Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Literatura - temné (nejen) povídky

Krmení koček
Po celá staletí bylo krmení koček něco stejně nepředstavitelného jako kvadratura kruhu. Podobný názor panoval i na krmení kuřat: prostě se potulovala někde kolem a postarala se sama o sebe. Stačilo dávat pozor na roztoče a jinou havěť a občas po nich uklidit. Psi se krmili - kočky dostávaly zbytky, pokud měly zvláštní štěstí.
Všichni víme, jaká je situace dnes.
Krmení Opravdových koček se řídí pravidly stejně neměnnými jako střídání ročních období.

1. Opravdová kočka ohrne čenich nad výživnou lahůdkou, doporučenou tou paní v televizi a podávanou na zlatém podnose.
2. Ze msty jí koupíte plechovku toho nejlevnějšího žrádla, o které radši ani nechcete vědět, co obsahuje (když uvážíme, co všechno se dává do párků a do hamburgerů... ne, opravdu je lepší to nevědět). Kočka je zhltne, jako by čtrnáct dní nejedla, a ještě vylíže misku.
3. S pocitem nezměrné úlevy nakoupíte toho svinstva dvacet plechovek.
4. kočka ho očichá a ani se ho nedotkne. Přitom, chápejte, jde o kočku, která je ochotná žrát žáby a vodní vážky.

Po dlouhých zkušenostech s tím, co všechno jsou kočky schopné sežrat, mohu s klidným svědomím tvrdit, že každý výrobce kočičího žrádla, který používá takové ingredience jako řízky, napůl zmražený krocan, tráva, mouchy, drobky zpod stolu, žáby a myši, má šanci uspět. Aspoň pro jednou.
Samozřejmě, druhou možností je lov. Existuje teorie, že dobře živená kočka je lepší lovec než kočka hladová; jako důkaz se uvádí, že syté, pěkně zakulacené kočce nevadí dlouho běžet a čekat na havěť, jejíž chytání vyžaduje vytrvalost a trpělivost - vážky, žáby, vrabci a podobně - zatímco vyhladovělá kočka bude neustále lítat po okolí a živit se jednostrannou stravou složenou z myší a potkanů. Není známo, kdo tuto teorii prosazoval jako první, ovšem je velmi pravděpodobné, že měl kožich a drápy.
Opravdové kočky neloví kvůli žrádlu, ale proto, že vás mají rády. Proto si také uvědomují, že jste do vybavení svého domu bůhvíproč zapomněl začlenit jisté drobnosti, které mu teprve dodají ten pravý punc domova, a snaží se ze všech sil toto vaše opomenutí napravit. Rejsci s ukousnutou hlavou jsou velmi populární, a pokud chcete něco pravdu avantgardního, není nic lepšího než hromádky miniaturních vnitřností. K docílení co největšího estetického účinku je nutné tyto předměty ponechat někde, kde je nikdo pár dní nenajde, a dát jim tak možnost se plně rozvinout a vytvořit si vlastně osobnost.
Jedni naši známí žili na osamělém statku společně s velkou tlustou ostřílenou kočkou, která nehnula prackou, ani když dům obklíčily ze všech stran hordy krys. Známí si tedy pořídili ještě jednu, štíhlou bílou samičku, která se každý den s odhodlaným výrazem vydávala do vysoké trávy, ale kupodivu se vždycky vracela s prázdnou. A co bylo ještě podivnější, stará kočka najednou začala lovit a denně ji bylo vidět, jak nese v hubě něco, co připomínalo pytlík na tabák, nebo jak hrdě sedí nad malou hraboší Bitvou u Lipan umně naaranžovanou na prahu. Aha, říkali si známí, vida, co zmůže konkurence. Jak tuší každý majitel Opravdové kočky, nakonec zjistili, že stará kočka si vždycky počíhala na mladou, když se vracela s úlovkem domů, a civěla na ni tak dlouho, až mladá nechala kořist kořistí; načež stará úlovek sebrala a donesla ho zbytek cesty.

Výcvik a výchova Opravdové kočky
Pro majitele Opravdových koček to vždycky představuje značný problém, neboť jim většinou nic neříká vojenské vyřvávání, ani dnes již legendární srolované noviny (kdyby jim to něco říkalo, patřili by k sortě lidí s velkými neposednými psy, kteří si kdykoliv a kdekoliv dělají přesně to, co chtějí, za vzdálených zvuků "Princi! NE! POLOŽ TO!! Okamžitě! Princi! NE!" apod.).
Celá věc stojí a padá s rozdílem mezi tím, jaké je to Venku a Uvnitř (viz kapitola o hygieně). Většina Opravdových koček do této problematiky pronikne velmi rychle; z valné části jsou dost chytré na to, aby si uvědomily, že suchá bedýnka v kuchyňském rohu je lepší než záhonek na zahradě, zvlášť když vane vítr odkudsi od Sibiře. Zdá se, že kočky své potomstvo v tomto směru poučují, ačkoli i přes velice rozsáhlý výzkum tohoto problému se nikdy nepodařilo přijít na to, jak tato výuka probíhá, protože kočky nejevily vůči koťatům žádnou jinou aktivitu než jejich neustálé poponášení sem a tam v jakési neurotické variaci na šachovou hru. Je možné, že koťata posílají do nějaké tajné kočičí školy, kde jim učitelé ukazují odpovídající diagramy. (Je zvláštní, jak sebevědomé a inteligentní jsou kočky vychované vlastními matkami. Nás naše matky vychovávaly po tisíciletí a sami vidíte, jak to dopadlo. Kdyby Romula a Rema neodkojila vlčice, ale kočka, mohl Řím vypadat dnes úplně jinak.)(
Navíc kočky nemůžete ničemu naučit. Vůbec ničemu. Možná si myslíte, že to dokážete, ovšem to je tím, že nesprávně chápete podstatu celého procesu. Vám připadá, že kočka se každý večer úderem desáté poslušně objevuje u zadních dveří, aby si vyzvedla večeři. Kočka je naopak přesvědčena, že to růžové stvoření na dlouhých nohách vycvičila k tomu, aby jí dennodenně vyndávalo z ledničky konzervu.
Jakmile zapomenete na školní pojetí, pak disciplína jako taková znamená "Když neuděláš to, co po tobě chci, tak tě praštím". Problém je samozřejmě ten, že kočku lze praštit jenom s obtížemi. Zatímco na psa platí příslovečné srolované noviny, po jejichž použití se začne bez výjimky smutně plazit po zemi, přičemž fňuká a vzdychá tak, že herce by za takový výkon vypískali z jeviště, uhodit kočku je jako mlátit do palčáku naplněného hřebíky a výsledek je tentýž. Jeden můj příbuzný, kterého nehodlám jmenovat, dokud neskončí platnost nařízení vydaných Společností pro ochranu zvířat, tvrdil, že k upoutání pozornosti kočky může být použita i cihla vržená přes celou zahradu( . Třeba vám to přijde nechutné, ale občas nastane chvíle, kdy i majitel Opravdové kočky pocítí, že nezbývá než jednat. Možnosti jsou následující:

Hliněná balistická střela

... což je první věc, kterou máte po ruce, když se ryjete v zemi( a koutkem oka zahlédnete provinile skrčený povědomý tvar někde mezi zelím a hráškem(. V takovém případě je HBS gumovým projektilem zahradních bezpečnostních jednotek, zbraní, která trestá, avšak nezabíjí. Všeobecně uznávanou metodou je zamířit tak, aby střela dopadla asi třicet čísel od provinilce, kterého následná šrapnelová sprška donutí vyskočit půl metru do výšky a způsobí mu na zbytek dne akutní střevní potíže.
Potíž je ovšem ta, že kočka brzo pochopí, že jste typický majitel Opravdové kočky a jako takový máte měkké srdce; proto začne vycházet z toho, že pokud vám dá najevo, že prohlédla vaše triky, vaše neoblomnost zmizí a vám nezbyde než i jít stěžovat ke Spojeným národům. Čtyři kočky, které nám každé jaro dělají ze zeleninové zahrádky měsíční krajinu, si to už uvědomily a klidně leží mezi svištícími hroudami s výrazem, který jako by říkal "Proč ten kašpárek takhle divně poskakuje? A jak to, že tak blbě míří?"

