Miroslav Florian
BODNUTÍ
Děkuji, včelo, za královský dar,
za tvoje žihadlo,
injekci, bez které by možná
mi srdce vychladlo.
Střádalas i pod Medardovou kápí
k paprsku paprsek
na žhavou čepel, na nejvybranější
sluneční pamlsek.
Pel odevzdalas do úlu; a sama
ponechala sis hrot,
co pobízel a štval tě nelítostně,
jak by šlo o život.
Odpusť, já nestačil ti uhnout.
S rukama za zády
brouzdal jsem trávou vymýšleje zpěvné
špílce a šarády.
Odsoudilas mě? Celkem bez reptání
jsem přijal ostrý trest.
Vítr to pofouká... Ale tys náhle ztěžkla,
už odmítá tě nést.
Rozezněly se luční zvonky.
A soumrak potají
tě odvádí ke kvetoucímu lánu
hvězd, které čekají.
1
