Příbuznému v roce 1987 utekl syn do USA. V roce 1988 si StB pozvala
rodiče a přesvědčovala je, aby syna přesvědčovali o nutnosti vrátit se.
Matka se rozplakala s tím, že syn si nedá říci a že jim to může být
jedno, ona ovšem nikdy neuvidí svoji snachu a vnoučata. StBák ji odvedl do
vedlejší místnosti a mezi 4. očima ji utěšoval slovy: "Nebojte se,
určitě se s ním setkáte a nebude to trvat tak moc dlouho". Z toho usuzuji,
že vybraní StBáci už v roce 1988 věděli své a nevěřili si ani mezi
sebou...
A k tomu je nutné přičíst, že KSČ byla naprosto vyřízenou stranou.
Normalizace přivedla zemi k hospodářskému ztrácení styku se světem, k
beznaději všech vrstev společnosti a kádrová politika "vyléčila" všechny
soudruhy ze snahy cokoli vyžadovat, natož vyžadovat změny. KSČ neměla
lidi, kteří by byli ochotní prosazovat nějaké změny. Proč tedy ohrožovat
rodinu, vlastní postavení, že? V podstatě se zopakoval stav, kterým jsme
prošli v letech 1963-65, jenže tehdy se ještě našli soudruzi ochotní
usilovat o změnu. V SSSR tento stav nastal v polovině sedmdesátých let a
stagnace a úpadek trval cca deset let.
Pochopitelně, v roce 1990 nebyl problém přesvědčit obyvatelstvo, že
komunisty je potřeba poslat do ..dele. A stalo se. Změnu pak realizoval
člověk, který dokázal přesně a velmi srozumitelně vyjmenovat slabosti
socialistů, slíbit krátkodobý propad a vzápětí rychlé dohánění
spotřeby obvyklé v západní Evropě. VK má dnes pravdu, když říká, že
komunismus se zhroutil sám. Studenti, disidenti a jejich živitelé jen určili
okamžik, kdy se to sesype. Je třeba si uvědomit, že pád podporovala část
hodnostářů StB, měli informace z obou stran hroutící se Železné opony a
věděli, že vše stojí na vývoji v SSSR. Důvod ke strachu z dalšího
vývoje byl na místě v okamžiku, kdy došlo k puči proti Gorbačovovi v
SSSR.
Detaily toho všeho vyjdou na veřejnost za nějakých dvacet let.