Rozcestník >> Kultura, umění a filozofie >> Literatura - temné (nejen) povídky

Informace

Název: Literatura - temné (nejen) povídky
Kategorie: Kultura, umění a filozofie
Založil: LichKingAnathema
Správci: LichKingAnathema
Založeno: 12.09.2018 13:06
Typ: Dočasné
Stav: Veřejné
Zobrazeno: 34975x
Příspěvků:
171

Toto téma sledují (3):


Předmět diskuze: Literatura - temné (nejen) povídky - Fantasy, horror, či cokoliv, co má nekomerční hlavu a patu. Mužete se pohroužit do světa plného temných stránek lidského ducha. Čtyři z pěti psychiatrů doporučují čísti po půlnoci! Spamátorům a senilnělabilním důchodcům, kteří neovládají gramatiku a nemají smysl pro černý humor a temnou Literaturu, a jejichž vrcholem je čtení drbů v časácích a Ordinace v růžové zahradě vstup zakázán!
Máte nastaveno: řazení od: nejnovějších v stromovém zobrazení

| Předmět: Sir Humprey - Satan a bůh
24.06.19 16:14:51 | #174

Miluj bližního svého,
říká hlas z nebe, hlas svrchovaného.
Ale proč tak činit?
Proč udržovat tuhle proklatou nit,
když druzí nám jen špatné
přináší,
tak jim pěkně život osladit!
Proč po proudu,
který nám jen život unáší,
plout a posléze se nechat usmrtit?
Ať zhyne proklatý Bůh,
už nechci cítit kostelů puch,
jen radovat se a užívat
a slasti světa požívat.
Démon z pekla vládnout bude,
nenávist uchvátí naše srdce,
a to, co z toho starého světa zbude,
síla pekelná na kolena srazí prudce.
Už ne nesmíš či musíš,
pouze neměl bys a měl, sníš
o zemi krásnější
a o ohni slunce jasnější,
teplo plamene věčného,
potoky piva ječného.
Proč se modlit k Bohu falešnému?
stačí oddat se Ďáblu upřímnému.
Smrt je odříkáním,
proto se nezdržujte pokáním.
*34683* *17812*



| Předmět: Charles Baudelaire - Květy Zla (volně…
24.06.19 14:50:14 | #173

Ty, který nejvíc znáš archanděli hněvu,
jsi zavržený Bůh a zbavený chvalozpěvů,
ó jak ukřivdil ti kníže exilu ač byl jsi poražen nepřišels o sílu.
Ty který víš pane hlubin králi,
jsi lékař úzkostí a utišuješ žaly,
ty který víš, ze všech nejkrásnější anděli,
který jsi byl osudem opovržen a zrazený.
Ty otče sirotků jež hněvu proklínaje,
Bůh otec vypudil nás z pozemského ráje,
ty lampo vyhnanců a objevitelů,
jsi knězem šibenic a padlých mstitelů.
Ty abys zachránil nás z pozemského víru,
učils nás alchimii míchat jed a síru,
ty který pronikáš svým zrakem arzenál,
víš, kde kovy pohřbené spí v tvrdém lůně skal,
znáš každý kout máš moc nad temnotami,
kam nepřející Bůh ukryl svoje drahokamy,
ty který se smrtí svou starou milovnicí
splodil jsi naději toulanou kouzelnici.
Ty vkládáš do srdcí žen nebezpečné dary,
kult ran a přepychu na nahém těle cáry,
ó náš králi tví uctívatelé
jsou poznamenaní jako Kain na těle.
Ty abys zachránil nás z pozemského víru,
byl jsi poražen nepřišels o sílu,
ty světlo prokletých, štvancova hůl,
tys pod šibenicí modlitbu mou vyslechnul,
buď zdráv a veleben v tom ráji na nebi,
kdes vládl satane, tvá moc tě velebí,
buď zdráv tam v hlubinách, kde poražen spíš v tichu,
ať jednou spočnu pod slavným stromem hříchů,
slituj se nad dlouhou mojí bídou,
dej jen duši mé vedle tebe spočinout,
tu slavnou hodinu, kdy jako nový chrám,
já tvoji ratolest zas zvednu k výšinám.
Natrhám květy zla na dně propastí černého ráje
Natrhám květí zla, černého ráje.... *34683*



| Předmět: Fredric Brown - Neohlížejte se!
24.06.19 12:42:21 | #172

Slavná horrorová povídka Fredrica Browna je především unikátní a velice zdařilý narratologický experiment.
Pokud není svázána v knize (samozřejmě jako poslední povídka sbírky), ztratí část svého kouzla, ale minimálně svou mistrnou stavbu a skvělý nápad si ponechá.
Věřte nebo ne, i když ji čtu poněkolikáté a sám jsem ji přeložil, stále nemám odvahu se na jejím konci ohlédnout jen tak!

https://pratele-temnoty9.webnode.cz/_files/200000014-7b0d07c070/700/nuz-krev-bodani-zaprasene-zlociny-v10.jpg

Jen se posaďte a uvolněte se. Zkuste si to vychutnat - bude to totiž poslední povídka, kterou kdy přečtete. A poslední činnost, co v tomto životě uděláte nebo skoro poslední. Jakmile dočtete, na chvilku se zamyslíte, zkusíte si najít výmluvu, proč obejít celý dům nebo celou místnost, nebo celou kancelář, ať už to čtete kdekoliv, ale dřív nebo později budete muset vstát a jít ven. A tam na vás čekám - venku. Nebo možná ještě blíž. Možná i v téhle místnosti.
Samozřejmě si můžete myslet, že to je jen vtip. Že to je jen povídka v knize, a že ve skutečnosti nemám na mysli vás. Jen si to myslete dál. Ale uznejte - varoval jsem vás.