Hluboké jámy se zašpičatělými kůly na dně

Nemyslete si, že se o tom neuvažovalo.

Hození do vody

Někdy se stává, že nastane ideální souhra okolností, jako tehdy, když se ten vlezlý vlčák od sousedů rozhodl vydělat doprostřed příjezdové cesty k domu majitele Opravdové kočky, který právě vycházel zpoza rohu s velikou cibulí v ruce.
Ještě lepší by bylo, když se majitel Opravdové kočky probudil z krátkého šlofíka na trávníku, aby spatřil právě aktuální vtělení Místního toulavého kocoura, kterak sedí na okraji bazénku se zlatými rybičkami a zaujatě pozoruje to, co zbylo z jeho obyvatel. Majitel Opravdové kočky obvykle brzy zjistí, že ve skutečnosti je možné přejít plynule z lehu do skoku plavmo. Bohužel, život není zdaleka jednoduchý a kočky umí chodit po vodě. Mohu vám odpřisáhnout - tedy, ten majitel Opravdové kočky - že dotyčný kocour se od hladiny odrazil.
A kde vůbec byla Opravdová kočka, získaná, jak si možná pamatujete, za účelem zabránění jiným kočkám ve vstupu do zahrady? Spala na židli v kuchyni, jako obvykle. Každopádně se za toto uvítání svého soukmenovce styděla natolik, že mu později nabídla svoje vlastní sardinky.
Trestat Opravdové kočky nemá smysl. To proto, že Opravdové kočky si nikdy nedovedou spojit trest s určitým proviněním. Pokud se jich týče, řvaní, nízko letící papuče a mluvení jasným, pomalým hlasem jsou pro ně jen další projevy střelenosti těch vysokých růžových stvoření; stačí se jenom trochu skrčit a vyvalit oči, načež je všechno zase tak, jako předtím.

Psychická válka

To je, jako kdybyste vyzvali stonožku k závodu v kopání se do zadku. Vždycky se ze začátku snažíte zvíře naprosto ignorovat, abyste se pak k němu chovali ještě láskyplněji, protože vypadá tak nějak smutně.

Požádání o pomoc mafie

Jenom v nejhorším případě. Navíc je to spojeno s řadou obtíží, protože:

1. Nejsou v telefonním seznamu.
2. Stojí to majlant. Čtyři malé betonové botičky stojí dvakrát tolik, co dvě velké - to máte jako s dětskými botami.
3. Manželka odmítá používat luparu v kuchyni.

Jak si kočky hrají
Tady vůbec nejde o takové ty krámy ověšené zvonečky nebo o plyšové myši plněné molitanem. Kočky si se speciálními hračkami pro kočky vydrží hrát maximálně tak dvě minuty, abyste nepropadli depresi a nepřestali jim kupovat žrádlo.
Je třeba mít na paměti, že kočky jenom vypadají jako samotářská zvířata, která se pořád někde potulují sama. Ve skutečnosti je každá kočka součástí obrovského druhového společenství, které přesahuje hranice času i prostoru, a tím pádem neustále soutěží a poměřuje se se všemi kočkami, které kdy existovaly. Je to, jako kdyby hráč kulečníku nezápolil jen se svým stávajícím protivníkem, ale současně se všemi vyznavači biliáru v historii, včetně prvního lidoopa, kterého napadl chytřejší způsob, jak trávit dlouhé zimní večery.
Kočky mají své složité, intelektuální hry.

Kočičí šachy

Hřiště pro tuto hru musí mít rozměry menší vesnice a může se zúčastnit až dvanáct koček. Každá z nich si vybere výhodné místo - střechu, zeď skladiště, strategický roh domu nebo v klidných osadách prostředek silnice - a posadí se tam. Řekli byste, že si prostě našla místečko, kde se může vyhřívat na slunci, ovšem jenom do chvíle, kdy si uvědomíte, že každá kočka může ze svého stanoviště sledovat dvě další kočky. Veškeré přesuny se provádějí zrychleným plazením, při němž se břicho téměř dotýká země. Skutečná pravidla této hry nejsou lidem příliš jasná, ale zdá se, že cílem je vidět všechny ostatní kočky a přitom sama zůstat neviděna. To je však pochopitelně jenom spekulace a je dost dobře možné, že opravdový smysl této hry leží ve vyšších myšlenkových dimenzích člověku nedostupných, jako je tomu třeba u kriketu.

Vlhký beton

Oblíbená a jednoduchá kočičí hra, o níž archeologové zjistili, že je stará jako, ehm, vlhký beton sám. Sestává z toho, že kočka vyhledá nějaký vlhký beton a přeběhne přes něj. Existuje samozřejmě několik herních úrovní; nejvíce bodů je možné získat za přeběhnutí přes beton, který je sice dost vlhký na to, aby v něm zůstaly pěkné stopy kočičích tlapek, ale zároveň dost tvrdý na to, aby se nedal urovnat.

Krásná hromádka čistého písku

Hra podobná Vlhkému betonu, i když, abych tak pravdu řekl, ne úplně.

Ofsajd

Ofsajd je kočičí hra, která se podobá zenovému lučištnictví v tom, že ve skutečnosti nezáleží na tom, co se dělá, ale jakým stylem se to provádí. Hra sestává z toho, že kočka se vytrvale nachází na té nesprávné straně dveří; trvá tak dlouho, dokud člověk neztratí trpělivost a ještě chvíli poté. Dosti jednoduchá hříčka, jen o něco složitější než staré oblíbené

Civění na ledničku

Nicméně i zde existují určité stupně obtížnosti a zkušená hráčka Ofsajdu si přirozeně najde taková místa, která jsou člověku ve valné míře nepřístupná, avšak pro kočku je hračkou se z nich dostat.

