Z historie procesů s čarodějnicemi
K prvním inkvizičním procesům s čarodějnicemi došlo v Německu po roce
1230 a byl za ně zodpovědný inkvizitor Konrád z Marburku. Roku 1231
kodifikoval římskoněmecký císař Friedrich II. Sicilský ve svém
zákoníku zvaném Statuta z Melfi za zločin čarodějnictví trest smrti
upálením. Papež Jan XXII. vydal v roce 1326 bulu Super illius specula, v
níž bylo čarodějnictví dáno do přímé souvislosti s kacířstvím a
papežští inkvizitoři dostali oprávnění pronásledovat i kouzelníky a
čarodějnice;[6] zatvrzelí jedinci měli být mučeni, dokud se
nedoznají.[7][8] Vzhledem ke zformování pohledu na čarodějnictví jako na
zločinný stav se čarodějnictví stalo smíšeným trestem
(církevně-světským), čarodějnictvím se proto zabývaly i světské soudy
a panovnické zákoníky. Ke skutečně masovému a celoevropskému
pronásledování však došlo až na sklonku středověku, zejména koncem 15.
století.
Dne 5. prosince 1484 svou bulou „Summis desiderantes affectibus“ podpořil papež Inocenc VIII. úsilí dominikánů Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera, kteří pronásledovali čarodějnice v severním Německu. Ti pak v roce 1486 poprvé vydali knihu Malleus maleficarum (česky Kladivo na čarodějnice). Podle Kladiva pocházela moc čarodějnice ze soulože s mužským démonem, jímž byl incubus; čaroděje s ženským démonem, jíž byla succubus; čarodějnice byly autory Kladiva na čarodějnice považovány za pozemské zástupce knížete zla.
Visitore, nemáš tedy pravdu. Procesy s tzv. čarodějnicemi iniciovala a organizovala především katolická církev. V našich zemích pak jen katolická církev a její nástroj - inkvizice. Viz třeba působení Bobliga z Edelstadtu na Šumpersku. Že se později přidaly i některé jiné církve, např. protestanti, to na věci nic nemění.