...
Věřil jsem, že nic není náhoda. Ale kdo kdy viděl nic..?
Ále, co na tom?
Ba co víc. Věřil jsem, že za nocí stydíval se měsíc -
to když nahlédal skrze mračna na milenců žhavý líc.
Věřil jsem, že po blesku vždy přijít musí hrom
i v to, že na holé skále zakořenit může strom.
Ale nyní nezbývá mi vskutku nic,
čemu mohl bych opravdu věřit.
Vůbec nic! Nic! :
To našeptává mi jakýsi hlas. Námel co prorůstá obilný klas -
Ta pomíjivost všech krás! Pomni, vše je pouhý hniloby kvas!
Kosti. Maso potažené kůží. Samý pot, hnis, sliz, odpudivé šlemy!
Černé trny uschlých růží. Vůně, barvy - toliko odkvétající vjemy!
Dokonce, ač prý nebyl ještě nikdy nikým poznán,
věřil jsem kdysi na čas a načas i na jeho zřece..
Na toho, kterého najít nelze na dně mořském ani v divé řece.
Sídlí prý uprostřed všech všeho..všech stran, hran i schrán,
volně prochází bránou bez bran a je jenom Jediný!
Přeju všem dobrý lov!
a přece..bezprostředně...
Věřím v řeč milujících srdcí upřímných -
beze slov.
1