Harley se se mnou vsadil, že to nedokážu. Vsadil se o diamant, o kterém mi říkal, že je velký jako jeho hlava. No a proto vás tedy zabiju. A proto vám napřed říkám jak a proč. To je součást sázky. Je to jen takový Harleyův nápad.
Napřed vám povím o Harleym. Je vysoký, hezký, zdvořilý a světaznalý. Vypadá trochu jako Ronald Coleman, ale je vyšší. Obléká sa jako milionář, a je jedno, že milionář není, tím chci jen říct, že vypadá distinguovaně. Je to takové Harleyho kouzlo, takové ironické kouzlo ve způsobu, jak se na vás dívá, představujete si přitom paláce a exotiku a veselou hudbu.
A ve Springfieldu v Ohiu potkal Justina Deana. Justin byl směšný skrček, pracoval v tiskárně. Pracoval u Atlas Printing & Engraving Company. Byl to obyčejný malý chlápek, úplně odlišný od Harleyho, těžko byste našli dva odlišnější lidi. Bylo mu jen pětatřicet, ale byl už skoro úplně plešatý, a musel nosit tlusté brýle, protože se mu při jemném tisku a rytí opotřebovaly oči. Byl to dobrý tiskař a rytec, říkám vám.
Nikdy jsem se Harleyho neptal, jak se dostal do Springfieldu, ale jednoho dne tu prostě byl, a když se zapsal v Castle Hotelu, zastavil se v Atlasu, aby si nechal udělat nějaké vizitky. Náhodou byl v obchodě jenom Justin Dean a přijal Harleyho objednávku. Harley chtěl ryté, ty nejlepší. Harley chce vždycky jen to nejlepší.
Harley si nejspíš Justina ani nevšiml, neměl proč si ho všímat. Ale Justin si Harleyho dobře zapamatoval, protože v něm viděl to, čím vždycky chtěl být a čím nikdy nebyl, protože pro většinu s těch věcí, co Harley měl, se musíte narodit.
A tak mu Justin sám vyryl štočky a vytiskl visitky, a vytiskl je dobře. Tak dobře, aby se to hodilo ke člověku, jako byl Harley Prentice. To bylo jméno, které vyryl na štočky, jen to jméno a nic víc, jak to bývá na visitkách těch opravdu důležitých lidí.
Napsal je opravdu dobře, rukopisnou kursivou, jakou uměl nejlíp. Nebylo to marné, protože když si druhý den Harley ty visitky vybíral, jednu vzal do ruky, dlouze se zadíval na ni a pak na Justina, jakoby ho viděl poprvé. Zeptal se: "Kdo to tiskl?"
A malý Justin mu pyšně řekl, kdo to tiskl, a Harley se na něho usmál a řekl mu, že to je umělecké dílo, a večer po práci pozval Justina na večeři do Modrého sálu Castle Hotelu.
Tak se Harley seznámil s Justinem, ale Harley byl opatrný. Čekal, dokud Justina dobře nepoznal, a pak se ho zeptal, jestli by dokázal udělat štočky pětidolarových a desetidolarových bankovek. Harley měl kontakty, mohl ty bankovky prodat ve velkém lidem, kteří se specialisují na jejich šíření, a taky to nejdůležitější - věděl, kde se dá sehnat papír s hedvýbnými vlákny, papír sice nebyl dost jemný, ale stačil na to, aby si padělku nevšiml nikdo kromě odborníků.
Tak Justin nechal své práce v Atlasu a odešel s Harleym do New Yorku, kde si jako krytí otevřeli malý tiskařský krámek na Amsterdam Avenue na jih od Sherman Square a kde vyráběli bankovky. Justin pracoval tvrdě, tvrději, než kdykoli předtím, protože krom práce na bankovkách se snažil pokrýt výdaje ve svém legálním krámku.
Pracoval dnem i nocí skoro rok, dělal štoček za štočkem a každý byl o trošičku lepší než předchozí, až nakonec dal štočky Harleymu, který řekl, že už jsou dost dobré. Ten večer to oslavili večeří v hotelu Waldorf-Astoria a po večeři obešli všechny nejlepší noční kluby, což Harleyho stálo menší jmění, ale to nevadilo, protože právě měli zbohatnout.
Pak Justin začal tisknout bankovky ze štočků, a ti dva opravdu zbohatli. Pak Justin už nepracoval tak tvrdě, protože odmítal většinu zakázek v krámku s tím, že má plný rozvrh a víc už udělat nemůže. Jen občas vzal nějakou menší práci, aby si udržel krytí. A pod tím krytím dělal desetidolarovky a pětidolarovky, aby s Harleym bohatli.
Poznal i jiné lidi, které znal Harley. Poznal Bejka Mallona, který řídil distribuci bankovek. Říkali mu Bejk Mallon, protože byl silný jako býk. Nikdy se neusmál ani nezměnil výraz tváře, jenom když pálil Justinovi holou patu hořícími zápalkami. Ale to nebylo tehdy, to bylo až pak, když chtěl, aby mu Justin řekl, kde ty štočky schovává.
Taky poznal kapitána Johna Willyse od policie, který se s Harleym kamarádil a kterému Harley dal něco z peněz, které vyrobil, ale na těch taky nezáleželo, protože peněz byla spousta a všichni zbohatli. Potkal taky jednoho Harleyho kamaráda, který byl velká divadelní hvězda, a jiného, který měl v New Yorku časopis. Poznal taky jiné lidi, stejně důležité, ale v méně úctyhodné oblasti.
Justin věděl, že Harley má i spoustu jiných záležitostí krom té malé tiskárny na Amsterdam Avenue. Některé z nich ho vyváděly ven z města, většinou na celé víkendy. Justin se nikdy nedozvěděl nic bližšího o tom víkendu, kdy byl Harley zavražděn, jen to, že Harley odešel a už se nevrátí. Jo, a věděl, že byl zavražděn, určitě, protože policie našla tělo s třemi dírami po kulkách v hrudníku v nejdražším apartmá nejlepšího hotelu v Albany. I v místě smrti si Harley Prentice vybral to nejlepší.