Takovým případem je Záhada zamčených tarbíků

Soused odjel na dovolenou a zanechal vám složité instrukce, jak zalévat zahrádku apod., ovšem s prosperující kolonií tarbíků v obývacím pokoji si nemusíte dělat starosti; jeho vzdálená příbuzná paní Tentocová, se na ně přijde vždycky jednou za pár dní podívat.
Přichází noc, avšak Opravdová kočka nikoliv. Následuje obvyklé půlnoční představení, bušení lžící do kastrolu na zápraží a vyvolávání jména kočky - však to znáte - takovým hlasem, o jakém se domníváte, že přivábí kočku a neprobudí sousedy. Zmocňují se vás zlá tušení, myslí vám táhnou obrazy nákladních aut, vzteklých psů, pastí atd.
Odpověď na vaše otázky se vynoří se strašlivou naléhavostí jako utíkající mléko. Vezmete baterku, natáhnete si župan a přešouráte se orosenou trávou k oknu sousedova domu. Kočka sedí na jídelním stole a s tekoucími slinami pozoruje pulsující rod tarbíků, kteří už z ní pomalu přicházejí o rozum. Do noci se ozývá zoufalé pištění.
Nejspíš tu byla paní Tentocová a Opravdová kočka ve své touze po poznání vlezla do domu, když byly dveře otevřené.
Uděláte to, co udělá za takových okolností každý majitel Opravdové kočky, ovšem kočka vaše výkřiky a výhružky dokonale ignoruje. Oběhnete dům a hledáte otevřené okno, jenže všechno bylo neprodyšně utěsněno proti zlodějům i proti vám.
Běžíte zpátky domů. Sousedovy instrukce jste poslouchali jenom na půl ucha, nemůžete si vzpomenout, co je ta paní Tentocová vlastně zač a kde bydlí.
Co to vlastně znamená, jednou za pár dní? Tarbíci, zdá se, žijí ve svém vlastním světě, mají naloženo jídla na čtrnáct dní a evidentně nemají nic jiného na práci, než dělat nové tarbíky. Zatímco kočka má nepředstavitelnou chuť k jídlu a touhle dobou jistě i hlad. Jak dlouho ji tarbíci vydrží?
Běžíte znovu k sousedům, zkoušíte garáž, jako zázrakem ji nechali otevřenou, s rachocením porážíte prázdné plechovky od oleje, mlhavým ránem zní dunění, v sousedství už jistě pilné ruce vytáčejí 158, za jekotu sirén se přiřítí policie, tentokrát jsme tě dostali, kamaráde, zburcují sousedy v hotelu na Malorce, ti možná budou, ale nemusí svědčit ve váš prospěch, záznam v trestním rejstříku, rodina vyhozená na dlažbu, děti nemají pykat za zločiny otců...
Zbývají dveře z garáže do domu. Zamčeno. Jestlipak je za této situace můžete vylomit, jenže sousedi odjeli na dva týdny, nemůžete tu nechat barák s vylomenými dveřmi, musel byste zavolat zámečníka atd. a ten by stejně přišel nejdřív za měsíc.
Podíváte se pode dveře a vidíte kočičí tlapky; kočka si nechce nechat ujít zábavu. Zahledíte se do klíčové dírky, uvnitř tma, klíč v zámku zevnitř...
Náhlé osvícení. Časopis junáků, ročník 1958 - Náměty pro správné hochy, Jak vyzrát na zloděje. Zločinci zřejmě pode dveřmi zasunou noviny, zakroutí klíčem v zámku pomocí speciálního klíčového kroutiče, klíč spadne na noviny, zloděj si noviny přitáhne.
Zase domů, sebrat noviny, kleště, olejničku, rychle zpátky, šup šup, klíč padá na zem, zatáhnout za papír, sláva, máme ho. Neuvěřitelné, ale pravda.
Odemknout dveře. Kočka není nikde vidět; proběhnete pokoj po pokoji. Z obrovského věžáku, ve kterém je usídlena kolonie tarbíků, vás pozorují tisíce vyděšených oček; ani sex není tak zajímavý jako sledovat promáčeného, zoufalého muže v županu, jak lítá po místnosti. Hledáte pod postelemi. Podíváte se z okna a vidíte Opravdovou kočku, jak kráčí po cestě.
Před odjezdem na dovolenou soused zavřel vodu; aby to mohl provést, musel v koupelně vyndat z podlahy prkno. Tím se otevřela cesta do sklepení pod domem, do něhož se zvídavá kočka může dostat tisíci a jedním způsobem. Přikryjete díru prknem, dupnete na něj, aby pořádně drželo, urazíte přitom vodovodní kohoutek...
Další oblíbená kočičí hra je:

Hodná kočička

Pravda, nezní to zrovna jako hra, ovšem nejdůležitějším pravidlem Hodné kočičky je, že kočka musí být hodná takovým způsobem, aby svému majiteli způsobila maximální problémy, aniž by ji mohl něčím praštit, protože ona je přece Hodná kočička. Mívali jsme kočku, která občas chytila nějaké malé a neškodné pištící stvoření a položila ho na rohožku přede dveřmi. Znáte takové ty kovové rohožky, co vypadají jako mřížka od chladiče? A pochopitelně, když ráno odcházíte z domu, nenapadne vás dívat se sám sobě pod nohy... Také, pravda, by to mohl být způsob, jak si Opravdová kočka připravuje tatarský biftek. Jenomže my jsme - stejně jako ona - viděli, že to je ve skutečnosti Hodná kočička.
Schrödingerovy

