„Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky,
nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. To už jsou mi milejší Maďaři,
kteří proti nám bojují otevřeně, než Rusové, přibližující se s
jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy. Tito pánové počínají
všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas
také ruský říci mohli.““
Karel Havlíček Borovský
„Dítě Západu vstřebává tento dojem, který v něm vychovává
vědomí a hodnoty člověka, respekt k jeho práci a pocit své osobní
významnosti jako následníka kouzel práce a tvorby předků… Jenže
podobné myšlenky, podobné pocity a hodnocení nemohou vzniknout v duši
ruského rolníka. Dálava bez hranic, na které se choulí dřevěné vesnice
se slaměnými střechami, má jedovatou schopnost vyprazdňovat člověka,
vysávat jeho touhy. Když rolník vykročí za hranici své vesnice a podívá
se do prázdna kolem sebe, za chvíli pocítí, že toto prázdno se vlilo do
jeho duše… Kolem je jen rovina bez konce a kraje a uprostřed ní je
nicotný, malý človíček, který byl na tuto nudnou zem vržen proto, aby tu
dřel jako na galejích… Myslím si, že ruský národ je výjimečně nadán
– stejně výjimečně, jako je Angličan nadán smyslem pro humor – smyslem
pro zvláštní krutost, která je chladnokrevná a jako by zkoušela, kde je
mez lidské snášenlivosti vůči bolesti, jako by studovala chytlavost a
výdrž života.“