Rozcestník >> Společnost a komunity >> Svobodná diskuse bez cenzury je utopie

Já jsem nikdy netvrdila, že se mám špatně.
V dětství, do 6 let, kdy byl otec v uranových dolech, jsem zažila bídu - otec mohl posílat jen 100 Kčs měsíčně na dvě děti, a to ne každý měsíc. Za sedm let po návratu z lágru zemřel na rakovinu plic, a to už jsme byly tři děti a znova jsme si nemohly vyskakovat.
Od té doby, co jsem si začala vydělávat, už mi připadá, že si žiji luxusně.
Dnes jako důchodkyně žádné velké nároky nemám. Stačí mi, že mám na nájem, jídlo a dokonce i na cigarety. Víc nepotřebuji. Žiji skromně, jak jsem zvyklá z dětství, jsem šetřílek, takže mám našetřeno i na pohřeb.