a já tvrdím, že jsi určitě nechal otevřené okno

kočky
V dnešní době jsou všechny kočky Schrödingerovy. Jakmile tento fakt pochopíte, už vás nic v kočičím světě nepřekvapí.
Původní Schrödingerovy kočky vznikly jako výsledek nechvalně známého experimentu kvantové mechaniky konaného ve 30. Letech (možná to nebyly původní kočky; žádné původní zřejmě neexistovaly).
Každý slyšel o slavném myšlenkovém pokusu Erwina Schrödingera. Strčíte kočku do bedny s lahví jedu, o čemž by spousta lidí prohlásila, že to už samo o sobě stačí. Pak přidáte malý mechanismus, který může - ale nemusí - láhev rozbít; to závisí na náhodném pohybu částic vysílaných nějakým radioaktivním materiálem. Ten je v té bedně taky. Je to velká bedna. Nu, a protože podle kvantové teorie je kočka v bedně zároveň částicí i vlněním - ne, moment. Ať je podle všech těch kvant čímkoli, to cosi je ve stavu, kdy není doopravdy ani mrtvé, ani živé, ale obojí a nic z toho zároveň, a to až do chvíle, kdy pozorovatel sundá z krabice víko a pozorováním jaksi zafixuje kočku v čase a prostoru atd. Zkrátka a dobře, buďto má před sebou kandidátku pro jamku za kůlnou, nebo prskající, lehce radioaktivní rozzuřenou kouli se zadřenými kousky skla. Zvláštní je na tom to, že než se zvedne víko, nejen budoucnost kočky, ale i část její minulosti jsou neurčité. Například už mohla být pět minut po smrti.
Takhle se aspoň celá věc dostala do učebnic(. Už méně známá je práce skupiny vědců, kteří si neuvědomili, že Schrödinger mluvil o "myšlenkovém experimentu"( , a skutečně ten pokus provedli. I s bednou, radioaktivním zdrojem, lahví jedu, se vším. A samozřejmě s kočkou.
Přesto zapomněli na jednu důležitou věc. Zatímco pozorovatel nemá ani tušení, co se uvnitř bedny děje, kočka to ví sakra dobře. Můžeme předpokládat, že pokud perspektiva, že bude viset, dokáže přimět člověka k obrovskému vypětí, pak předtucha, že každou minutu může nějaký chlápek v bílém otevřít bednu, přičemž je padesátiprocentní naděje, že v tu chvíli budete už mrtví, dělá s mozkem pravé divy. Hnána tímto vědomím a možná i všemi těmi kvanty poletujícími po laboratoři si kočka zkrátila cestu časoprostorem a nakonec ji našli trochu vyděšenou ve skříni vrátného. Přirozený vývoj se nicméně s chutí chytá každé noviny, a tak se tento způsob unikání z nepříjemných situací přenesl na potomstvo oné kočky. Měla hodně potomků. Uvážíme-li její nově nabyté schopnosti není ani divu.
Tento nový gen byl natolik dominantní, že většina koček v dnešní době má v sobě něco schrödingerovského. Pozná se to podle jejich schopnosti dostávat se do a ze zamčených prostorů, jako jsou třeba pokoje, domy, lednice, bedna, v níž jste ji chtěli odnést k veterináři a přísahali byste, že jste zavřeli víko atd. Pokud jste kočku večer vyhnali z domu a ráno ji objevíte, jak vám poklidně spí pod postelí je to Schrödingerova kočka.
Někteří vědci tvrdí, že existuje i negativní Schrödingerův gen. Zatímco plnohodnotná Schrödingerova kočka umí zalézat a vylézat z těch nejneuvěřitel­nějších míst, ukazuje se, že jiným kočkám dělá potíže dostat se ven z široké roury, která je na obou koncích otevřená. Existují kočky, které často vídáte, či spíše slýcháte za lednicemi, v malých hluchých prostorech za skříněmi, v zamčených garážích a v jednom nám známém případě i uvnitř zdí (strašlivé Edgar Allan Poetické vize vedly k proražení otvoru poblíž místa, odkud se ozývalo kňučení, což samozřejmě donutilo kočku - byla to Opravdová kočka - k tomu, aby se schovala ještě hlouběji; nakonec vylezla až za 24 hodin, přivábena vůní jídla). Na druhé straně jsme však náchylní věřit tomu, že se nejedná o případy negativního genu, ale pouze o příklady hry Ofsajd (viz "Jak si kočky hrají").
Každopádně tato schopnost, které si valná většina majitelů Opravdových koček zajisté povšimla (a co když se vám třeba vrátí po pár dnech a je vykrmená - co? Obíhala prostě sousedy, nebo si odskočila do příští středy sníst si tu hostinu na uvítanou, kterou jste jí připravili?),vede k zajímavým spekulacím na téma:

Úloha kočky v dějinách
V různých knížkách se dočtete, že kočky se vyvinuly asi před 45 milióny let ze zvířat zvaných cibetky, což vůbec nebyl špatný začátek. Zdá se, že heslem prvních koček bylo "Čím dále od cibetek, tím lépe". Cibetky byly totiž velmi neurotické od okamžiku, kdy zjistily, že se z nich může - ehm - získávat cibet( , z něhož se pak dělají voňavky. Jak se to přesně dělá, nevím a nechci vědět. Zřejmě to bude nějaká příšerná procedura... no tak dobrá, zkusím se podívat.
Je.(
Takže, abychom nezabíhali, velká rodina koček se vyvíjela, jak nejrychleji mohla, přičemž se snažila být co největší, nejrychlejší a nejzuřivější. Jo, takový strach, že by si vás někdo mohl splést s cibetkou, dokáže mnohé - zvláště když víte, že zbývá už jen pár tisíciletí a po Zemi se začnou poflakovat protohominidi s lahví, nožem a zkoumavým pohledem v očích.
Kočky se také rychle rozšířily, pochopitelně s výjimkou Austrálie, která jim ujela při kontinentálním driftu; tím se také vysvětluje, proč tam vyrostly tak velké krysy. Některé kočky byly pruhované, jiné zkoušely puntík; jedna dobře známá raná odrůda koček dokonce vynalezla otvírač na konzervy, a to sto tisíc let před vynalezením kočičího žrádla v plechovkách. Tím značně předběhla svou dobu, a proto také vyhynula.
A pak se zčistajasna objevila malá verze koček a začala mňoukat na lidi.
Jen si to představte. Hlavu máte jak věrtel, pořád musíte myslet na to, co udělá ta nová záležitost - "oheň" - se životním prostředím, většina velkých zvířat na planetě vás nepřestává pronásledovat a požírat, a najednou se zmenšený model jednoho z nich dostaví do vaší jeskyně a začne příst.
Nejzajímavější na tom je, že ji tenkrát rovnou nesežrali.
Psy ještě dokážete pochopit. Pes je stádní typ a lidé jsou pro něj jenom trochu chytřejší vůdci smečky. Psi se hodí k tomu, aby vám pomohli uštvat věci, na které jste moc pomalí. Jenomže kočky - proč to nepřiznat, z hlediska prvních lidí se kočky nehodily k ničemu.
První kočka, která se odvážila vejít do jeskyně, ve skutečnosti přežila jen díky momentu překvapení. Člověk totiž ještě do té chvíle nepoznal zvíře, které by před ním buďto neutíkalo, nebo se po něm radostně nesápalo, mohutně slintajíc. Kočka ho prostě měla ráda.
Důvodem tohoto citu ze strany koček nepochybně bylo, že kočky věděly, že lidské bytosti mají rády je.
Byl jednou jeden venkovský statek. Venkovské statky přitahují kočky - takový už je zákon přírody. Chápete, kam mířím? Již víme, že Opravdovým kočkám nečiní problém cestovat v prostoru i v čase podle libosti, a tato legendární první kočka byla zřejmě na cestě mezi dvěma miskami žrádla, když se najednou něco pokazilo...
Napadá vás snad lepší vysvětlení? Například, že první člověk neměl nic lepšího na práci, než civět na divokou kočku a namlouvat si, že tohle žlutooké a prskající stvoření s placatou hlavou je pro něj přesně to pravé? Kdepak. Naše teorie musí vycházet z toho, že divoké kočky jsou doopravdy kočky domácí, které před několika tisíciletími zdivočely, protože je něco pořádně dožralo - třeba to, že nikdo pořád ne a ne vynalézt ledničku.
Kočky představují ideální cestovatele v čase - to proto, že nemohou nosit střelné zbraně.tím pádem se základní námitka proti cestám proti proudu času - totiž, že byste si mohli náhodou zastřelit vlastního dědečka - anuluje. Jistě můžete zkusit stát se sám vlastním dědečkem, ovšem když se podíváte na normální rodinku koček ze statku, zjistíte, že pro kočky to není nic až tak neobvyklého.

