Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Citáty a poezie >> Bláznivé rymování

Zima jak sviňa a k tomu větr ,
i kocour před cestou na retych bere si svetr .

Hned , jak do sněhu zahrabe hovínka ,
běží zpět ke kamnům , přikládat polínka.

Není divu , že přede a vrní,
když celý den jenom žere , sere , občas přiloží a jinak chrní .

je temná noc za okny v ulicích udeřil mráz
kocour přes okénko skočil ke kotli do sklepení
má tam chudák teplo i misku se žranim
kocoura milého nikdy nevyhanim
kolem noh točí se i myšičky pochytá
a já zas spokojen mohu napit se mochita.

Motor rotor stator karburátor
nerozumím ničemu
pouze vím že skřiňka startovaci
bez klíče nic neznačí
zasunu jak do ženy svůj klíč
a pak rychle do ulic
s rychlosti to hodně přeženu
až hlídku do ulic vyženu
zběsilá jízda překročil sem statní hranice
do této země se nevrátím už nikdy více
najel jsem na palubu přistavené lodi
vyrážím na dlouhou plavbu
po vzdálené hranici se mi rychle vzdaluje i břeh
všude kolem už vidím pouhou vodu a nic vic
o příď mi šplouchá voda a já mizím do neznámá
osamocen jak na parketu osamocená krásná dáma
pořád dál si razím cestu svou ve vlnách plavbu spanilou.

je hluboká noc světla žlutě svití do ulice
psa bys tam nevyhnal,
v ložnici okno otevřene
vánek hybe závěsem
jdu okno přivřit a koukám dolu do ulice
vidím tam stín ale nikoho nevidím
komu patři co že to tam stojí
a proč zjevit se to bojí
že by ta silueta bála se snad mě
když možná spatřila mě v tom okně
ale jestli tak proč ten stín
mráz běží mí po zádech to už vím
do ulice přijel kočár černý vraník a koči věrný
do kočaru nastoupil pouhy stín a vše se stratilo v temnotě noci.

Hluboká tma mlhavo a slabounky děšť
slyšim zvuk motoru nevidím nic
světla jsou vypnutá tajemna jízda
dostavám strach ruce se měni v pěsti
později však zjišťuju jaké sem měl štěstí
skryl jsem se v houští když auto náhle zmizelo
Zůstal tam stát on boty,kabát ,ale tělo to nemělo
přesto zvuk dechu hruzostrašného byl slyšet
a potom ty kroky špičaté lakýrky a došlapy podpatku
byl to snad ďábel sám co stratil svou pohádku
nebo posel posledního soudu, posel s podzemi
nebo hlubin vesmíru. Do tváře nevidím ona tam není
v hlavě mé mozek strachem se pění v mdlobách já usínám
a nic už nevnímám padnul sem do houští ve snu mě blud rychle opouští.

Lidé jsou divni
divný je svět
nejraději utek bych
s tehle planety
rychle a hned
utéct však není v čem
a neni hlavně kám
tak nevím jak to dal dám

Blíží se máf te lásky čas
a brzo ten máj bude tu zas
nevím však zdali tu bude ta láska
ta životem vysněná kráska
pořad mě to mijí
a já sam si tu žijí
stačila by sousedka s vedlejši vesnice
protože už vidím jak mě v té zimě navždy zavané sněhová vánice
už mě nebavi samému kafe pít
a jen tak si žít a vstřic smrti jít.

Ze vzpomínek pomalu se ztrácí ,
poslední pražští sněhuláci .

Letos v Praze ,
padaly jen saze ,

černý to sníh kominíků ,
v Muzeu visí sáně - na hřebíku .

Voldánová , na kolečkových bruslích ,
učí školu smyku pod mostem v Nuslích .

zas je bílo sněžil snih
Voldanová už je stará nejezdi na saních
a policajti nejisti to od aralky
v bordelu onřivaj si svoje párky
Nohavica zase s lopatou blbne u tesca
sníh hazí na střechu to je groteska.