Všechno, co se o tom Justin kdy dozvěděl bylo, že měl z toho hotelu dálkový hovor té noci, kdy byl Harley zavražděn. Muselo to být opravdu minuty před tím, než byla v novinách zpráva o Harleyho smrti.
Byl to Harleyho hlas v telefonu, hlas stejně klidný a nenucený jako vždycky. Řekl: "Justine? Jdi do obchodu a zlikviduj štočky, papír a všechno. Teď hned. Pak ti to vysvětlím." Počkal jen, než Justin řekl: "Jasně, Harley." "Do toho," řekl pak a zavěsil.
Justin pak pospíchal do tiskárny, vzal štočky, papír a pár tisíc dolarů ze zisku z padělaných peněz. Papír a bankovky svázal do jednoho balíku a měděné štočky do druhého, menšího, a opustil obchod, v němž už nebyl žádný důkaz, že kdy kryl padělatelství.
Oba balíky zlikvidoval chytře a opatrně. Prvního, většího, se zbavil tak, že se pod falešným jménem ubytoval ve velkém hotelu, kde on ani Harley nikdy předtím nebydleli, aby se mohl dostat ke spalovně a balík tam hodit. Byl to jen papír a papír hoří. A ujistil se, že ve spalovně je oheň, než hodil balík dovnitř.
Se štočky to bylo těší. Nešlo je spálit, to věděl, takže si udělal přívozem výlet na Staten Island a zpátky, a někde uprostřed zátoky balík hodil do vody.
Pak, když dobře a pečlivě vykonal všechno, co po něm Harley chtěl, šel do hotelu - do svého vlastního hotelu, ne do toho, ve kterém spálil papír a bankovky - spát.
Ráno si přečetl v novinách, že Harley byl zabit, a to ho odrovnalo. To přece nebylo možné. Nemohl tomu uvěřit, to musel být vtip, někdo si s ním hrál. Harley k němu musel přijít, to věděl. A měl pravdu, Harley se vrátil, ale až později, v bažině.
Ale Justin to stejně věděl, takže jel hned dalším vlakem do Albany. Když byl ve vlaku, policie určitě šla do jeho hotelu, a v hotelu jí řekli, že se u recepce ptal na vlaky do Albany, protože si tam na něj počkali.
Vzali ho na stanici a drželi ho tam dlouho, dny a dny, a vyptávali se ho. Po čase zjistili, že nemohl Harleyho zabít, protože on byl v New Yorku a Harley v Albany, ale taky věděli, že on a Harley spolu měli menší kšeft, takže si mysleli, že by je mohl zavést k Harleyho vrahovi, a krom toho se zajímali i o to penězokazectví, možná ještě víc než o tu vraždu. Vyptávali se Justina Deana na další, další a další otázky, a on jim na ně nesměl odpovídat, takže jim na ně neodpovídal. Drželi ho vzhůru celé dny a ptali se ho pořád dál. Většinou chtěli vědět, kde jsou štočky. Přál by si, aby jim mohl říct, že štočky jsou v bezpečí a nikdo je nikdy nedostane, ale kdyby jim to řekl, přiznal by tím, že on a Harley jsou padělatelé, takže to neřekl.
Našli ten obchod na Amsterdamské, ale nenašli tam žádný důkaz, takže neměli proti Justinovi vůbec nic, ale on to nevěděl a nikdy by ho nenapadlo zavolat si právníka.
Pořád chtěl vidět Harleyho, ale oni by ho nenechali, a když zjistili, že nevěří, že je Harley mrtvý, nechali ho se podívat na to mrtvé tělo, o kterém tvrdili, že je Harleyho, a on tušil, že to je on, i když Harley vypadal mrtvý jinak. Nevypadal tak vznešeně, ten mrtvý. A tak Justin věřil, ale pořád nevěřil. A pak prostě mlčel a neřekl ani slovo, i když ho drželi vzhůru celé dny s prudkým světlem do tváře, a pořád ho fackovali, aby ho udrželi vzhůru. Nebili ho obušky nebo hadicemi, ale milionkrát ho fackovali a nenechali ho spát. A když pak úplně ztratil tok myšlenek, nemohl jim odpovědět na otázky ani kdyby snad chtěl.
O chvilku později ležel na posteli v bílé místnosti a všechno, co si z toho pamatoval, byly noční můry, které měl, a taky volání Harleyho, a ta strašná nejistota, jestli je Harley mrtvý nebo není, a pak se mu ty věci postupně vracely a věděl, že v té bílé místnosti nechce zůstat. Chce jít ven a najít Harleyho. A pokud by byl Harley mrtvý, chce zabít toho, kdo ho zabil, protože Harley by pro něj udělal totéž.
Tak začal předstírat a chytře, velmi chytře dělat to, co po něm doktoři a sestřičky assi chtěli, aby dělal, a po čase mu dali zpátky šaty a nechali ho jít.
Teď byl chytřejší. Přemýšlel, co by mu asi Harley řekl, že má dělat. A věděl, že by ho zkusili pronásledovat, protože by si mysleli, že je zavede ke štočkům, protože nevěděli, že jsou na dně zátoky, a tak je zkusil setřást . Jel z Albany napřed do Bostonu a odtud lodí do New Yorku, místo aby jel přímo.
Napřed zašel do tiskárny. Z té vyšel až po té, co dlouho pozoroval ulici, jestli není hlídaný. Byl tam nepořádek, museli ty štočky hledat velmi důkladně.
