V této diskuzi se nacházejí odkazy a příspěvky s manipulativním obsahem, dezinformacemi a fakenews.
Dá se říci, že díky všeobecné povinnosti pracovat a systému sankcí za porušení této povinnosti, se z Československa stal jeden velký pracovní tábor. V něm byla jakákoli svoboda volby zaměstnání značně omezena a to, zda člověk bude pracovat v oboru, který vystudoval tak převážně záviselo na pozitivním kádrovém profilu (tedy alespoň nebýt protisocialistickým živlem). Pokud někdo projevoval nesouhlas s režimem, vystavoval se riziku „lopaty“.
Není proto divu, že československá ekonomika trpěla přezaměstnaností. To se začalo záhy projevovat a není žádným překvapením, že negativně. Lidé přestali chodit „do práce“ a namísto toho chodili „do zaměstnání“. Produktivita práce v lepším případě stagnovala, v horším dokonce klesala. Motivace k výkonu v zásadě neexistovala, a kdo lámal normy, stával se v pracovním kolektivu podezřelým. Systém trpěl absencí osobní iniciativy. Aby také ne, prakticky všichni byli zaměstnanci státních nebo národních podniků, a tak bylo každému jedno, zda zrovna ten „jeho“ podnik bude prosperovat, či nikoli. Ve velkém bylo chování zaměstnanců ovlivňováno heslem „kdo denně nekrade aspoň hodinu, ten okrádá svoji rodinu“.
Jak je tedy možné, že na tento systém stále mnoho lidí vzpomíná s láskou? Ten důvod není nijak záhadný. Lidé měli za relativně malou námahu zajištěnu poměrně solidní existenci. Pokud jste nebyli nějakými podvratnými živly, stát vám dal jistotu, že hlady neumřete, budete mít kde bydlet a občas si budete moci dovolit nějakou tu dovolenou v Bulharsku. A když jste byli šikovní, mohli jste si ještě nějaké peníze přivydělat bokem na melouších. Metoda cukru a biče fungovala, stačilo nevyčnívat a nemít velké ambice. A v té frontě na banány jste si mohli alespoň pokecat s ostatními.
1
3
1
