Jak se to vezme z výchozího pohledu otázky bych řekl akt vůle, v
metaforickém smyslu může také být jednostranným vztahem např. k chtivosti
a nebo z psychologického hlediska je primární lidskou potřebou např.
umnění, kultura atd. 
Po ránu takové točky v mozkových závitech 
Myslím, že lásku definuje každý člověk jinak. Dle toho, jak ji vnímá
a jak ji cítí a zda se lásky bojí, nebo ne. :)
Jelikož jsme každý jiný, tak za mě :) láskou jsem prostoupená. Cítím v
sobě světlo a teplo. Lásku dávám i přijímám, tak jak přijde. Nebojím
se jí, protože ji cítím, vnímám a i když ji necítím z druhých, tak
mám potřebu jim lásku dávat. :)
Je zajímavé a hezké vnímat, jak vnímají lásku druzí. Opravdu je to
zábavné a užívám si to, jak se jí lidi bojí, protože v lásku nevěří.
Tak všem přeji, aby to jednou opravdu pocítili a už nepochybovali.
Je to jako se vším co člověk nemůže dokázat. Horko těžko dokážete
druhému, že vás bolí záda a že to tak cítíte, když ta bolest není jeho
osobní a on ji necítí. 
Ano, k předmětům, věcem, dost lidí ji má k penězům, autům, vlastně
ke všemu co jim dá pocit prestiže a zajištění, také je i k rostlinám.
Každý prožíváme své lásky. :)
Osobně se přiznám, že k věcem a neživému, lásku necítím, ale k
zvířatům, lidem a rostlinám ano. A ještě se přiznám, že dřív jsem to
cítila vše jinak. 
Člověk se stále vyvíjí a mění své priority. Jo, je to fajn. Pro mě by
to byla jinak nuda, kdyby bylo vše stále stejné a neměnné.
1