Harley tam pochopitelně nebyl. Justin odešel a z telefoního boxu v obchoďáku zavolal do hotelu a ptal se po Harleym. Řekli mu, že Harley tam už dlouho nebydlí. A chytře, aby si nemysleli, že to je on, se zeptal taky po Justinu Deanovi. A oni mu řekli, že Justin Dean tam už taky dlouho nebydlí.
Pak šel do druhého obchoďáku a rozhodl se odtamtud zavolat nějaké Harleyho přátele. Samozřejmě napřed zavolal Bejkovi Mallonovi, protože Bejk byl jeho přítel, A žekl jim, kdo je, a ptal se, co ví o Harleym.
Bejk Mallon tomu nevěnoval žádnou pozornost. Jeho hlas zněl trošku vzrušeně a zeptal se: "Maj policajti ty štočky, Deane?" a Justin řekl, že nemají, že by jim to neřekl, a znovu se zeptal na Harleyho.
"To ti hrabe nebo si děláš srandu?" zeptal se Dean. A Justin se ho znovu zeptal, a Bejkův hlas se změnil. "Kde seš?" zeptal se, a Justin mu to řekl. Bejk řekl: "Harley je tu. Schovává se, ale všechno je v pohodě, Deane. Čekej tam kde seš, přijedeme si pro tebe."
A přijeli si pro Justina, Bejk Mallon a další dva chlápci v autě, a řekli mu, že se Harley shovává v New Jersey a že tam zrovna jedou. On se k nim přidal a posadil se dozadu mezi ty dva chlápky, které neznal, a Bejk Mallon řídil.
To se stalo v podvečer, a Bejk jel celý večer a většinu noci, a jel rychle, takže se museli dostat dál než do New Jersey, nejmíň do Virginie, nebo možná ještě dál, do některé Caroliny. Obloha už lehce šedla v prvním náznaku svítání, když zastavili u venkovské chatičky, která vypadala jako chatka pro lovce. Bylo to na míle daleko odkudkoliv, nevedla k tomu ani žádná silnice, jen cesta vyježděná autem.
Vzali Justina do chaty, přivázali ho ke křeslu a řekli mu, že Harley tam není, ale že jim Harley řekl, že by jim Justin měl říct, kde jsou štočky, a že ho nepustí, dokud jim to neřekne.
Justin jim nevěřil, věděl, že mu o Harleym lžou, ale to bylo jedno, pokud šlo o štočky. Bylo jedno, že jim řekl, co udělal se štočky, protože by je nemohli dostat zpátky a nemohli by to říct policii. Tak jim to řekl dobrovolně.
Ale oni mu nevěřili. Řekli, že ty štočky schovává a lže. Mučili ho, aby mu to řekli. Bili ho, řezali ho nožem, pálili mu chodidla sirkami a típali si o ně cigarety a bodali ho jehlami pod nehty. Pak ho nechali být a ptali se ho, a, pokud mohl mluvit, řekl jim pravdu, a potom ho zase začali mučit.
Trvalo to celé dny a týdny - Justin nevěděl jak dlouho, ale dlouho to bylo. Jednou šli na několik dnů ven a nechali ho uvázaného vevnitř, bez jídla a pití. Vrátili se a všechno začalo nanovo. A on celou dobu doufal, že k němu Harley přijde a zachrání ho, ale Harley nepřišel, ani potom.
Po nějaké době to všechno v chatě skončilo, ale on nedokázal říct jak. Nejspíš si mysleli, že je mrtvý, a rozhodně nebyli daleko od pravdy.
Další věc, kterou poznal, byla b ažina. Ležel v mělké vodě tam, kde začínala být hluboká. Jeho tvář byla ven z vody, probudilo ho to, když se trochu otočil a tvář měl ve vodě. Museli si myslet, že je mrtvý, a hodili ho do vody, ale on spadl do mělké části, a předtím než se utopil, poslední zbyteček vědomí ho nechal otočit se na záda a vytáhnout tvář z vody.
Nepamatuju si už víc o Justinovi v bažině, je to už dávno, pamatuju si jen záblesky. Napřed jsem se nemohl hýbat. Jen jsem tam dlouho ležel v kalné vodě, venku jen tvář. Byla tma a zima, pamatuju si, nakonec jsem mohl trochu pohnout rukama a dostat se dál z vody, ležel jsem v blátě a ve vodě jsem měl jen nohy. Spal jsem nebo jsem byl zase v bezvědomí, a když jsem se vzbudil, zase začalo svítat. A pak přišel Harly. Řekl bych, že jsem ho volal a on mne slyšel.
Stál tam, jako vždycky bezvadně oblečený, přímo v bahně, a smál se mi, že jsem tak slabý a ležím tam jako kus dřeva, napůl ve špinavé vodě a napůl v bahně, a já jsem se zvedl a už mne nic nebolelo.
Potřásli jsme si rukama. Řekl: "Pojď, Justine, pojď odsud," a já byl tak rád že přišel, že jsem začal trošku plakat. Zasmál se a řekl, že se o něj mám opřít, že mi pomůže chodit, ale já nemohl, protože jsem měl oblečení od bláta a bažinní špíny a on měl oblek čistý, dokonalý, z bílého lnu, jako z reklamy v časopise. A celou cestu z bažiny, všechny ty dny a noci, co jsme tam strávili, si neušpinil ani záložky kalhot, ani si nerozcuchal vlasy.
Řekl jsm mu, aby šel napřed, a on šel, zrovna přede mnou, občas se otočil, zasmál se, něco mi řekl, povzbudil mne. Někdy jsem upadl, ale nenechal jsem ho jít ke mně a pomoct mi. On vždycky trpělivě počkal, dokud nevstanu. Občas jsem se jen plazil, když jsem už nemohl stát. Někdy jsem musel přeplavat potok, který on snadno překročil.
