je třeba to chápat jako jakoukoliv jinou závislost. člověk se pořád zabývá předmětem své závislosti. Jako alkoholik myslí na alkohol, kuřák na cigaretu, tak se bývalý SJ pořád vrací a obrací k SJ, k jejích učení a životnímu stylu. Jenže ono to mimo SJ nefunguje, a je označen jako podivín který se pořád a pořád váže k posuzování SJ, co dělají blbě a co by měli dělat jinak i když by mu to mělo být teoreticky jedno když odešel.
Něco podobného mají i kritici ŘKC, pořád je to táhne do ŘKC, zabývají se učením, patlají se v tom, kritizují ale nejsou schopni se uvolnit a smířit. Podle mě i bývalý SJ by se mohl (teoreticky) smířit se svými bývalými spolubratry, povznést se nad nějaké křivdy a být k nim vstřícný i když oni k němu nejsou.
