Rozcestník >> Společnost a komunity >> Svobodná diskuse bez cenzury je utopie

O tomto se tu dnes mlčí. Takto se tu chovali Němci ještě před válkou k našim občanům.
Štěpán Vostatek
rtdsepSono1ggi­u2u474ma0
9
06
1
663

mag68g311u
h
lh5gt71mu073im6i87
·
JE NEJVYŠŠÍ ČAS OSVĚŽIT SI PAMĚŤ
Českou veřejností teď hýbe největší skandál, který si troufám říci předčí i dozimetr s pěti popravenými nepohodlnými svědky i bitcoiny, či zfalšovaný Stanjurův rozpočet. Všechny tyto kauzy v očích nás vlastenců teď vybledly vedle naprosté lhostejnosti naší veřejnosti i vlády k chystanému juchání sudetoněmeckého landsmannschaftu v Čechách, který zcela nepokrytě usiluje o prolomení Benešových dekretů a odsouzení naši země z neoprávněného odsunu Němců. Těžko říci, zda jde víc o nebetyčnou drzost nebo záměrnou provokaci.
Pro osvěžení paměti jak se v našem pohraničí chovali sudetští Němci k Čechům, uvádím úryvek z knihy Stanislava Motla s názvem "Válka před válkou":
" Žena je v rozedraných šatech, z obličeje jí teče krev. Má svázané ruce a kolem krku provaz. Druhý konec toho provazu drží několik mužů. Ti ji nyní vlečou ulicí. Žena už skoro nevnímá. Zbitá, ponížená, k smrti vyděšená. Neví co je s její jedenáctiměsíční dcerkou, kterou ještě před chvílí držela v náručí. To když prchala před zfanatizovanými muži a ženami. Daleko ale neutekla. Její bývalý učitel byl rychlejší. Doběhl ji a píšťalkou přivolal posily. Nyní tahle žena, už sama bez dítěte, klopýtá ulicí. Nejzběsilejší jsou místní lidé: "Ty česká svině... česká čubko". Žena má pocit, že tuhle hrůzu nepřežije, že se celý svět musel dočista zbláznit.
Trýznitelé ji přivlečou k budově četnické stanice. V ní se brání několik československých četníků. Je mezi nimi i muž této ženy. Řev pokračuje a také výhrůžky. Jestliže četníci nevyjdou ven, nevzdají se a neodevzdají zbraně, žena bude zastřelena. Teprve nyní se četníci podvolí. První vyjde ze dveří mladý strážmistr Příbek. Je celý zkrvavený. Útočníci se na něho vrhnou. Srazí ho k zemi. V zápětí vyjde ze dveří další. Antonín Křepela. Pokusí se o útěk. Běží o život. Za ním rozvášnění muži. Střílejí po něm. V jednom okamžiku Křepela padne. Ještě se zvedá a zkouší běžet dál. Pak je ale dostižen. Později bude nalezený s mnohačetnými poraněními a proraženou lebkou. Potom vyjde před hlavní dveře budovy manžel spoutané ženy. Ta mnoho let poté napíše: "Vyzvali ho, aby se vzdal. V tom okamžiku nastala silná palba. Zahlédla jsem ještě, jak se sesypali na manžela, kterého předtím povalili a rvali mu pušku z rukou. Pak jsem byla udeřena do hlavy a pozbyla vědomí."
Vědomí ztratil i její muž. Když přišel k sobě, chtěl se dovléct do bezpečí. Útočníci si toho ale všimli a jeden z nich ho dvakrát udeřil do hlavy hornickým krumpáčem. Policista zůstal ležet v tratolišti krve. Útočníci ho považovali za mrtvého. To mu zachránilo život."
/místo děje Habersbirk , dnes Habartov. 13.září 1938/
V březnu 1939 následoval vpád Hitlera do naší země, který byl nejčernější kapitolou v historii českého národa.
O čem bude sjezd Sudeťáků v naší zemi?
Bude o plivnutí Čechů na svoji zemi, na 360 tisíc obětí českého národa. Bude o dobrovolném ochotném pokleknutí před našimi trýzniteli a vrahy Němci, kteří dodnes nepochopili, ani je to nenapadlo, že k nápravě vztahů se musí zřeknout jednou pro vždy jakýchkoliv nároků na naši zemi, oficiálně jednou pro vždy uznat Benešovy dekrety a omluvit se za rabování vyvražďování popravy, za vyhlazování českých obcí a všechnu tu bestialitu, nejhorší zrůdnosti jaké válečné dějiny lidstva pamatují. Nemluvě o soudně přiznaných valečných reparací, o něž jsme dosud ani nenašli odvahu požádat. Nic z toho se nestalo ani náznakem. Stejně jako vždy v minulosti i dnes zůstáváme poddanými velkoněmecké EU říše.
Sjezd Sudeťáků je potvrzením naší poddanosti. Je přehlídkou pohrdání a nadřazenosti Německa nad Českem. Je dílem českých kolaborantů s hitlerovskými kořeny, kteří by jednou provždy měli být z naší země vypráskáni bičem nebo sedět v kriminálu.