A trvalo to den a noc a zase den a noc a občas jsem spal a věci se přese mne plazily. Některé z nich jsem chytil a snědl, nebo se mi to aspoň zdálo. Pamatuju si ostatní věci z té bažiny, třeba varhany, co dlouho hrály, a občas anděly ve vzduchu a ďábly ve vodě, ale to bude asi jen halucinace, aspoň myslím.
Harley by řekl: "Ještě kousek, Justine, to zvládneme. A pak se k nim vrátíme, vrátíme se."
A zvládli jsme to. Přišli jsme na suchá pole, obdělaná pole s vysokou kukuřicí, ale ještě na ní nebyly klasy, které bych mohl sníst. A taky tam byl potok, čistý potok, který nebyl jako páchnoucí voda z bažiny, a Harley mi řekl, abych se umyl a vypral si šaty, a já jsem to udělal, i když jsem chtěl radši rychle jít někam za jídlem.
Pořád jsem vypadal dost špatně, moje oblečení nejen že bylo plné bahna a špíny, ale byly to vůbec mokré hadry, protože jsem se nemohl dočkat, až uschnou. Taky jsem měl strniště a byl jsem bosý.
Ale šli jsme dál a přišli jsme k maličké farmě, boudě o dvou místnostech, kde voněl čerstvý chleba právě vytažený z pece. Běžel jsem posledních několik metrů a zaklepal na dveře. Žena, ošklivá žena, otevřela dveře, a jak mne viděla, zase přibouchla dřív, než jsem stihl říct jediné slovo.
Odkudsi mi přišla jakási síla, snad od Harleyho, i když si nemůžu vzpomenout, jestli tam vůbec byl. U dveří byla hromada dříví na otop. Zvedl jsem jedno z nich, které nebylo těžší než násada od koštěte, vylomil jsem dveře a tu ženu zabil. Hodně křičela, ale zabil jsem ji. Pak jsem snědl horký, čerstvý chléb.
Zatímco jsem jedl, díval jsem se z okne, a spatřil jsem muže běžícího přes pole smělem k domu. Našel jsem nůž a zabil jsem ho hned jak prošel dveřmi. Bylo to mnohem lepší, zabíjet nožem, tenhle způsob se mi líbil.
Snědl jsem další chléb a pořád jsem se díval ze všech oken, ale nikdo jiný už nepřišel. Pak mne začal bolet žaludek od toho snědeného horkého chleba, tak jsem si lehl, stočil se do klubíčka, a když bolest ustala, usnul jsem.
Harley mne vzbudil, když se setmělo. "Pojď, než se rozední, měl bys být daleko odtud," řekl.
Věděl jsem, že má pravdu, ale nespěchal jsem pryč. Jak vidíte, byl jsem mnohem chytřejší. Už jsem věděl, co je potřeba udělat jako první. Našel jsem sirky a petrolejku a zapálil jsem ji. Prohledal jsem chajdu a vzal všechno, co by se mohlo hodit. Našel jsem mužské šaty, které mi docela byly, i když jsem musel založit okraje rukávů a nohavic. Boty byly velké, ale to nevadilo, protože moje nohy byly celé oteklé.
Našel jsem žiletku a oholil jsem se, to mi trvalo dost dlouho, protože se mi třásla ruka, ale dával jsem si pozor a ani jsem se moc nepořezal.
Nejtěžší bylo najít peníze, nakonec jsem je ale našel. Celkem šedesát dolarů.
Vzal jsem nůž a nabrousil jej. Není to nic extra, jen obyčejný kuchyňský nůž s kostěnou střenkou. Ukážu vám ho, už brzo. Už jsem ho použil mockrát.
Pak jsme odešli, a Harley mi poradil, abych se držel dál od silnic a našel si spíš železniční tratě. To bylo jednoduché, protože v noci jsem slyšel houkat vlak na velkou vzdálenost, a tak jsem věděl, kterým směrem jsou koleje. Pak už to, s Harleyho pomocí, bylo jednoduché.
A odteď už nepotřebujete moc podrobností. Myslím, o tom průvodčím, a o tom tulákovi, kterého jsme našli spát v prázdném vagonu, a o té intimní záležitosti s policií v Richmondu. Z toho jsem se naučil hodně, třeba že nesmím mluvit s Harleym, pokud je na doslech kdokoliv jiný. On se jim schovává, je v tom dobrý, takže oni neví, že je tam, a myslí si, že mám něco s hlavou, když s ním mluvím. Ale v Richmondu jsem si koupil lepší šaty a nechal se ostříhat, a člověk, kterého jsem zabil v aleji, měl u sebe čtyřicet dolarů, takže jsem zase měl peníze. Pak jsem hodně cestoval. Pokud se nad tím zamyslíte, pochopíte, kde jsem právě teď.
Pořád hledám Bejka Mallona a ty dva, co mu pomáhali. Jmenují se Harry a Carl. Zabiju je, až je najdu. Harley mi pořád říká, že jeho přátelé jsou příliš dobří, a že na ně ještě nejsem připravený. Ale můžu se připravit tak, že se budu rozhlížet po okolí. Někdy zůstávám na jednom místě tak dlouho, že si dokonce na čas najdu práci v tiskárně. Naučil jsem se spoustu věcí. Můžu si udržet práci a lidi si ani nemyslí, že jsem divný, nevyděsí se, když se na ně podívám, jako před pár měsíci. A naučil jsem se mluvit s Harleym jen o samotě, a jen velmi potichu, aby si lidé ve vedlejší místnosti nemysleli, že trpím samomluvou.
A taky pořád cvičím práci s nožem. Zabil jsem s ním mnoho lidí, hlavně v noci na ulicích. Někdy proto, že vypadají jakoby u sebe mohli mít peníze, ale většinou jen tak kvůli cviku a protože na to právě mám náladu. Jsem teď s nožem opravdu dobrý. Za chviličku to poznáte.