Sex
Ech...
... tedy samozřejmě, záleží na tom, jak Opravdová kočka je, rozumíte...
Totiž...
Představte si, že takový mladý pan kocour potká ve vší počestnosti slečnu kočku a...
Chci říct...
Zkrátka a dobře, ušlechtilé kočky se kříží, kdežto Opravdové kočky se mrouskají. Křížení je lépe přenechat profesionálům, kdežto mrouskání zvládnou kočky docela samy.
Chovatelé koček bývají obyčejně vznešeně vyhlížející dámy, které jsou i přes své šílenství docela příjemné a jejich obydlí se většinou dají poznat podle zahrady poseté roztomilými boudičkami a podle toho, že žrádlo pro kočky nevozí v plechovkách, ale v náklaďáku.
Většina majitelů Opravdových koček s nimi nepřijde do styku nikdy. Jistě, může se stát, že vám padne do rukou zvíře, jehož vzhled nebo původ naznačují, že nepotřebuje péči ani veterináře, ani toho zdivočelého kocoura, co se vám potlouká po zahradě; když tedy investujete částku, která donutí mužské členy rodiny trpce zauvažovat o rozdílech mezi kočičím a lidským světem, vrátíte se domů s hlavou plnou slibných čísel - to proto, že vám řekli, za kolik máte prodávat koťata.
Asi takhle: x vrhů za rok krát Y marek za kotě krát nechat si pár samiček krát X dalších vrhů rovná se !!!!!
Jenže majitelé Opravdových koček vědí, že život není takhle jednoduchý. Mít domácí zvíře pro peníze se nikdy nevyplácí, ať si kdo chce říká. Nakonec se váš život změní v nepřetržitou noční můru složenou z drátěných plotů, účtů za krmení, truhlaření ve volné přírodě, faktur na kosmické sumy bůhví odkud a vaše obzory se silně zúží. A kromě toho, kdo by se o ten kočičinec staral, když odjedete na dovolenou?
Po pravdě řečeno se křížení v dnešní době dost zjednodušilo tím, že se jeho možnost odstranila úplně - dokonce natolik, že inzerátů "Zdarma do dobrých rukou" do značné míry ubývá a že populace koček se začíná skládat výlučně z tlustých vykastrovaných kocourů a štíhlých elegantních koček, pro které osvobození od radostí mateřství zjevně představuje nesmírnou úlevu. Nicméně v každé ulici najdete to, čemu se eufemisticky říká Ten kocour.
Takové zvíře může jen stěží být něčím jiným než Opravdovou kočkou. Za dávných časů by to byl prostě jen jeden kocour z mnoha, škrábající, prskající a udržovaný na uzdě tlakem ostatních. Ovšem dnes jsou jeho bývalí kolegové tlustí a líní, s jediným zřejmým zájmem - chrápat celý den - a děvčata jako by ani nechtěl vědět, o co jde. Takže se toulá sám houštinami, země se otřásá, králíci se klepou strachy v kotcích a psi - buďme upřímní, průměrného psa dokáže převézt i neOpravdová kočka - jsou jeho slastně vyzývavým výrazem tak vyvedeni z míry, že jakmile ho vidí, okamžitě nacházejí desítky naléhavých důvodů pro nonšalantní odchod středem. Nikým nerušen (a tím pádem nespokojen) hledá neustále kořist a jeho obludné Id s ním. Mlékaři si stěžují a listonoš vám raději nechává poštu u sousedů...
Znali jsme jednoho, který nacházel nezměrné potěšení ve rvačkách s ostatními kočkami. Nešlo mu o nějaké fiktivní územní spory; dělal to jenom pro zábavu. Připlížil se k nim, když se vyhřívaly na sluníčku, a bez výstrahy se na ně vrhl.
My jsme tou dobou vlastnili Opravdovou kočku, samičku - vykleštěnou a světem protřelou, původem ze statku, kde o velké kocoury, kteří myslí jen na násilí a sex (pokud možno na obojí na jednou) rozhodně nebyla nouze. Zpočátku, když ji ten posedlý idiot začal honit, utíkal v naprostém údivu. Pak jsme však měli příležitost být svědky konečného účtování.
Začalo to jako obvykle: pokus o znásilnění následovaný běžnou honičkou mezi baráky s tlapkami protáčejícími se ve vzduchu (viz Kreslené kočky; každá kočka má v sobě něco kresleného). Nakonec se naše Opravdová kočka vyškrábala na sud na vodu, počkala si, až se její pronásledovatel zachytí předními prackami za okraj sudu a zadními bude hledat oporu, aby své chtíčem roztřesené hruškovité tělo vyšvihl vzhůru, a vrazila mu jednu pořádnou přes čumák. Byla to rána, na kterou by byla každá Kreslená kočka právem hrdá; přísahám, že se napřáhla minimálně o 300 stupňů, a výsledkem byl zvuk, jako když se páře hedvábí.
Načež klidně seděla na sudu a sledovala jeho vyjevený obličej s výrazem, který jako by se tázal, jestli si nepřeje ještě nášup a zdalipak se cítí spokojeně?
Situace se poté vyřešila poměrně hladce tím, že obě zvířata předstírala, že se navzájem nevidí - jako když potkáte někoho, s kým nemůžete tak jako tak nic dělat. To byl vynikající výsledek; ten kocour byl totiž Schrödingerův, a než ho vzal k sobě soused, přitoulal se z nějakého jiného časoprostoru vlastního Schrödingerovým kočkám s utkvělou představou, že náš dům je přirozeným domovem. Nicméně naše Opravdová kočka na něj nikdy nesyčela, protože to by znamenalo uznat jeho existenci a něco takového bylo proti všem pravidlům; místo toho si oba (patrně díky zvláštnímu druhu telepatie) dávali záležet na tom, aby se nikdy neocitli v téže místnosti. Trochu nám to připomínalo divadelní frašky, kdy někdo předstírá, že má jednovaječné dvojče, a neustále vyskakuje z oken, jen aby se o pár vteřin mohl v jiném saku vynořit ze dveří knihovny, hledat sám sebe a litovat, že se propásl.

Hygiena
Kočky měly vždy o hygieně dobré mínění a stejně mlhavé představ jako lidé, t.j. "co se schová, to neexistuje". Především šlo o to, nikoli žít hygienicky na úrovni, ale mít svědky na to, že jsme se o to snažili - např. při pokusech o přetažení linolea do své bedýnky s pískem.
Co je vlastně hygienického na tom, že se někdo myje vlastními slinami?
Na druhé straně však Opravdová kočka vítězí nad všemi ostatními domácími mazlíčky v jednom směru:

Opravdové kočky vědí, k čemu slouží koupelna.

Jednoho dne jsme se vrátili domů a shledali, že naše Opravdová kočka se díky obvyklým pohybům v časoprostoru nachází Uvnitř a nikoli Venku, jak jsme původně předpokládali a z toho důvodu také nepřipravili bedničku s pískem.
Opravdová kočka se tvářila trochu provinile, i když jsme věděli, že to je její normální výraz - dokonce i při dýchání vypadala, jako by kradla vzduch. Zběžná prohlídka tradičních východišť z nouze (tmavé kouty, krb) neodhalila nic nepříjemného, co už by tam nebylo předtím.
Až do chvíle, kdy jsme o mnoho později vstoupili do koupelny.
Lépe řečeno do vany...
V takovém okamžiku se vás zmocní smíšené pocity. Pochopitelně cítíte lehký obdiv k tomu, že v domě plném koberců si Opravdová kočka zvolila jedno z mála míst, kde se dá snadno umýt hektolitry horké vody a desítkami lahví čistících prostředků (kupodivu, naše příručka 1000 rad pro domácnost se nezmiňuje o tom, jak řešit kočičí - ehm - problém ve vaně). Na druhé straně vás napadá, proboha, to je přece vana, tolik jsme se těšil, až si do ní vlezu, a teď abych se do konce života nekoupal...
Zvláštní byla reakce jiných majitelů Opravdových koček. Řekli: no ne, to se vám stalo poprvé? A pak mi začali vyprávět o té kočce, co o ní někdo slyšel, jak se naučila používat splachovací záchod. Něco vám povím, to máte, jako když chcete kočku odnaučit chodit na ptáčky. Nejlepší je nechat spuštěné prkýnko to je přesvědčí.

