Švagr mi to vysvětloval úplně jinak a taky to dávalo logiku.

A ještě mám pro tebe Heraklítku speciálku o tvým miláškovi Masarykovi!

T.G.Masaryk měl výrazný podíl na obnovení československého státu. Proto se jeho postava idealizovala. Legenda nám Masaryka líčí jako bojovníka za pravdu. Skutečnost je však jiná…

Jen o jedné události, o příčině svého odchodu z gymnázia Masaryk dokázal podat přinejmenším čtyři rozdílné verze. První z nich předložil v roce 1877 v dopise svému příteli Leanderu Čechovi: Bylo to prý pro jeho české národní povědomí. Krátce nato v životopise pro vídenskou univerzitu podal další verzi:

Prý jako dobrovolník vstoupil do rakouského vojska v době rakousko-pruské války v roce 1866 a byl raněn. Z českého vlastence se stal rakouský vlastenec, přičemž navíc lhal až se hory zelenaly. Masaryk dobrovolně v rakouské armádě nesloužil, ledy v ní ani nemohl být raněn, nemluvě o tom, že údajné zranění kvůli kterému opustil školu, mělo nastat několik let před jeho odchodem ze školy. Masaryk si uvědomoval kompromitující charakter tohoto životopisu, který nezapadal do pozdější legendy o přesvědčeném bojovníkovi proti rakouskému otroctví, a proto krátce po tom, co se ujal prezidentského úřadu, si tento životopis vyžádal od vídeňské univerzity a dostal ho. Avšak jeho obsah zůstal zachycen v zachovaných vyjádřeních členů školní komise, před kterou Masaryk skládal zkoušku. Třetí verzi nabídl Herbenovi, který ji zveřejnil v jeho životopise: Chudý chlapec, který se proslavil. Podle této verze školní řád přikazoval jít ke zpovědi a on už tehdy jako zásadový člověk to odmítl a kvůli tomu se dostal do sporu s ředitelem gymnázia. A Čapkovi předložil opět jinou verzi. Spor s ředitelem tu zůstal, ale příčina sporu byla jiná. Známost s děvčetem, přičemž ředitel měl výhrady k formě tohoto vztahu. Tuto verzi publikoval Čapek ve svých Hovorech. Dalším připadeni, kdy Masaryk nemluvil pravdu, byla vražda Anežky Hrůzové v Polné na konci minulého století. Masaryk se zde rozhodně postavil na obhajobu Hilsnera, podezřelého z vraždy. Bývá zvykem tento postoj interpretovat tak, že navzdory zaujatému veřejnému mínění se postavil na obhajobu nevinného člověka. Avšak bližší rozbor tohoto případu ukazuje na to, že Masarykovi tu nešlo o pravdu a nezastavil se ani před útoky na čest svých oponentů. Nekvalifikovaně se pokoušel zpochybnit závěry lékařů, kteří pitvali zavražděnou dívku. Například rozsáhlou smrtelnou řeznou ránu označil za bodnutí. Když jeho oponenti poukázali na fakt, že se nevyzná ani v místě činu, navštívil Masaryk Polnou, kde se lživě představil jako zástupce katolického tisku. Nakonec dva nezávislé porotní soudy na základě důkazů uznali obviněného za vinného. Hilsner měl přitom rozsáhlou možnost obhajoby a na jeho straně byla většina současného tisku. Proto se ani nepodařily snahy o revizi procesu a podle běžné praxe je nutné Hilsnera pokládat za vinného. Je zajímavé, že když byl Hílsner po první světové válce omilostněn a dostal se na svobodu, Masaryk neprojevil sebemenší zájem o setkání s ním. Kdyby byl Masaryk tak pevně přesvědčen o jeho nevině, mohl svůj postoj veřejně demonstrovat. Ale přestože v této době měl na své straně nejen veřejnou podporu, ale i faktickou moc, neučinil tak. Asi dobře věděl, že jeho obhajoba byla nepřesvědčivá.

Jako poslanec rakouského parlamentu se dopustil křivé přísahy – přísahal věrnost státu, který se současně snažil rozbít. Tohoto později využili sudetští Němci, kteří mohli argumentovat tím, že při své zradě Československa nedělali nic jiného než kdysi hlava československého státu.

Nezávislost Česko-Slovenska byla vyhlášena 18. října 1918 ve Washingtonu. Někteří historici proto pokládají toto datum za vznik Československého státu. Washingtonská deklarace byla vyhlášena ve jménu Masaryka, Beneše a Štefánika. Ale jenom Štefánik nebyl tehdy ve Washingtonu a když se později dozvěděl o textu, který zkoncipoval Masaryk, 2. listopadu 1918 poslal z Tokia svůj protest. (Nevyjasněná Štefánikova letecká nehoda při jeho návratu do vlasti s tímto – kromě jiného – souvisí, pozn. red.)

Masaryk také zformuloval text dohody s americkými Slováky v městě Pittsburgh. Nejprve ho podepsal v květnu 1918, potom v listopadu, v době kdy už byl uznán jako prezident. V něm se zaručil poskytnout Slovensku samosprávu. Masaryk totiž tehdy byl na amerických Slovácích nemálo závislý – ti mu poskytovali značné finační prostředky. Ale záhy po tom, kdy Masaryk dosáhl svého cíle, odmítl tento závazek splnit a snažil se vykroutit nedůstojnými výmluvami. Dokonce v jednom dopise Hlinkovi (12.10.1929) označil tuto smlouvu za falzifikát. Masaryk svůj závazek nenaplnil ani tehdy, když americká úřední expertiza potvrdila právoplatnost této smlouvy. Tímto postupně vznikl neřešitelný problém, který oslaboval česko-slovenský stát a později ulehčil jeho zánik. Samostatnou kapitolou je Masarykův vztah ke katolické církvi – lži, které o ní šířil, by si zasloužily zvláštní zpracování.

Historik, který by chtěl zachytit osobnost umělého idolu T.G.M. ze stránky pravdomluvnosti, našel by vděčné téma ke zpracování…

Peter Bielik
NOVÝ DNEŠEK č. 2/1999