Ale Harley mi říká, že takhle zabíjet je příliš jednoduché, a že je něco úplně jiného zabít člověka, který je ve střehu, tak jako jsou Bejk nebo Harry nebo Carl.
No a tenhle rozhovor vedl k tomu, co jsem vám slíbil říct. Řekl jsem Harleymu, že se s ním vsadím, právě teď, že varuju člověka, na kterého chci použít nůž, a i když mu vysvětlím proč a přibližně i kdy, stále ho budu schopen zabít. A on se se mnou vsadil, že to nedokážu. A taky tu sázku prohraje.
Prohraje ji, protože jsem vás právě varoval a vy mi nevěříte. Určitě si myslíte, že to je jen povídka v knize, jako každá jiná. Nebudete mi věřit, že tohle je jediný výtisk knihy, který tuto povídku obsahuje, a že ta povídka je pravdivá. I když vám teď říkám, co a jak se chystám udělat, myslím, že mi stejně nevěříte.
Jak vidíte, dokazuju to jak Harleymu, nad kterým vyhrávám sázku, tak vám. Ani by neřekl, a ani vy si to nedokážete představit, jak jednoduché je pro dobrého tiskaře, a navíc bývalého padělatele, padělat jednu povídku v knize. Není to ani tak těžké, jako padělat pětidolarovou bankovku.
Musel jsem si vybrat nějakou knížku povídek a vybral jsem si tuhle, protože jsem si všiml, že poslední povídka se jmenuje Neohlížejte se, a to se zrovna hodí jako název pro tuhle. Už chviličku pochopíte, o čem mluvím.
Naštěstí tiskárna, ve které teď pracuju, dělá i knížky a má stejný typ písma, jaký je použit ve zbytku této knihy. Měl jsem trochu potíže se správnou volbou papíru, ale nakonec jsem jej sehnal a mám jej připravený, zatímco píšu tohle. Píšu to přímo do linotypu, pozdě v noci v obchodě, kde pracuju přes den. Mám to i povolené od šéfa, řekl jsem mu, že chci vysázet a vytisknout povídku svého kamaráda, jako překvapení, a že olovo roztavím hned, jak se mi to povede.
Až to dopíšu, upravím to na stejný typ písma, jakým je vytištěn zbytek knihy, a vytisknu to na stejný papír, mám jej nachystaný. Oříznu nové stránky a svážu je, takže nepoznáte rozdíl, i kdybyste měli podezření a začali to zkoumat. Nezapomeňte, že jsem dělal pětidolarové a desetidolarové bankovky, které nerozeznáte od originálu, a tohle je ve srovnání s tím hračka pro mimina. A už jsem se něco navázal knížek, abych mohl vyjmout poslední povídku z knihy a dát tam místo toho tuhle tak, abyste ani při nejpodrobnějším zkoumání nepoznali rozdíl. Udělám to dokonale, i kdyby to mělo trvat celou noc.
A zítra půjdu do knihkupectví, nebo jen ke stánku s knihami, nebo třeba jen do obchoďáku, kde prodávají knihy, kde mají ostatní, běžné výtisky, a mezi ně položím tenhle. Najdu si dobré stanoviště a budu vás pozorovat, jak si to kupujete.
Zbytek vám už říct nemůžu, to záleží na spoustě okolností, jestli s touhle knížkou půjdete hned domů nebo co s ní vlastně uděláte. Nebudu to vědět, dokud vás nebudu následovat a pozorovat, dokud si to nepřečtete. Dokud vás neuvidím číst poslední povídku v knížce.
Pokud jste teď toma, možná jsem právě teď v domě s vámi. Možná jsem v té samé místnosti, schovávám se a čekám, až dočtete povídku. Možná se dívám z okna. Nebo možná sedím vedle vás v tramvaji nebo ve vlaku, pokud máte ve zvyku číst tam. Možná jsem na požárním schodišti ve vašem hotelu. Ať už toto čtete kdekoliv, jsem blízko vás, dívám se a čekám, až dočtete. S tím počítejte.
Jste už skoro na konci. Za pár vteřin skončíte a zavřete knihu, a pořád tomu nebudete věřit. Nebo, pokud nečtete povídky popořádku, možná otočíte na jinou stranu a začnete číst jinou. Už se nikdy nedozvíte, jak dopadne.
Nedívejte se kolem sebe. Budete spokojenější, když to nebudete vědět, když neuvidíte nůž přibližovat se. Když zabíjím lidi zezadu, vypadají, že jim to tak moc nevadí.
Ale klidně, ještě pár vteřin nebo minut si klidně myslete, že to je jen povídka jako každá jiná. Ale neohlídnete se. Nebudete tomu věřit , ale stejně budete se muset zvednout, a jít třeba na záchod a pak se budete chtít ohlédnout, nedá vám to - dokud neucítíte nůž!!!!!




| Předmět: Nadcházející hrozba - od…
23.06.19 10:15:08 | #171

Útěk do elfího impéria
Oblast Éthrén v čarodějnickém království Lhórwhonr, 49 kilometrů severně od města Rafnaeh. Třetí den po událostech ve městě Rafnaeh:
Slunce se smálo nad malebným statkem, ohraničeným dokola dřeveným plotem. Před vcelku honosným domem stála upravovaná brána porostlá šeříkem a růžemi, která byla průchodem do krásně upravovaných zahrad obklopenými živými ploty a ovocnými stromy. Vedle domu stál přístavek pro různou zvěř, od prasat a slepic po krásné tažné koně. Mezi tím vším stál krásný letní altánek, rovněž porostlý růžemi a břečťanem. Byl tam stůl i se židlemi, na nichž seděli dvě ženy, oblečeny do čarodějnických plášťů. Popíjeli jakýsi nápoj z porcelánových šálků a smály se. Pod nimi seděl na zemi přibližně pětiletý chlapec, rovněž oblečen do čarodějnického pláště, a v ruce držel malou dřevěnou hůlku. Mával s ní, jakoby chtěl vyvolat nějaké kouzlo.