Opravdová kočka na kolech
Výběr není příliš velký. Kočka cestuje buďto:

1. v bedně,

nebo

2. v hrůze.

Je s podivem, že psi dokáží ujet autem libovolnou vzdálenost a po příjezdu na míso zvesela vyskočit z vozu, jako vždy připravení zvedat tlapky, slintat, hrabat, kousat malé děti a vůbec dělat všechno, co dělá psa psem, zatímco pro kočky je cestování značně vyčerpávající.
Poslední výzkumy však ukazují, že určité malé procento Opravdových koček má jízdu autem docela rádo, ovšem jen tehdy, splňuje-li beze zbytku jejich požadavky. Jedna z našich koček se ve voze cítila jako doma, jakmile mohla sedět řidiči na rameni a sledovat silnici před sebou, což je zřejmě proti předpisům(.
Zvířata volně pobíhající po autě nejsou nikdy to pravé ořechové. Nejhorší jsou obvykle kozy, ale dokud nezjistíte, že máte pod brzdovým pedálem zakleslou želvu, nevíte, co je to opravdový strach, ani co vlastně znamená "klidné stáří".
Ukázkový příklad trampot provázejících cestování s kočkou poskytli naši přátelé, kteří se při stěhování do jiného města rozhodli vzít s sebou kočku.
Stalo se to na poslední cestě - znáte to: necháte klíč u sousedů, slíbíte jim, že zůstanete ve styku, vykopete několik oblíbených rostlin a konečně vyjedete s autem plným věcí, které stěhováci odmítli naložit, jako děti, různé nádobí a kočka.
Všechno se zdálo být v pořádku, protože co se kočky týkalo, bylo auto jenom soubor zajímavých míst ke spaní na kolečkách, a tak zvesela vyjeli na dálnici, dovedete si to představit, takové to "Mamí už tam budeme?" - "Ne, miláčku, tobě není špatně, tobě se nechce blinkat" apod.
A pak zastavili v motorestu.
Zbytek příběhu už jistě dokážete uhodnout sami. Pro ty, kdo si ještě nejsou jistí, to vypovím po lopatě:
Na kočku zapomněli. Vystoupili, nakrmili se, nasedli, ujeli dalších sto padesát kilometrů, zdrávi dojeli, začali vybalovat, kočka nikde. Musela vyskočit z auta, zatímco jedli.
Je půlnoc, na opuštěné parkoviště motorestu se vřítí automobil, z něhož se vypotácí muž na prahu hysterie s plastikovou miskou a lžící, pobíhá kolem vozu, přičemž se snaží vypadat co nejnenápadněji, buší do misky lžící a přiškrceným falzetem volá "Micinko!" (tehdy ještě nebyl registrovaným členem Kampaně; kdyby jím byl, nenechal by se takovou situací zaskočit a svou kočku by prozíravě pojmenoval Huš! nebo Fuj!).
Uběhne hodina. U nejméně nepříjemné servírky v motorestu nechá telefonní číslo, vyrazí na cestu k domovu, před očima obraz Micinky zalisované do asfaltu...
Kočka ho nechá podusit až do chvíle, kdy už jsou skoro doma; tehdy vyleze na zadní sedadlo a začne se dožadovat potravy. V přecpaném obstarožním vozidle si totiž našla cestičku přes opěradla do kufru, kde se pohodlně uvelebila za rezervou. Přesně, jak jste předpokládali.

Kampaň za Opravdové kočky vám doporučuje jednoduchý způsob, jak celý problém stěhováním koček snadno a rychle vyřešit. Jednou provždy se zbavíte veškerého toho skrývání se pod postelí, podezíravého vykukování ze zadních dveří a raněných pohledů.
Víte, věc se má tak, že normální Opravdová kočka se neváže ani tak na lidi, jako na zaběhané zvyklosti a prostředí. Dneska je v módě obdivně slintat nad ženami nebo muži, kteří se raději vzdají slibné kariéry, aby mohli svého partnera následovat až na konec světa, a nikoho ani nenapadne pozastavit se nad tím, že rodinná kočka strávila roky vyhledáváním ideálních míst ke spaní, tras pro toulání atd. Lidské bytosti v jejím okolí jsou pouhé dary Matky Přírody sloužící k otvírání ledniček a plechovek. Jistěže, kočce mohou přirůst k srdci. I vám můžou přirůst k srdci pantofle, když už jsme u toho; jinak je mnohem snadnější zvyknout si na nové dvounohé tvory než na nové spací koutky.
Zkrátka, Kampaň za Opravdové kočky má za to, že stěhujete-li se, to nejlepší, co můžete pro svou kočku udělat, je nechat ji na míst, kde stráví přesně 0,003 vteřiny smutku, načež se trochu stydlivě přilepí na paty novým nájemníkům.
A co se týče vás, náhle osamělých milovníků koček, nezoufejte - během několika dní se u vašich nových dveří objeví i nová kočka. Domníváme se, že je musí posílat nějaká agentura.

Opravdová kočka a jiná zvířata

Pamatujte, že kočka instinktivně dělí fauna na:

1. to, co ji může sežrat,
2. to, co může sežrat sama,
3. to, co může sežrat sama, ale bude toho okamžitě litovat,

a 4. jiné kočky.

Přitom můžeme očekávat, že ji nijak nevyvedou z míry:

1. pokrmy na bidýlkách
2. pokrmy v klecích (tzv. Zpěvné Menu),
3. potrhlé, roztřesené pokrmy v kotcích, které mohou být v nejhorším případě donuceny zúčastnit se společně s Opravdovou kočkou, dvěma panenkami a plyšovým medvídkem čajového dýchánku na dvorku, na němž se podává voda z kaluže a suchary z popelnice,
4. jiné opeřené pokrmy, které někdo laskavý lákána dvorek na drobečky,
5. pokrmy v jezírkách, bazéncích a akváriích,
6. takové ty hnusné velké štěkající věci,
7. různé.

Člověk se až někdy diví, že si dokážou uchovat zdravý rozum. Ve skutečnosti - jak ví každý majitel Opravdové kočky - překonávají nesnáze způsobené čímkoli z výše uvedeného přehledu tím, že předstírají, že problém neexistuje. Úplně jako my.
Jediné domácí zvíře, které jsem kdy viděl vyvést Opravdovou kočku z konceptu, byla želva. Možné je to tím, že kočce dělá potíže smířit se s faktem, že želva je také zvíře, které jenom vypadá jako nějaká zahradní dekorace, která se bůhvíproč najednou začala pohybovat.
V té době ještě nebylo zvykem cpát želvy do beden, aby přežily zimu - dneska ž nikdo želvy nepěstuje a proslýchá se, že ty staré stojí strašné peníze. Ta naše obyčejně zimu prospala před krbem a probouzela se jen obden, aby si snědla kousek zeleného salátu. Mírumilovné, nerušeně žijící zvíře; to ovšem nemohlo nadchnout Opravdovou kočku, která shledala, že želvu nemůže nijak postrašit. Želvy neznají slovo "strach" - a po pravdě řečeno, ani žádné jiné slovo. Jistě, rozum jim velí zmizet pod krunýřem, jakmile se někde něco šustne, avšak kočka ležící u ohně je pro n pouze hromádka kožešiny, pod niž je příjemné se zavrtat. Přikradou se k ní plíživým krokem (želvy to ani jinak neumějí) a kočka si uvědomí, že je něco v nepořádku, teprve když ji okraj krunýře začne zvedat ze země. Kočka uraženě odkráčí, posadí se do kouta a tváří se ustaraně. Další fáze je, když želvě zachutná žrádlo pro kočky; v takovém případě se Opravdová kočka trpně posadí vedle želvy, která se zoufale zmítá na zádech, a zhluboka si povzdechne.

