Rozcestník >> Společnost a komunity >> Svobodná diskuse bez cenzury je utopie

Když začali naši Velcí bratři "humanitárně" bombardovat Jugoslávii, vykřikovala jsem na veřejnosti, co si o tom myslím. "Na Bělehrad!", a už jsem jela. Navíc jsem začala roznášet protiamerické letáky. Pověsili se na mě tajní... "Ochranky" jsem se zbavila až po ukončení bombardování. Docela se mi pak po těch ,nenápadných jak sovy ve dne´ stýskalo.

Abych to řekla celé:
Mému muži všichni zákazníci vypověděli nasmlouvané práce, takže si po zbytek roku ani neškrtnul. Já příštipkařila na tchánovo jméno, za pár šupů, abych měla alespoň na cigarety.
No, těch důsledků bylo víc, ale už je to pryč (včetně mého muže). Vypakovala jsem ho z bytu a světe div se - vzápětí dostal práci.

To bylo hodně donkichotské . Otevřenou kritiku si mohli dovolit jen mediálně známé osobnosti a politici chránění imunitou. Za všechny bych uvedla J. Dienstbiera , který byl tehdy zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN

Já už jsem takový typ - za socíku jsem se také nijak nežinýrovala s kritikou stávajícího režimu. Říkalo se o mně, že jsem rebel. Jenže tenkrát mě nečekal žádný postih, tak jsem si bláhově myslela, že mi to projde i za té vycinkané svobody.

tak o tom se snad raději ani už nezmiňuj