"Slyšela jsem, drahá, že král se rozhodl přijmout velvyslance od Temných Elfů. Zřejmě zešílel," řekla opovrženíhodným tónem a usrkla si ze šálku.
"Ale prosím tě. Elf jako elf ne? Nevím proč se Elfové a Temní Elfové tak nesnášejí kvůli osobním rozporům náboženství. Náboženství," řekla s nepochopením, "proč by někdo věřil v něco, co není vědecky ověřeno? Drahá, jestli náš Moudrý Vůdce takto rozhodl, určitě rozhodl dobře a má pro to důvod, aby pozval někoho, kdo by mohl být zítra naším nepřítelem, nemyslíš?"
"Zřejmě máš pravdu, jako vždy."
Náhle zpod stolu vyšlehlo žlutobílé světlo a prolétlo živým plotem kamsi do dále. Po světle zůstala v keři kruhovitá díra. Ženy se lekli a okamžitě koukli pod stůl, odkud zřejmě vyšlehl záblesk. Seděl tam ten chlapec a v ruce pořád držel hůlku. Zřejmě byl v šoku z toho, co se právě stalo.
"O, on ti vzal hůlku. On udělal kouzlo a...velmi silné kouzlo jak tak koukám, drahá!" řekla žena, která promluvila první s nadšením. Druhá vzala chlapce do náruče a vzala si od něj hůlku.
"Zlatíčko, na čarodějnickou školu je ještě čas," řekla a zasmála se, "koukám, drahá, na kouzla bude mít skvělé nadání." a obě dvě se začali smát...
Xerexs se v tu chvíli probudil a rozhlédl se. Nejdříve z rozespalosti své okolí nevnímal. Viděl strop, ale zřejmě to strop nebyl, spíše jakási plachta. To ho probudilo a tak otevřel oči pořádně a rozhlédl se kolem sebe. Byl zřejmě v nějakém obytném velkém stanu, podle plachet okolo všude. Zem byla potažena zvířecí kožešinou, stejně tak i jeho lůžko. Ze stropu (budu používat tohoto výrazu) visela olejová lampa, která vydávala uspávací tmavě žlutooranžové světlo.
Náhle se na křesle vedle postele objevila Mairsley.Xerexs na ní vyvalil překvapením oči.
"Mair..."
"Pst," umlčela ho, " odpočívej, Xerexsi."řekla mu příjemným tónem.
Xerexs se povytáhl a dal pod sebe lokty, aby byl vyvýšenější." Mairsley, co se to tu děje?" nerozuměl.
"Na všechno bude dost času ,Xerexsi." řekla a v očích se jí objevily slzy.
"Mairsley! Co se děje, mluv! Kde to jsem? Co se stalo s tím zrádcem Marthanonem?!"
Mairsley se na chvíli zahleděla do země, zřejmě, aby skryla pláč. Nakonec si zřejmě uvědomila, že skrývat slzy nemá cenu. Vzhlédla ke Xerexsovi a tvář měla plnou slz a smutku.
"Xerexsi," sebrala sílu a nadechla se , " po tom, co jsi odešel zpět za Marthanonem, jsem se za tebou vydala a viděla jsem i, jak si s ním bojoval. Neměla jsem odvahu vstoupit mezi vás. Potom jsem viděla, jak si byl zbaven veškerých sil a padl si vedle jeho těla, " opět se na chvíli odmlčela, aby zabránila dalšímu přívalu slz , " chtěla jsem tě probudit, ale...ale přišel další útok, ještě děsivější než ten první, Xerexsi. Tentokrát kromě deště ohnivých střel ničily město kusy ohnivých kamenů. Sotva jsem dokázala zachránit tebe.Xerexsi...," opět se odmlčela v přívalu pláče a vzlyku, "Rafnaeh, náš milovaný domov...ono..­.není," řekla a slovo se ztratilo v hlubokém pláči a zármutku. Mairsley se zhroutila Xerexsovi na hruď a Xerexs jí objal. Do očí mu vstoupili slzy, které začaly rychle stékat po tváři. Jeho domov, místo, kde žil celý život, město tak krásné a velkolepé, byl zničen. Byly zničeny jeho veškeré vzpomínky, byl zničen jeho život.
"Mair...Mairsley, to, co mi tu říkáš, je...je to hrozné. Co se mohlo stát? Kdo nás napadl?"
Mairsley zvedla hlavu z jeho hrudi, tvář měla smáčenou svými slzami.
"Nevíme. Z města přežila hrstka lidí včetně mě a tebe. Společně jsme utekli z města a po dvou hodinách se k nám přidala jiná výprava z Oirglóthórnu. Ano,Xerexsi, i toho město bylo dobyto. Společně utíkáme pryč z našeho milovaného království, protože, jak jsme se dozvěděli před dvěma dny, naše království bylo napadeno královstvím Thúr-Amhanúth, královstvím Chaosu. Utíkáme k Elfům, kteří nám nabídli pomoc a bezpečí. Ztratili jsme domov a naše království co nevidět padne." řekla a opět jí začaly stékat po tváři slzy.
Xerexs již téměř nevnímal, bylo toho na něj až příliš. Kde byla armáda?J ak se mohlo dopustit,aby bylo kouzly napadeno čarodějnické království?
"Jak..proč nás napadli?"
"Nevíme, zřejmě se chtějí našeho království zmocnit a bojím se, že to bude již brzy. Podle toho,co jsem se dozvěděla od těch, co se k nám přidali v útěku, táhne armáda bojovníků Chaosu na hlavní město."
"Co se stalo s Marthanonem?"