Opravdová kočka a zahrádkář
Hrášek, salát, česnek, rajčata... to jsou prvotní zájmy průměrného zahrádkáře.
Kameny, rákosky, drátěné pletivo a nášlapné miny, to jsou prvotní zájmy průměrného zahrádkáře, který zároveň vlastní Opravdovou kočku.
Jistě, zahrádku můžete obdělávat, i když se to kolem hemží Opravdovými kočkami, avšak v takovém případě je na místě zvýšená bdělost. Jak poznamenal jeden zoufalý Opravdový zahrádkář(, "Nejde jenom o to, co udělají, ale taky o to, co udělají potom". Představte si třeba pečlivě uhrabané kuželovité hromádky, z nichž tragicky vyčuhují žlutavé zbytky čehosi, co měly být fazole.
O hliněné balistické střele jsme se již zmiňovali. Mezi další možné způsoby ochrany patří:

1. Věci, které rachotí, bouchají, bzučí a vrčí

Podívejte, takovéhle serepetičky už nikoho nepolekají. Snad jedině krtky. Mimochodem, když jsme u toho, od doby, co jsme si tyhle krámy rozestavili na zahradě, jsme tam krtka neměli. Vlastně jsme ho tam neměli ani nikdy předtím.

2. Drátěné bludiště

Opravdová kočka ho snadno překročí.

3. Chemické zbraně, včetně Odstrašujících kuliček, Děsivého prášku a podobných nesmyslů

Protože, sotva jsme něco z toho rozsypali po zahradě, začalo lít jako z konve, nevíme, jestli tyto přípravky účinkují. Víme jenom, že jejich používání v nás vyvolávalo značně rozporné pocity; dodnes se domníváme, že jsou zakázány nějakou mezinárodní smlouvou, o které se niko neobtěžoval nás informovat.
Vtip je v tom, že touha kočky proniknout na vaši píď půdy je mnohonásobně větší, než vaše touha jí v tom zabránit. Příroda je mocná čarodějka a tím pádem nás napadá

4. Velká role drátěného pletiva

Nejlepší přítel zahrádkáře. "Uvidíte, jak protáhnou obličeje, až narazí na neproniknutelnou stěnu chránící vaše semínka", praví reklamy.
Pletivem můžete obtočit jak fazole a rajčata, atak i cennější ovocné stromy. Nevýhody tohoto přístupu jsou a) zahrada vypadá jako vojenský tábor, b) pletivo má tendenci plést se pod nohy a trhat šaty, a c) rostliny pletivem prorůstají. Třeba u cibulí to tak moc nevadí, jenže u brambor jsme plot nechali příliš dlouho a nakonec jsme je museli vykopávat v jednolitém bloku.
Jestliže jsou pro vás tyto nevýhody rozhodující, zkuste

5. Prak

Ovšem my takoví nejsme(.

Opravdová kočka a děti
Ach, to bude krásné, jak budou spolu vyrůstat.
Inu, ne tak docela. Než takové obyčejné dítě přestane vypadat jako Winston Churchill, kotě už dávno vyrostlo a pokud jste nepodnikli Patřičné kroky, má i svou vlastní rodinu. Dětí je vždycky všude plno, koček také, a vám pomalu nezbyde, než si postavit jiný dům na opačném konci města.
Opravdové kotě v Opravdové domácnosti s potomstvem může očekávat, že bude:

1. Popotahováno.
2. Popostrkováno.
3. Uvězněno v Barbiině domečku společně s Barbie, Kenem oblečeným do Barbiiných šatů(, jednorukým plyšovým medvídkem, strašlivým Protoplastikoidem s laserovým dělem a "Mým malým poníkem".
4. Krmeno naprosto nevhodnou stravou. Do této kategorie můžeme zařadit hrášek, mazlavé růžové žužu a krabici Kočičích pochoutek nacpano do kočky během tří minut.
5. Oblékáno do naprosto nevhodných úborů (viz Cindy, Barbie, medvídek aj.)
6. Přenášeno na ruce prostrčené pod břichem, takže na obou stranách se bimbají velké kusy kočky. (Je s podivem, že většina koček proti tomu nic nenamítá, dokonce ani tlustí vykastrovaní kocouři. Asi půjde o stejný případ jako u jednorožců - s těmi vyjdou jenom mladé panny. My ostatní potřebujeme pár stehů.)

Obecně není pravda, že zvířecí a lidská mláďata spolu automaticky musí vycházet dobře. Spíše jde o to, že zvířecí mláďata ještě nejsou dostatečně zkušená na to, aby věděla, co mohou čekat.
Radši se držte štěňat. Štěňata jsou prakticky dětivzdorná.

Kočky, o které jsme přišli
Jak jsme již naznačili, člověk se v průběhu staletí snažil překonat některé své nedostatky - svou neschopnost uštvat srnce, vytáhnout z nory jezevce, nakusovat zlodějům zadky, tahat hlubokým alpským sněhem soudky s rumem apod. - tím, že si vždy vychoval psí plemeno, které dnou činnost provádělo za něj. Pes tudíž fungoval jako plastelína, která je stále po ruce a kterou je možné natahovat do délky nebo stlačovat do šířky podle potřeby.
Vzhledem k tomu, že ani nejvyšší vědecké kruhy dnes nijak neprotestují proti spekulacím, jak mohly věci vypadat, kdyby se historie vyvíjela jinak, začalo se výzkumné oddělení Kampaně za Opravdové kočky zabývat otázkou, co by se stalo, kdyby člověk neměl k dispozici psy.
Představme si třeba, že vypukl strašlivý mor, nebo že psi byli zlikvidování několikami ničivými, přesně mířenými dopady meteoritů už někdy v Mladším Obscénu. Z toho je možné odvodit několik do dnešní doby neznámých šlechtitelským pokusů. A přeskočíme-li do žhavé současnosti, mohli bychom vidět následující:

Buločka: Vypěstována už ve 14. století pro účely zabíjení býků. Její nasazení se však nesetkalo se zvláštním úspěchem a vedlo téměř okamžitě k vyhynutí celé rasy, protože buločka nedokázala tváří v tvář rozzuřenému býkovi překonat přirozený instinkt skočit po něm, popadnout ho do pracky, vyhodit ho do vzduchu, sebrat atd.

