Jednou, až zase budeš
Jednou, až zase budeš mýt si ruce,
uchopí láska tvoje srdce.
Zapláče touha na chodníku,
chuť se ti schová do rohlíku,
slza jej osolí a ústa přijmou.
Všednost a povrchnost odhodí udice,
na stole hrubém, dopitá sklenice.
V poušti tvá ústa žádají o vodu,
laskavou, čistou, milion důvodů.
Dopřej mi klidu, křičí tvá mysl,
nemaje vidu, požitek zkysl.
Potichu vracíš se do tmavých dveří,
Naděje? Zázrak? Kdo na něj věří?
Okno je špinavé,
make-up mu zbledl,
kdo tehdy omítal,
nyní by jedl...