Nejčerstvější zprávy z Ukrajiny zprostředkované od přímých svědků a místních zdrojů a sdělovacích prostředků.
Zajisté jste nepřehlédli, že Ruská armáda začala ostřelovat strategické body na západě Ukrajiny. Hlavní mediální proud opět mluví o ruském napadení Ukrajiny a opět nezmiňuje zásadní fakta.
Jsou hned dva.
Tím prvním je, že je loutková ukrajinská vláda už zcela pod diktátem z USA a tak i přes ruské varování nejen nepřestalo bombardování Donbasu, ale ještě zintenzivnilo a začaly se používat vražednější zbraně. A to i přesto, že v nových republikách Doněcké a Luhanské již oficiálně pobývá ruská armáda.
Tím druhým je příprava celosvětové války ze strany USA a NATO, naplánované v Evropě. Tedy i u nás! V Americe samozřejmě ne! Naši nejvyšší parlamentní představitelé kvůli tomu jezdí pro instrukce, u Jihlavy postavili stanové městečko pro odpočinek americké armády a na Slovensku mají základny NATO.
Myšlenka je jednoduchá. Ukrajina bleskově vstoupí do NATO, pak požádá NATO o vojenskou pomoc a útok na Rusko může začít.
A protože Rus není idiot, předešel tomu. Do NATO nelze přijmout zemi, která je ve válečném stavu.
Ukrajina teď může požádat o pomoc jen jednotlivé státy. A v momentě, kdy se takový stát k tomu propůjčí, vyhlašuje válku Rusku. Když to udělají USA, mohou létat bomby právě tam.
Proto Německo rychle vycouvalo a Francie taky.
A co teď? No teď Američané honem uzavírají smlouvy o vzájemné pomoci s jednotlivými státy a pak je budou nutit se do té války zapojit, aby mohli válčit přes ně. Hlavně ne přímo!
Tohle v médiích neuvidíme, budou lhát že Rusko je ten agresor štváč
ve skutečnosti šel válku skončit
259529
MILKO????
Tys už vysadil nejen medikaci, ale i trapii a docházku na elektrošoky?
Rusko napadlo Ukrajinu - to je prostě neokecatelné faktum.
Ukrjinská vláda není pod vůbec ničím diktátem, měla být pod ruským,
jak sis jistě nevšml
Ruská armáda na ukrajině nepobývá oficiálně nikde. Pověz, ty si vážně myslíš, že mohu přijít k tobě domů, prohlásit, že anektuji tvůj obývák,ožnici a manželku a od té chvíle je to oficiálně moje? Tak blbej nejsi ani ty, že ne? Nebo jo ... ????
Jo jo, EU to ví a plánuje spolu s NATO a USA válku v Evropě. Omlouvám se za předchozí dotazy - ty jsi tak blbej, i když to jen kopíruješ od nějakýho totálně šílenýho magora.
Ukrajina bleskově vstoupí do NATO ....
Rusák předešel DOJMU, že ho chce někdo napadnout tím, že někoho napadl
úplně jiného, než kdo ho chce napadnout. Někoho, kdo by to odsral nejvíc a
ví o tom a posloužil by. Ježiši kriste, někteří lidi jsou fakt debilové.
Asi by rusko mělo napadnout Mars, protože Marťani se na Rusáka taky určitě
chystají.
Do NATO lze "rychle/urychleně" přijmout kohokoli, vole
:-))))))))))))))))
U Jihlavy mají stanové městečk .-)))))))))))))))) a na slovensku základnu
:-DDDDDDDDDDDDDDD to asi to leyiště, které mohou využívat -)))))))))))))))
to je základna jak sviňa :-)))))))))))) krom toho, vy penzističtí magoři,
víte o tom, že i tyhle kravinky se odehráli až po 2014, tedy roku, kdy rusko
rozjelo válku proti ukrajině, jen ne ještě tak intenzivní jako letos? víte
to, debilové???????
Ukrajina může nadále žádat koho chce. A kdo chce jí může pomoci, tedy
i NATO, jako dosud.
