Anneliese se narodila v poválečném Německu do přísně katolické
rodiny. Měla tři sestry, její otec Josef byl milující, ale válkou
traumatizovaný veterán a matka Anna vládla doma silou slepého
náboženského fanatismu, byť svoje děti prizmatem své víry bezpochyby
milovala. Rodina se účastnila mší alespoň dvakrát týdně a po většinu
svého dětství byla Anneliese spokojené dítě.
V šestnácti ale přišel první záchvat. Krátký blackout ve škole a
slabé křeče. Trvalo to ale jenom pár sekund a přes den se Anneliese
podařilo na celou událost zapomenout. V noci však přišlo něco jiného.
Hrůzné probuzení, neschopnost pohybu, hlasy, postavy kolem ní… Někteří
tohle viděli jako první známku posednutí, ale dneska už moc dobře víme,
že Anneliese popisovala typické příznaky spánkové paralýzy - poruchy, se
kterou se během svého života setká většina lidí.
Anneliese postupně během let kroužila mezi neurology a jinými odborníky,
kteří jí postupně zkoušeli dávat různé typy léků, většina z nich
byla antiepileptika. Anneliese tak přestala dostávat záchvaty během dne, ale
její psychický stav se postupně zhoršoval. Ještě před nástupem na
univerzitu začala slýchat hlasy a vídat “démonické tváře”. Navíc
nebohou dívku často skřípla paralyzující deprese.
I tenkrát někteří lékaři upozorňovali na to, že epilepsie může
spustit těžkou schizofrenii a epizody psychózy. Problém byl, že v
sedmdesátkovém Německu bylo pro přísně katolickou matku
nepředstavitelné, že by její dcera mohla být “blázen”. Takže se
podvědomě snažila vší silou hledat jiné "vysvětlení."