Spravedlnost se v případě Čapího hnízda rodila dlouho a těžce a výsledek není pro žádnou ze stran nijak oslnivý. Babiš byl ze svého čistě soukromého pohledu pět let zbytečně stíhán. Nezávislý pozorovatel zase bezmocně sleduje, jak se miliardář beztrestně zmocnil padesátimilionové dotace, na kterou podle přirozeného lidského citu pro spravedlnost neměl právo.
Jinak řečeno, hlavním účelem byl spíš klid v rodině než dotace, a tudíž – podle judikatury vymezené případem Halifax – o dotační podvod nešlo. Z hlediska jednoduchého práva, které posílá do vězení běžné zloděje a podvodníky, je to samozřejmě absurdní: jasně že je horší, když chce někdo krást hned od začátku a plánovaně, ale pokud si na to vzpomene jaksi mimoděk, stejně by měl být potrestán.
Na Babišovo jednání lze po rozsudku hledět dvojím způsobem a je na každém, aby si vybral. Buď dělal jen to, co není zakázané, nebo se provinil zjevně amorálním chováním, byť zákon – hlavně vlivem starých zamotaných evropských definic – nepřestoupil. Každopádně vědomě čerpal dotace určené pro skutečné malé a střední podniky, tedy pro firmy, kterým stát či Evropská unie kompenzuje nevýhodu, že nemají tak snadný přístup k penězům jako jejich větší konkurence. A v případě Farmy Čapí hnízdo bylo toto zneužití obzvlášť zřejmé: Babiš k ní měl, jak to Šott nazval, „sponzorský vztah“, a tak ji Agrofert podporoval předraženou reklamou, platil za ni pojištění, vyjednal jí 450milionový úvěr v bance, ručil za něj a půjčoval jí právníky i manažery…