Německo nevycouvalo, naopak, chvíli bylo až moc zdrženlivé, dnes už jede
normálně. Pouze Macron začal předevčírem ase nahánět pro francii
velmocenské body a blbne
USA nic nahonem neshánějí a neuzavírají, není důvod :-))))))))))))
Jistěž to V NORMÁLNÍCH mediích neuvidíme, to uvidíme jen v Bohnickém oběžníku, ty vole. Kurva fakt, už to není sranda, vás by prostě měli izolovat od okolního, normálního světa, totálně. vy si vstačíte i na společenský místnosti blázince.-
Řekla bych,že rukou společnou a nerozdílnou.Ale bez vnímavého
místního obyvatelstva by to nepadlo na úrodnou půdu. 
Jednou v červenci odpoledne seděl F. Věk ve své světničce u klavíru.
Nástroj byl otevřen, i partesy rozloženy ležely na stojánku, mladý filosof
však nehrál. Opíraje se o lenoch židle, díval se, napůl dozadu obrácen,
ven jediným svým oknem na cihlové střechy a kousek modrého nebe. Nedbal ani
partesů, ani sešitu kolejních poznámek, ležícího vedle na stolku.
Myslil na Paulu. Byla vždycky tak svěží a zdráva, až teď poslední dobou
počala si naříkat, že jí není dobře. A nyní docela ulehla. Lékař
pravil, že to bude neboje hlavnička, a že panna je v nebezpečenství. Věk
jí už dva dni neviděl, ač co den byl nyní u Butteauových. Zastavil se
vždy v předním pokoji nebo v kuchyni u paní Butteauové, aby se přeptal,
jak je Paule. Byl by nejraději tam kolikráte za den se rozběhl, aby zvěděl,
není-li jí hůře. Lekalť se toho, co lékař pravil, že je nemoc na
smrt.
Kdykoliv Věk přišel k Butteauovým, dost se přemáhal, aby na něm nebylo
znáti žádné úzkosti. Ale paní Butteauová, s níž jen nyní mluvil,
dobře poznala, s jakým živým účastenstvím se ptal. Nedivila se tomu.
Mělať Věka za hodného mladíka dobrého srdce. A pak byl Pauliným
učitelem. Doktor Thám také se tak pokaždé ptal a přiběhl někdy i
třikrát za den. Nyní se juž ani netajil, a kdyby i chtěl, tyto časté
přeptávky, ta veliká starost, strach o Paulu, které bylo znáti na jeho
tváři, pověděly vše.
F. Věk byl ustavičně jako na trní. Nejistota a strach o Paulu ho mučily.
Bylo před samými zkouškami, ale na práci neměl ani pomyšlení. Ani ho již
hudba netěšila, a kdyby byl mohl, byl by se rád i divadla na ten čas
zhostil. Ale nemohl. Zavázal se, že bude v orkestru vypomáhat a někdy i ve
sboru. Bylo mu to vhod také z ohledů hmotných. Mnoho za to neplatili, než i
tyto menší částky dobře mu sloužily, neboť z domova málo jen dostával a
z hodin nebylo mnoho. Od Butteauových nic. Paula ovšem myslila, že její
mladý učitel dostává plat náležitě, a paní Butteauová měla opravdu
upřímnou vůli mu zaplatit. Ale pokaždé se shrklo tolik neočekávaných
vydání, a cizím musila vyhověti. Pan Věk nebyl cizí.
Hledě v zamyšlení ven, byl v duchu u lože Paulina. Viděl ji tam bez vlády,
bez jasného vědomí ležící, v horečce…
Tak jí bylo ráno. Kdyby se tam mohl rozběhnout a přeptati se, jak je nyní.
Kdyby mohl alespoň na prahu sedět a čekat, až půjde lékař z domu
navečer… A tou dobou bude on zpívati v Odběhlci z lásky synovské…
Byl tak zamyšlen, že nedbal ani kroků, které se venku ozvaly. Teprve když
se dvéře jeho pokojíku otevřely, obrátil se a ustrnul. Tatínek!
Pantáta!… Věk byl jako zkamenělý, ale pak rychle vstal, aby šel otci
vstříc.
Než přísná otcova tvář, přísnější ještě jeho zrak ho zarazily, jako
by přimrazily.
„Co děláš?“ bylo první, co kupec Věk promluvil. Slova zněla přísně,
jako by je soudce pronesl. František poznal ihned, že je zle. A bylo. Starý
Věk jal se ho vyslýchati. Věděl všechno. František v duchu žasl a trnul,
odkud to ví. O Strádeckém nevěděl, že psal jednou a nedávno zase
podruhé. Totiž bratranec jeho, učitel Havránek, na žádost Věkové se ho
přeptával, co František dělá.
