Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Vidím to podobně.
My jsme si to kdysi s přáteli a kamarády vyřešili a myslím že to nikdy nenarušovalo naše vzájemné vztahy. Ne v dětství, ne v mladiství, ne na vojně a ne jako dospěláci. Akorát v práci to bylo někdy nepříjemné, když se někdo snažil mi líčit krásu svého náboženství. To nebyl jen jeden kolega, takto Svědek J, ten mě s tím otravoval snad měsíc a přestal, až jsem ho rázně poslal k šípku. Jiný, to je (nebo byl) evangelík, ten se dost nakrknul, když jsem mu pravil, že jsem skalní ateista, ale přesto jsem se i nadále zdravili, ale takové to kolegiální tlachání u kafe přestalo. Taky jsem tam měl jednu kolegini, která konvertovala k islámu. Ta byla divná, ale co se týče pracovního výkonu byla OK.

Kdysi jsem si v práci dal na zeď takovou nábožnou průpovídku, jaké se prodávají před kostelem v Maria Zell. Stálo tam něco v tom smyslu "když nevíš kudy kam, tak se ti zjeví světélko ...". Považoval jsem to za velmi vtipné, ale můj šéf, když to realizoval, řekl, že tohle do podniku nepatří. Ateista jeden. Obhajoval jsem to rčením, že jako vývojář hloubám někdy nad problémem a ne a ne najít řešení ,,, až najednou se mi rozsvítí v lebce.
No, pro klid v "domácnosti" jsem to nahradil plastovým reliéfem pána Götz von Berlichingen (to byl ten jednorukej a prostořekej) kterého učinil Johann Wolfgang von Goethe nesmrtelným citátem "on ale, řekni mu, on mi může vylízat pr..l". Tu plastiku jsem pak věnoval jednomu kolegovi, který mne o ni poprosil.