Rozcestník >> Esoterika a záhady >> Cestou tajemna s panem LUNY

Zpočátku může motivace klidně být neušlechtilá až egoistická (a tipnul bych si, že to tak bude u většiny), ale to není problém, postupně má toto člověk zkorigovat, a praxí na to přijde nebo ho k tomu dovede učitel - cesta je koneckonců postupná korekce, postupná proměna sebe sama v určitém směru.

Křesťansky vyjádřeno, všechno konání co není v souladu s Boží vůlí je marnost.

Bez prožitků, není zkušeností. Každý to zkouší a na konci je smrt. V tom je tam marnost. Všechna konání k ní vedou i kdybych byl světec rovný nebi.

Tak ke smrti vede jenom konání sebevraha.
A co se týče té smrti, ne pro každého je problémem.

Pokud by nebyla pro každého problémem, pak by se jí žádný křesťan nebál, neb co může být pro něj krásnějšího, lepšího a smysluplnějšího než setkání a splynutí s nebeským otcem?

Oni se jí také křesťané nebojí. Alespoň k tomu nemají důvod, jak vystihuje i Ježíš:
Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. (Matouš 10:28)

Ale bojí a jak. Ptal jsem se na to a doslova jsem vyvolal koktání a červenání. Oni často věří do té doby než dojde na lámání chleba, jak se říká. To ostatní je podle nich fanatismus a nedobré. Je tam cítit strach. To není radost se kterou přispěchají k otci.

Myslím si a je to můj osobní názor, že tomu zase tolik nevěří a proto ten strach z toho co bude. Pokud by tam byla pevná víra, nebyl by tam ten strach, ale naopak radost z naplnění cesty k vysněnému cíli i kdyby to bylo třeba ve dvaceti letech.

Ted nepíšu o sebevrazích, ale o životních situacích které mohou vyvrcholit smrtí jedince (věřícího).

A z čeho ten strach mají? Ze smrti samotné nebo z toho, co po té smrti má přijít, tedy ze soudu?
Ale taky záleží na tom, kolika lidí jsi se ptal. Mezi křesťany stejně jako mezi ateisty je spousta různých lidí různého ražení a různé psychické konstituce.

Oni mají plná ústa víry a když se pak dostaneme k takovým konkrétním projevům víry, jakým je odstranění strachu ze smrti a jejího skutečného přijetí, jako možnosti setkat se s nebeským otcem o které přeci usilují, je to pro ně něco nepředstavitelného, Ještě jsem nepotkal ani jednoho, který by se na to těšil. Jediný, kdo tvrdí, že se na to těší je pan z diskuse Bůh tě miluje.
Pak je někde chyba.

No proto je důležité se otázat, z čeho konkrétně že mají strach. Protože ten strach ze smrti a ze setkání s Bohem může být obava ze soudu. Kdo by se taky na soud, po němž můžeš být uvrhnut do pekla, těšil, že.

V čase života,zde není nic jiného než život.V čase smrti,zde není nic jiného než smrt.

Zeptám se, jak tomu rozumíte vy?
Je to pro vás citace a nebo máte představu?

Je to tak že slova jsou jen představy naší mysli vytvářené do tohoto bytí a tak je máme jen brát že jsou.Nic víc nic míň.

Pak bychom si z nich nic nebrali. Na druhé straně jsou jiné mysli, které je přijímají a mají své představy, když se to které slovo vyřkne.
Slovo je věcí komunikace, abychom si rozuměli, přesto cestu máme každý svou.

Co přijímáme to přijímáme,tedy co vzniká v mysli jednotlivce , který neřeší stav mysli, neřeší co a jak od něj přijímají druzí.

Je to tak dobře a nebo ne?

Určitě ano je to dobře,kdybych měl řešit druhé a jejich myšlenkový pochod,nic jiného než je neřeším,nejsem od toho abych řešil druhé nýbrž sebe na své cestě probuzením.

Myslíte si, že cesta nemůže vést přes řešení problémů druhých? Že tím, že pomáháte druhým, dáváte jim, co se vám jednou bez vypočítavosti vrátí?

Každý máme svůj talíř s jídlem, nač pomáhat druhým jíst jejich jídlo když my ještě nemáme dojezeno.

To zní ostře. Připomíná mi to setkání Ježíše s kananejskou ženou:

21Ježíš pak odtud odešel a odebral se do okolí Týru a Sidonu. 22Jedna kananejská žena z toho kraje šla za ním a křičela: „Pane, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Má dcera je hrozně posedlá ďáblem.“ 23On jí však neodpověděl ani slovo.
Jeho učedníci přistoupili a prosili ho: „Pošli ji pryč, když za námi pořád křičí.“
24Odpověděl jí tedy: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu Izraele.“
25Ona však přistoupila a klaněla se mu se slovy: „Pane, pomoz mi.“
26„Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psům,“ odvětil.
27Ona však řekla: „Ano, Pane, ale i psi jedí zbytky ze stolu svých pánů.“
28„Jak velikou máš víru, ženo!“ odpověděl jí na to Ježíš. „Ať se ti stane, jak toužíš.“ A od té chvíle byla její dcera zdravá.