Chtělať se matka přesvědčiti, dal-li syn co na její slova, polepšil-li
se. Odpověď byla pro ni smutná. Plakala nanovo, a to velmi hořce, a samou
starostí a uvažováním nespala, až posléze zašla si, bylo v neděli
navečer, sama do luk, k černé tůni pod olšemi, kdež ji a dítko pod jejím
srdcem, Františka, před léty pánbůh tak zázračně zachránil. Tam klekla
na okraj vody pod starými olšemi a modlila se za toho podvečera v tiché
samotě vřele, z té duše, aby se pánbůh nad Františkem smiloval, aby mu
nedal zahynouti ve zlé společnosti, a jí aby dal dobré a spasitelné
vnuknutí.
I šla pak, samý juž večer, nějak potěšena domů, a než došla, rozhodla
se, že pantátovi všechno poví. Uznala, že bude tak nejlépe. Jako všichni
toho věku, neměla před divadlem žádné vážnosti, herci jí byli lidé
hříšní a nemravní, bez pánaboha. Proto se nejvíce děsila, že se
František dostal mezi takovou čeládku. Uznávala, že by bylo
nejrozumnější, aby František byl ze všeho vytržen, aby byl doma alespoň
na nějaký čas. Bála se však zase pantáty, a jak mu to všechno říci.
Ale když se vrátila od černé tůně posilněna modlitbou, byla pevně
rozhodnuta. Pantáta meškal u Beránka u korbele piva jako každou neděli.
Když přišel domů, zastal panímámu ještě oblečenou, sedící u stolu.
Divil se, a ještě více tomu, když na jeho otázku, cože nešla ležet,
odpověděla, vykajíc mu po tehdejším obyčeji: „Sedněte, něco vám
povím –“
Hlas se jí slabě chvěl, ale řekla to přece nějak jistě.
Té noci manželé Věkovi dlouho bděli. Nakonec se Věková rozplakala,
pantáta chodil mlčky po světnici, přes tu chvíli si opakuje:
„Jezus! Jezus! Kdo by si pomyslil! Tohle! Té hanby! Jezus! Jezus!“ A
zatínaje zuby drhl si oběma rukama temeno hlavy.
Druhého dne se vypravil na cestu do Prahy. Proč tam vlastně jede, zvěděl
jen kmotříček Havránek. Každý jiný myslil, že za obchodem. Pak se to
dověděl také František, proč se pantáta tak znenadání v Praze objevil.
Syna nepustil ani k slovu, aby se mohl zeptati po matce nebo tak, a hned začal
ho vyslýchati.
Mladý filosof nezapíral. Vyznal se ze všeho, pověděl, k čemu má vlastně
náklonnost, že by chtěl být regens chori, vůbec muzikant, a všechno jiné
že mu je proti mysli. Zpočátku byl velice sklíčen a bál se přísného
otce, jehož se vždycky strachoval, již od útlého mládí. Ale čím dále
tím více nabýval rozhodnosti. Jednou to říci bylo nutno. A tak byl zcela
upřímným. Přiznal se, že zameškal rok, že pěstuje hudbu, že vypomáhá
v divadle, že bývá i ve společnosti herců i hereček.
To všecko odpovídal na otázky otcovy. Ale pak mu prudce vpadl do řeči,
když otec s opovržením se o té společnosti zmínil, nazývaje ji nehodnou,
bezbožnou, ničemnou. F. Věk se všech a zvláště vlasteneckých herců z
Boudy zastal, a to tak, že se z toho otec prudce rozhněval. Toho se nenadál,
že syn mu bude ještě odmlouvati. Měl to za odmlouvání a ne omlouvání,
neboť jeho mínění bylo nezvratné a nikdo by ho byl nepřesvědčil.
Ještě hůře bylo, když se pantáta zmínil o Butteauových. Neznal jich
jména, ale zaslechl také o nich. Františka jako by zrovna bodlo, když se
pantáta nevážně vyslovil o těch „holkách“ divadelních.
V tiché jindy studentově světničce strhla se bouře. Starý Věk se prudko
rozhněval, ostře synovi vyčítal, a ten se hájil. Starý Věk, jak prudce
jizbicí přecházel, se náhle zastavil, a upřev planoucí oči na syna,
přísně zvolal:
„Nač těch řečí a okolků! Půjdeš se mnou. Seber své věci a
pojď!“
Filosof úžasem na chvilku oněměl.
