Být dobrem… A víš, kolik taková hvězdice sežere chudáčků korálů? Pro ty to taky změnil.
Být dobrem… A víš, kolik taková hvězdice sežere chudáčků korálů? Pro ty to taky změnil.
Se střílením divočáků souhlasím všemi deseti. Nemají přirozeného nepřítele a když se přemnoží tak je to velký problém. Na Slovensku začínají být problémem přemnožení medvědi.
Moji rodiče bydlí na kopci (teď už jenom maminka) ale ne až na hřebenu, trochu pod ním. V osmdesátých letech na protějším kopci stavilo JZD velkou farmu pro chov ovcí a maminka na stavbě pracovala. Dělníky každé ráno svážela jézeďácká Avie. Maminka seběhla dolů, na kopec se nechala vyvézt a nazpět šla po hřebeni a pak dolů k chalupě. Samozřejmě zkratkou,"srnčím chodníčkem" přes les, přece nepůjde oklikou po cestě, že ano! Jednou jsem tam šla na houby a všimla jsem si, že ten chodníček vede jen asi 50 metrů kolem malého močálu, kde je bahno i v největších vedrech. Tehdy byli divočáci u nás hrozně přemnoženi. Ten močál používali jako kaliště s několik si jich tam lebedilo. Opatrně jsem vycouvala. Chodím potichu, vítr šel ode mne, nezmerčili mne. Utíkala jsem k našim: "Mami, po tom chodníku NESMÍŠ chodit, tam jsou divočáci!!!" Maminka se jenom usmála: "Já vím, jsou tam každý den ale já si jich nevšímám a oni si nevšímají mne!" Zvykli si na ni...
Poprvé jsem divočáka zblízka viděl odhadem tak v šestnácti. Seděl jsem na své oblíbené vyhlídce nad údolím, a křovím se ke mně blížil šramot. Pak už jsem viděl, že je to prase a že o mně neví. No a když už bylo fakt blízko a krásně vidět, dostal jsem pocit, že kdyby se o mě dozvědělo, až bude ještě blíž, že by ho to mohlo nebezpečně překvapit. Tak jsem řekl: „Nazdar prase!“ A prase vypadlo jako cukrář. A bez pozdravu, svině jedna…
Včelaři to tam vzdali, neboť jim bylo doporučeno zřízení, pro ně nefinancovatelných, klecí z ocelových trubek řádně zabetonovaných do země.
Jinak mají na Slovensku také přemnoženou srnčí zvěř, jejichž stáda spásají zemědělcům úrodu. To platí i pro přemnožené divočáky.