Rozcestník >> Společnost a komunity >> Svobodná diskuse bez cenzury je utopie

Tento příběh ukazuje, co schází dnešní společnosti. Úcta k
bližnímu, láska k člověku, sebeobětování, vzájemná sebeúcta a
mnoho dalších vlastností pro vzájemné spolužití..... 

Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Po několika
minutách čekání jsem zatroubil znovu. Měla to být moje
poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl
odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a
zaklepal. Chvi­ličku;, ozval se za dveřmi slabý hlas starší
ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi.
Po dlouhém čekání se dveře otevřely. Stála přede mnou malá,
přibližně deva­desátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných
šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze
čtyřicátých let.Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal,
jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek
byl zakrytý prostěradly.
Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky
ani nějaké ozdůbky.
V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného
nádobí.
Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?;, požádala mě.
Odnesl jsem zavazadlo do auta a vrátil jsem se, abych pomohl
té ženě.
Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Neustále mi
děkovala za laskavost.To přece nic není;, řekl jsem
jí,snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak
bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce;.
To jsi opravdu hodný chlapec;, řekla mi. Když jsme se
usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda
bychom mohli jet přes centrum.To ale není nejkratší
cesta, upozornil jsem ji.
Ach ano, já vím, řekla.Já nespěchám. Jsem na cestě do
hospice.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly
Už nemám žádnou rodinu, pokračovala tichým hlasem.Lékař
říká, že mi nezůstává moc času. Pomalu jsem natáhl ruku a
vypnul taxametr.
Jakou cestou byste chtěla jet?, zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi
budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli
jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé Přivedla mě
ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila
ještě jako malá holčička.
Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo
uličkou. Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou
řekla: Jsem již unavená, asi pojedeme;.
Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká
budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou
podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva
ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat.
Otevřel jsem kufr, a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena
už seděla na kolečkovém křesle.Kolik vám dlužím, ptala
se a vytáhla kabelku.;Nic, řekl jsem.
Vždyť si musíte vydělávat na živobytí, namítla. Mám i
jiné pasažéry, odpověděl jsem.Téměř bez přemýšlení jsem
se k ní sklonil a objal ji. Ona mě také pevně objala.
Daroval jsi staré ženě trochu štěstí;, řekla.Děkuji ti.
Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a
byl to zvuk uzavírající další knihu života.
Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam
mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den
ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého
naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho
čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co
kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?
Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v
životě neudělal.

Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem
velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často
zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co
někteří mohou považovat za maličkost.