V první církvi kolovalo mezi sbory hodně spisů, které si na
shromážděních četli. Žádný sbor neměl všechny, někde jich bylo víc a
někde míň, některé byly už tenkrát přijímané a jiné ne, to bylo
individuální. Byly mezi nimi i některé už tenkrát mimózní texty, někdy
už ovlivněné prvními sektami, gnostici… Teprve kolem r. 400 církev na
koncilu vytřídila, které spisy budou tvořit kánon Bible Nového zákona. Na
tom nic divného není, že si roztřídila své vlastní spisy. Od té doby
jsou takto přijímány ve všech církvích. Leda tak odborníci vedou diskusi
nad některými místy NZ textů, zda byly hned ve významnějších rukopisech
nebo je obsahují ty méně významné, třeba mladší. Odborné zkoumání
bude pokračovat pořád. Taky je nutno říct, že originály se nedochovaly,
biblisté pracují s 5500 dosud nalezených opisů.
U Starého zákona jednota nebyla už za židovství a v církvi pak
pokračovaly dvě verze, širší a užší kánon. To se rozhodlo teprve kolem
r. 1600, kdy se katolická sjednotila pro ten širší a protestanté pro
užší. Opět nikdo nic neupravoval nebo necenzuroval, zvolili jedno nebo
druhé a tak to platí dodnes. Seriózní křesťan rozlišuje mezi knihami
kanonickými a deuterokanonickými, tzv. druhořadými, ale nenadává jim do
apokryfů. Apokryfy jsou spisy vyřazené celou církví jednomyslně hned na
začátku, když se stanovoval kánon Bible.
O falšování Bible vykřikují sekty, které si ji vylepšují podle svých
představ nebo ateisti, kteří toho o ní moc neví.