Ano. Jsou
Politicky silně naivní banderovci se tak místo německého uznání vytoužené nezávislosti své země dočkali tvrdé odvety. Státní sekretář Kundt vůdcům OUN-B vzkázal, že „Führer je jediný, kdo vede boj. (…) My nejsme spojenci, my jsme dobyvatelé sovětskoruských teritorií.“ Krátce poté Bandera, Stecko a další pohlaváři OUN-B skončili ve vězení. Poté je deportovali do Berlína. Jelikož Bandera tvrdošíjně odmítal odvolat Akt o obnovení ukrajinské státnosti, vyneslo mu to dva a půl roku v berlínské věznici a pak až do září 1944 mohl o nezávislé Ukrajině fantazírovat v koncentračních táborech Sachsenhausen a Oranienburg. Právě na tuto skutečnost poukazují Banderovi obhájci s tím, že vzhledem ke svému věznění přece nemohl nést odpovědnost za obludné masakry hlavně Poláků, ale v menší míře i Židů, Rusů, Arménů, „národnostně dostatečně neuvědomělých“ Ukrajinců, kteří se provinili často pouze tím, že se odmítli podílet na příšerných zvěrstvech na svých ničím se neprovinivších sousedech či uzavřeli národnostně smíšené manželství, a dokonce i Čechů na Volyni. Dosud nepřekonatelně a zároveň tak naturalisticky tuto tragédii zachytil vynikající polský film Wojciecha Smarzowského Volyň. (Malá douška: Snímek lze vřele doporučit všem zájemcům o danou tematiku, avšak s důrazným varováním, že by si ho měli nechat ujít lidé přecitlivělí, nervově labilní, těhotné ženy a samozřejmě nezletilí. Ono úsměvné „tak, děti, vyčurat, pomodlit a spát“ je v tomto případě na místě.) Bandera sice osobní odpovědnost za nestvůrné masakry z výše uvedených důvodů opravdu nemohl nést, ale nemění to nic na ideové koncepci nacionalistů, kteří v jednom ze svých dokumentů hlásali: „Až nadejde nový velký den, nebudeme mít slitování,“ což beze zbytku splnili.
Ostatně Bandera měl v Sachsenhausenu fešácký kriminál. Skončil totiž v areálu zvaném Zellenbau, v němž gestapáci a esesáci drželi prominentní vězně. Takové štěstí neměli Banderovi bratři Oleksandr a Vasyl, kteří zemřeli v Osvětimi.




Takže agresor jsou Banderovci --- 