„Hned?!“
„Hned té chvíle. Ani minutu nepočkám –“ Vyžadoval věc těžkou,
nemožnou.
Na filosofa dnes najisto čekali v Boudě. Spoléhají na něj, má zpívati v
Odběhlci z lásky synovské. Musí přijíti; aby odřekl, jest už pozdě. A
kdyby ani toho nebylo! Měl by odejiti z Prahy, aniž by se stavil u
Butteauových, aniž by jim ohlásil, kam jde, aniž by jim a zvláště jí
sbohem dal. Odejiti nyní, kdy byl v mučivé nejistotě, když půldne
nevěděl, jak je Paule. Pak by o ní neslyšel, a kdyby snad – ani by ji
neměl okem spatřiti!
To všecko se bleskem mihlo v mysli mladíkově, když mu otec poručil, aby se
ihned na cestu vypravil. A znovu se mu ozvalo v duchu: „Nemožno!
Nemožno!“
Nejprve hleděl otci to vymluvit a dokázati mu, že to není možno. Ale když
mu rozhněvaný otec nepřál slechu, jal se prosit. Ano, snažně prosil, aby
počkal den dva, a pak už prosil o den, a docela jen o dnešek, ale když mu
otec rozzlobeně vpadl do řeči, aby ani nemluvil, aby mlčel a sebral se a
šel, vzbudil se v mladíkovi odpor. Řekl temně, ale rozhodně:
„Nepůjdu. Dnes nemohu.“
Po tomto slově nastalo na okamžik hrobové ticho v studentově jizbici. Oči
kupcovy prudčeji zasvítily a tvář, již prve rozčilením bledá, zrovna
zesinala. Nemohl hned ani promluvit, a když promluvil, byla to dvě slova:
„Tedy nepůjdeš?“
Pronesl je těžce, jako s namáháním, hlasem se třesoucím.
„Hned – nemohu –,“ odvětil František.
Starý Věk upíral na něj chvilku oči, pak se rozkřikl:
„Prokletý ničemo! Taková nějaká čubka je ti milejší nežli matka a
otec!“
A otočiv se vyšel ven.
František, všechen od sebe, vykřikl, ale otce zpět nezavolal, ani za ním
neběžel. Stál u stolu třesa se, upíraje rozšířené oči ke dveřím,
které, jak je starý Věk prudce přirazil, se hřmotem zapadly.
Mladý filosof sklesl pak na židli a zůstal tak, maje spánky do dlaní
opřené, před se hledě zrakem nehnutým, jako strnulým. Probral se teprve
až pak, kdy přiběhl sluha divadelní podívat se, proč nejde, co se mu
stalo. František vydal se za ním na cestu, ale jako tělo bez duše. V Boudě
otázkami na něj naléhali, proč nejde, co se stalo. Než on nic nepověděl.
Nedbal o nic a nevšiml si také lidu před divadlem u vchodu se kupícího, a
nepostřehl také otce, jenž tam všechen zamračen stál vedle
Strádeckého.
Syn otce neviděl, ale ten jeho. Než jakmile spatřil, že syn vešel do Boudy,
prudce se obrátil a šel pryč od divadla. Strádecký za ním. Jak tentokráte
se kus odbyl, jak on sám zpíval, toho mladý Věk nevěděl. Hrál a zpíval
jako stroj. Jen po druhém jednání sebou živěji hnul, když spatřil mezi
kulisami Tháma. Prve ho ani neviděl. I přistoupil rychle k němu a ptal se
ho, jak je Paule.
„Jdu zrovna od Butteauových. Je to stejné – ale lékař těší dobrou
nadějí.“
Po divadle nešel Věk jako jindy do divadelní společnosti, nýbrž rovnou
cestou domů. Neulehl však hned, a když ulehl, nemohl usnouti. Ráno pak
rychle se obléknuv odešel do hospody, kde stál vždycky se svým povozem
starý Šulc. Mladý se nadál, že tam i otec je bytem a na nocleh. Byl, jenže
už odejel, a zrovna před malou chvílí. Také se tam mladý filosof
dověděl, že otec včera nepřijel, nýbrž už hned předevčírem.
1
1
