizovat jednotlivce, které ujišťuje, že nic není jisté a žádným institucím nelze věřit. Tato rutinní demobilizace obyvatel se během války na Ukrajině ukázala pro ruské vedení jako problém, protože své občany vychovali k tomu, aby se raději dívali na televizi, než aby se chopili zbraní. Přesto je však nihilismus, na kterém tato demobilizace stojí, přímým ohrožením demokracie.
Putinův režim je imperialistický a oligarchistický a jeho existence je závislá na propagandě, která tvrdí, že právě takový je i celý svět. Ruská podpora fašismu, bělošského nacionalismu a chaosu mu získává specifický okruh sympatizantů; ruský bezbřehý nihilismus je pak atraktivní pro občany demokracií, kteří tápou, kde by měli hledat nějaké etické zakotvení, a kteří zprava slyší, že demokracie je přirozeným důsledkem kapitalismu, a zleva, že všechny názory mají stejnou platnost. Talent ruských propagandistů spočívá ve schopnosti rozebrat věci na kousky, postupně odloupávat slupky cibule jednu po druhé, až zbudou jen slzy v očích všech ostatních a jejich vlastní cynický smích. Po předchozí invazi na Ukrajinu v roce 2014 Rusko ve válce propagandy vyhrálo. Jeho vylíčení Ukrajinců jako nacistů, Židů, feministů a gayů dokázalo na sociálních sítích přesvědčit mnohé ovlivnitelné Evropany i Američany. Od té doby se ale hodně změnilo. Moci na Ukrajině se chopila mladší generace, která umí komunikovat lépe než staří Rusové v Kremlu.
Lidé, kteří hájí Putinův režim, k tomuto úkolu přistupují jako
literární kritici, kteří vše neustále rozebírají a rozebírají.
Ukrajinský odpor, který ztělesňuje prezident Volodymyr Zelenskyj, ale mnohem
víc připomíná literaturu samotnou. Dbá na umělecký dojem, samozřejmě,
ale dělá tak proto, aby vyjádřil určité hodnoty. Pokud je to jediné, co
máte po ruce, literární kritika, pak se vám nevyhnutelně vše rozplyne ve
vzduchu a přijdete o hodnoty, díky nimž je demokratická politika vůbec
možná. Pokud ale máte literaturu, získáváte v ní určitou jistotu, že
hájit některé hodnoty je zajímavější a odvážnější, než je
bagatelizovat nebo se jim vysmívat.
Tvorba kritice předchází a přežívá ji. Je lepší jednat než
zesměšňovat. Periklés to formuloval takto: „Víc než na vojenské
přípravy a úskoky spoléháme na odhodlanost k činům vyrůstajícím v
našem srdci.“ Kontrast mezi nažehlenými černými obleky ruských ideologů
a propagandistů a upřímnými olivovými barvami ukrajinských vůdců a
vojáků nám připomíná jeden ze základních požadavků demokracie: že se
jednotlivci musí otevřeně hlásit ke svým hodnotám, i když je to pro ně
riskantní. Staří filozofové věděli, že pro vzestup a pád režimů jsou
jejich ctnosti právě tak významné jako hmotné faktory.
Řekové věděli, že demokracie může podlehnout oligarchii, stejně jako Římané chápali, že z republiky se může stát impérium. Uvědomovali si ale přitom, že taková proměna je stejně tak morální, jako institucionální. Toto vědomí je základem západní literární i filozofické tradice. Už Aristotelés si uvědomil, že pravda je nezbytnou podmínkou demokracie a zároveň snadnou obětí propagandy. Pokaždé, když byla demokracie přiváděna zpět k životu, což se týká i amerického vyhlášení nezávislosti z roku 1776, jež se odvolává na určité „samozřejmé pravdy“, byl základní argument etický: ne že demokracie musí nevyhnutelně existovat, ale že by existovat měla, a to jako výraz našeho morálního závazku, kterým se vzpouzíme všudypřítomné gravitační síle oligarchií a impérií.
To platilo pro všechny případy obnovy demokracií kromě toho zatím posledního, který následoval po východoevropských revolucích roku 1989 a po pádu Sovětského svazu v roce 1991. V této době, kdy vznikly Rusko a Ukrajina coby nezávislé státy, panovala zvrácená víra v „konec dějin“, tedy víra v přirozenost kapitalismu a absenci jakékoliv alternativy k demokracii. Mnoho Američanů ztratilo svůj přirozený strach z oligarchie a impéria (svého či cizích) a zapomnělo, že demokracie nevyhnutelně vyžaduje morální odhodlání a fyzickou odvahu. Na konci 20. století se v rozpravách o demokracii začalo spojovat správné morální východisko, že lidé by si měli vládnout sami, s nesprávným skutkovým tvrzením, že demokracie je přirozený stav věcí či nevyhnutelný konečný bod vývoje státu. Toto nedorozumění ve svém důsledku demokracie oslabilo, a to jak ty staré, tak nové.
Stávající ruský režim je jedním z následků mylného přesvědčení, že demokracie přichází sama od sebe a že všechny názory jsou stejně platné. Pokud by to byla pravda, pak by Rusko skutečně bylo demokracií, jak o něm tvrdí Putin. Válka na Ukrajině je zkouškou toho, zda tyranie, která se prohlašuje za demokracii, může uspět a šířit kolem sebe své logické i etické vakuum.
Ti, kteří brali demokracii jako samozřejmost, náměsíčně kráčeli vstříc tyranii. A ukrajinský odpor je pro ně budíčkem.
(Z eseje amerického historika Timothy Snydera ve Foreign Affairs)
2
Ale... jste zde
jediný levičák, který lže... jako když New York Times tiskne...!!! 
Zbytek zdejších
lhářů jsou opravdičtí, američtí pravičáci... 
1
Nebo opět jen, jak
to máte ve zvyku, blbě plácáte desáté přes dvacáté... aby Vám pero
nestálo...?!? 
