A také hoši vymíráme.
Moje babička mi říkala, když jí bylo tak dvaadevadesát, "hochu, nepřej
si být tak starý. všichni kolem tebe vymírají a ty tu zůstaneš sám a na
obtíž.". Tak deset let předtím pracovala na zahrádce, k věčeru si staří
zahrádkáři sesedli a povídali si. No a pak byly zahrádky zrušeny, to
místo obehnáno dvojitým plotem se strážnými věžemi a muklové tam
postavili paneláky.
Pro mnohé je doba jeho dětství ta krásná a potom to jde pro dotyčného
od desíti k pěti. Babička byla nejstarší z 11 dětí, žili v mrňavé
chaloupce v jedné vesnici na Slovácku a ve 14. letech byla poslána sloužit
do Vídně v jedné židovské rodině jako děvče pro všechno. Opatrovala
jejich děti, chodila jim nakupovat, uklízela a pomáhala v kuchyni. Na ty
časy míru, jak říkávala, ráda vzpomínala. No a po pár letoch to vzalo
rázný konec, páč vypukla válka a babička musela do jedné fabriky šít
vojenské stejnokroje a poté byla nasazena v Uhrech v muniční fabrice, Tam
plnila zápalky do nábojů. ...
Tak jsem se trochu zakecal ... staří žijí víc a víc ve svých
vzpomínkách na své milé, kteří je už předešli.