Špicmina: Velmi oblíbená kočka pytláků, protože v sobě kombinuje dobré vlastnosti pekingských čičin, buloček a vůbec všeho, co šlo zrovna kolem a včas neuteklo. Špicmina, vzhledem připomínající podvraťáka, je známa svou inteligencí a vychytralostí. Je dokonce tak inteligentní a vychytralá, že ji těžko donutíte, aby vůbec něco dělala. Kupříkladu jejím oblíbeným způsobem chytání králíků je poslat jim anonymní zprávu složenou z písmen vystřižených z novin a obsahující nabídku, které nemohou odolat.

Kočka prince Charlese: Všeobecně známá rasa, snadno rozeznatelná podle dlouhého čenichu a velkých uší.

Pekingská čičina: Nejmenší kočka na světě. Pekingské čičiny byly původně vyšlechtěny na dvoře císařské dynastie Šung-u-hse a mezi evropské pěstitele se dostaly až začátkem 17. století. Zpočátku představovaly jen živou hračku urozených dam, avšak brzy se zjistilo, že mohou být i užitečné, protože jsou stejně velké jako myši, takže mohou pronikat do myších děr a pobíjet tyto hlodavce přímo v jejich úkrytu.
Hony na myši pomocí vycvičených pekingských čičin se staly na krátkou dobu oblíbeným sportem vyšší společnosti; tato zábava však přinesla dlouhodobé problémy, jelikož inteligentní pekingské čičiny si v děrách uvědomily, že po vybití myší mají zámecké zdi jenom pro sebe a že tedy není nutné ani rozumné vylézat ven.
V některých částech země ještě dnes znepříjemňují život místním obyvatelům nejen kradením potravin, ale také předením, které zvláště v noci znemožňuje hostům spánek.

Koktail: Kočka vyšlechtěná především k tomu, aby bojovala s jinými kočkami. Díky a zatím nevysvětlenému výskytu lamarckovské dědičnosti přišel koktail o uši už v 16. století, o ocas - na který se mohli protivníci pověsit - ve století sedmnáctém a později i o všechny chlupy, přičemž se jeho zuby a drápy prodloužily a zesílily. Obyčejná kočka, která narazí na koktaila, by mohla stejně dobře narazit na roztočenou vrtuli. Koktail se dobře hodí k dětem.

Labradorská retriverka: Často ji vidíme na zadních sedadlech aut řízených osobami oblečenými do zelených kalhot a takových těch kazajek, co vypadají, jako by je ušili z proležené matrace. Jako lovecká kočka si labradorská retriverka získala uznání za to, jak dokáže uštvat zvěř, pustit ji, znovu ji uštvat, chvíli po ní skákat a pak z ní půlku přinést pánovi.

Jezevčíča hrubosrstá: Milé domácí zvíře, často přezdívané "salámová kočka". Je velice oblíbena zvláště v domácnostech, kde si nemohou dovolit těsnění pode dveřmi. Také je to jediná kočka, která se vám dokáže otírat o přední i zadní stranu nohou zároveň.

Micamut čili Kočka aljašská: Často jej používají líní Eskymáci, lovci, horalé apod. Za chladného počasí odmítá vycházet ven.

Kočka svatého Bednarda: Mnohý vyčerpaný turista napůl zahrabaný ve sněhu se dokázal vyhrabat a zahřát pouhým vztekem, když spatřil, jak se dvacet metrů od něj tato kočka stáčí do klubíčka a klidně usíná. Její pěstování se nikdy nesetkalo s velkým úspěchem, protože filozofie tohoto chovu vycházela z přirozeného kočičího smyslu pro milosrdenství a ochotu pomoci bližnímu...

Dobrmačka: Toto plemeno vzniklo na americkém Jihu, kde se používalo ke stopování uprchlých otroků a trestanců, kteří mohli skutečně mluvit o štěstí, protože i když má dobrmačka vynikající čich, neví co s ním.

Německý ovčičák: Na ovce nikdy moc nebyl, avšak na druhé straně je milován policejními sbory na celém světě. Přirozená touha koček otírat se o lidi vedla u tohoto 150 kg těžkého plemene k touze vyrážet dveře a porážet lidi na podlahu, kde na ně mohli ovčičáci bez problému slintat.
(Nejslavnějším německým ovčičákem byla filmová hvězda RinČinČin, který krátce zazářil na filmovém nebi ve 40. letech. Jakmile se v jeho blízkosti vyskytly mosty, které se řítily do propasti těsně před jedoucími vlaky, hořící několikapatrové sirotčince nebo lidé, kteří se ztratili ve starých uranových dolech, RinČinČin neváhal, sebral se a šel si najít něco k jídlu. Ovšem velmi fotogenicky.)

Budoucnost Opravdové kočky
je, pokud jsme připraveni přijmout Schrödingerovu teorii, růžová. Zdá se, že poslední člověk na Zemi jednou vyhlédne ze svého protiatomového bunkru a uvidí před sebou kočku, jak netrpělivě čeká, až se otevře lednička.
Na teoriích ovšem tak úplně nezáleží. Opravdové kočky si na svém přežití dávají velmi záležet a podařilo se jim tuto snahu propracovat v jisté umění. Které jim tuto snahu propracovat v jisté umění. Které jiné zvíře dostává žrádlo ne proto, že by bylo užitečné, hlídalo dům nebo zpívalo, ale čistě proto,ž e kdy se nažere, tváří se spokojeně? A přede. Předení je hrozně důležité, tím to kočka vždycky vyhraje na celé čáře. Díky předení je člověk ochoten zapomenout i na Věci pod postelí, občasný zápach nebo zoufalé kvičení ve čtyři hodiny ráno. Jiní tvorové se snažili o velké zuby, dlouhé nohy nebo rychlé mozky, kdežto kočkám dokonale stačil zvuk, který oznamuje celému světu, že jsou šťastné a spokojené. Čekali byste, že předení by mělo kočkám vadit v boji o přežití, kterému se říká přirozený vývoj; místo toho zajistilo kočkám mnohem lepší zacházení, než jaké mohla a může očekávat většina jiných zvířat, máme-li na paměti historii nešťastných přehmatů lidstva ve vztahu k okolním tvorům. Kočky se naučily, jak se vyvíjet v prostředí vytvořeném přírodou, nicméně ovládaném lidmi, a naučily se to sakra dobře. Předení znamená "když budu šťastná já, budeš ty taky". Reklamním agenturám trvalo celá staletí, než tuto prostou pravdu pochopily, a když se jim to konečně povedlo, prodaly nesmírné množství plyšových hraček.
To se tedy musí Opravdovým kočkám nechat.
A když jim to nenecháte, počkají, až se otočíte zády, a stejně si to vezmou samy.
Každopádně je hezké představovat si, že pokud se budoucnost ukáže být lepší, než jak ji lidé dnes předpovídají - t. j., pokud bude vůbec nějaká budoucnost, že za nějakých sto let ode dneška, mezi válci koulemi nějaké vesmírné kolonie, budou báječní, aktivní lidé s odvážným pohledem v očích (ti, co vědí, jak dolovat železo z asteroidů a tak) pořád postávat před svými biomoduly a bušit lžícemi do plastikových talířů.
A volat "Huš!" nebo "Fuj!", pokud jim zbude aspoň špetka zdravého rozumu.

V prepravce pro kocky