Teď mám na mysli poznání, kterým nás omezuje naše hmotná podstata.
Ještě tedy jednou:
V Tibetu žil mystik jménem Marpa. Jednou k němu kdosi přišel a řekl:
„Přišel jsem se tě zeptat, co je to život a smrt.“ Marpa se hlasitě
zasmál a prohlásil: „Chceš-li vědět něco o životě, pak jsi upřímně
vítán, protože já vím, co je život. Pokud jde o smrt, tak s tou jsem se
dosud ještě nesetkal, nepoznal jsem ji. Jestliže chceš vědět něco o
smrti, jdi a zeptej se těch, kteří jsou téměř mrtví nebo kteří jsou už
mrtví. Já znám důvěrně život. Mohu mluvit o životě, mohu ti ukázat, co
je život. Ale smrt já neznám.“
Tenhle příběh se podobá následujícímu vyprávění o tmě a světle. Možná jste ho již slyšeli.
Jednou přišla tma navštívit Boha a úpěnlivě na něho naléhala: „Pane, to tvé slunce mě strašlivě ničí, jsem z něho zničená. Při úsvitu mě začne honit a působí mi velké problémy a dá mi pokoj až večer. Co zlého jsem mu provedla? Co je to za nepřátelství? Proč mě slunce pronásleduje a obtěžuje mě? Sotva si po náročném dni trochu odpočinu a hned vidím, jak za úsvitu stojí za mými dveřmi. A zase musím běžet jak o život a zase musím utíkat – a takhle to jde od nepaměti. Už mi dochází trpělivost. Už mě to vážně nebaví. Žádám tě, prosím, domluv mu.“
Bůh si prý zavolal Slunce a řekl: „Proč sis tak zasedlo na tmu? Co zlého ti udělala? Proč to nepřátelství? Máš proti ní snad něco?
„Tma?“ zeptalo se Slunce. „Od nepaměti se potuluji vesmírem, ale na tmu jsem ještě nikdy nenarazilo. Nevím, kdo je to tma. Kdepak je? Prosím, přiveď mi ji sem, abych ji mohlo požádat o odpuštění, poznat ji a vyhýbat se jí.“
Od té doby, kdy se tohle stalo, uplynul nekonečný čas a Bůh dosud nebyl schopen přivést tmu před Slunce. Jak by mohl? Tma nemá svou vlastní kladnou existenci. Tma je pouze nepřítomnost světla. Jak by mohla být nepřítomnost světla přivedena k přítomnosti světla? Jak může být tma tam, kde je světlo? Jak může být smrt tam, kde je život? Buď tam není vůbec žádný život, nebo tam není smrt. Obojí dohromady být nemůže.
Jsme živí, ale nevíme, co je život. A tato nevědomost nás vede k víře v jistou smrt. Nevědomost je smrt. Kdyby Bůh dal a my bychom dospěli k poznání života, jenž je uvnitř, pak by jediný paprsek tohoto poznání navždycky zničil nevědomost říkající, že člověk může zemřít, nebo že zemřel kdysi v minulosti, nebo že zemře někdy v budoucnosti. Neznáme světlo, jímž Jsme, a děsíme se temnoty, kterou nejsme. Protože nejsme obeznámeni se životem, bojíme se smrti. Otázkou tedy není život a smrt, otázkou je pouze život, nic takového jako smrt neexistuje.
