Spravedlnost se v případě Čapího hnízda rodila dlouho a těžce a
výsledek není pro žádnou ze stran nijak oslnivý. Babiš byl ze svého
čistě soukromého pohledu pět let zbytečně stíhán. Nezávislý
pozorovatel zase bezmocně sleduje, jak se miliardář beztrestně zmocnil
padesátimilionové dotace, na kterou podle přirozeného lidského citu pro
spravedlnost neměl právo.
Jinak řečeno, hlavním účelem byl spíš klid v rodině než dotace, a
tudíž – podle judikatury vymezené případem Halifax – o dotační podvod
nešlo. Z hlediska jednoduchého práva, které posílá do vězení běžné
zloděje a podvodníky, je to samozřejmě absurdní: jasně že je
horší, když chce někdo krást hned od začátku a plánovaně, ale pokud si
na to vzpomene jaksi mimoděk, stejně by měl být potrestán.
Na Babišovo jednání lze po rozsudku hledět dvojím způsobem a je na
každém, aby si vybral. Buď dělal jen to, co není zakázané, nebo se
provinil zjevně amorálním chováním, byť zákon – hlavně vlivem starých
zamotaných evropských definic – nepřestoupil. Každopádně
vědomě čerpal dotace určené pro skutečné malé a střední
podniky, tedy pro firmy, kterým stát či Evropská unie kompenzuje
nevýhodu, že nemají tak snadný přístup k penězům jako jejich větší
konkurence. A v případě Farmy Čapí hnízdo bylo toto zneužití
obzvlášť zřejmé: Babiš k ní měl, jak to Šott nazval, „sponzorský
vztah“, a tak ji Agrofert podporoval předraženou reklamou, platil za ni
pojištění, vyjednal jí 450milionový úvěr v bance, ručil za něj a
půjčoval jí právníky i manažery…