"Zůstal tam a zřejmě tam i zemřel, jelikož jsem sama viděla, jak se město doslova srovnalo se zemí. Byl to hrozný pohled, jak se zhroutila nejdříve Pevnost, která pod sebou pohřbila půlku staveb města a poté, jak se zřítily všechny hradby. Zkáza byla dokončená. Bylo to hrozné."
"Škoda, že ten zrádce nepřežil. Postavil bych ho před Radu starších a pak by litoval toho, že žije!" řekl Xerexs vzteky.
"Vše se bude projednávat u Elfů, Xerexsi. Slyšela jsem cosi, že tam v přibližně stejnou dobu dorazí i tři cestovatelé, kteří byli světci přítomnosti Licha a Pekelného hřebce v Lidském městě. Něco se musí dít. Xerexsi, oni nás likvidují!"
Slova Mairsley byla krutá,ale bohužel pravdivá. "Mairsley, kdo vede tuto výpravu?"
"Zatím jsem ji vedla já, ale slíbila jsem ostatním, že jakmile toho budeš schopný ty, ujmeš se toho."
"Já? Mairsley celou dobu si zřejmě vedeš velmi dobře. Nemůžu někoho vést, když si ani nepamatuji zničení toho všeho."
"Xerexsi, není to z mé vůle, ale lidé si to tak přejí. Když se dozvěděli, že jsi dokázal jednoho z nejmocnějších čarodějů zlikvidovat jedním kouzlem, byli uchváceni. Zřejmě ,zřejmě si v magii neobyčejný, protože jak tvé okolí ví, dokonalou magií si oplýval od útlého věku, "Xerexs si při těchto slovech vzpomněl na sen z jeho dětství, "a proto by jsi je měl vést ty. Aspoň budou mít odhodlání a budou mít za čím stát."
"I když to nerad připouštím, zřejmě máš pravdu. Ale budeš mi neustále nablízku, bez tebe bych ani nepřežil. Mairsley, vděčím ti za život, děkuji ti," řekl a vzal jí ruku do dlaní.
"Nemáš zač, Xerexsi. Řekla bych, že svůj dluh jednou oplatíš."
Xerexs nevěděl, co ji na to má říci a tak pouze hleděl do jejích očí. Mairsley se usmála. "Měl by si jít spát Xerexsi, musíš ještě nabrat síly."
"Já spát už nepotřebuji, naopak, myslím si, že jsem spal až moc! Prospal jsem celé zničení mého domova a pomalou zkázu celého království. Ne,Mairsley, já už spát nebudu!"
"Tak se oblékni a vyjdi ven. Budu čekat před stanem, ano?"
Xerexs přikývl. Mairsley vstala a ze stanu odešla. Xerexs si mezitím oblékl oblečení, které měl složené a vyprané u postele. Poté vyšel ze stanu. Rozhlédl se. Viděl spoustu různých lidí a tváří, kteří ve světle olejových lamp léčili ty, kteří to potřebovali. V každém výrazu viděl pouze smutek, strach či zoufalství. Štěstí toto království opustilo. V tu chvíli si připustil, že na sebe vzal velké břemeno, když souhlasil, aby tyto lidi vedl do Elfího impéria.
"Od teďka, Xerexsi,je vedeš ty," uslyšel vedle sebe hlas Mairsley. Ani se k ní neotočil, pouze sledoval ty tváře.
"Jak bych mohl Mairsley. Ale...ano, povedu je, ale ty mi budeš muset být nápomocná." připustil.
"Jistě, budu se snažit. Měla bych všem říci, že už jsi vzhůru."
"Ne, ještě ne, nechejme to na ráno!"
"Xerexsi, když to budeš odkládat, strach z toho bude ještě větší," řekla a zmizela. Objevila se na rozeklaném kameni uprostřed davu. Mnozí z nich na to reagovali a očekávali co se bude dít.
"Poslouchejte mne všichni!" řekla Mairsley důrazně a po chvíli ji obklopovalo hrobové ticho. "Ten, jehož jste si vyvolili, aby nás vedl, Xerexs, který přežil útok jednoho z nejmocnějších čarodějů a tohoto čaroděje dokázal omráčit, se probudil a je připraven vzít na sebe břemeno této výpravy," řekla Mairsley a Xerexs pochopil, že je na čase se u ní objevit. Zmizel z místa kde stál a objevil se přímo vedle ní. Dav začal tleskat a jásat. Xerexs pokynul, aby se utišili.
"To, co jsem se dozvěděl před nepatrnou chvílí mne velmi zarmoutilo. Když skončil první útok na město, bojoval jsem s mocným Marthanonem a skolil ho, avšak nezabil jsem ho. Nýbrž vypětím sil jsem padl vedle jeho těla. Nepamatuji si již žádné hrůzy, které se děly po tom. Nebýt zde Mairsley, již bych nežil a byl jsem pohřben vedle toho zrádce. Nejsem mistrem magie, tak jako někteří z vás, dokonce ani neumím kouzla všechna natož ty, které znám, abych je dokonale ovládal. Ale vám všem zde slibuji, že se budu maximálně snažit, abychom se k Elfům dostali v pořádku. Snad jednou přijde den, kdy společně pohřbíme mrtvé v Rafnaehu. Až budeme v Maguleshu, tak teprve tam se ukáže, kdo za tím vším stojí a jak se mohlo stát, že Páni démonů povstali, když nepřišlo žádné zatmění! Do té doby budeme při sobě stát." řekl a všiml si souhlasných, i když velice zarputilých a nešťastných pohledů. Xerexs nedokázal skrýt své slzy." Já sám jsem přišel o celou rodinu i o mé příbuzné a známé. Rafnaeh pohřbilo vše, co mě k němu přitahovalo. Již není nic, co by mne k tou místu táhlo, ale tužba po pomstě je mnohonásobně silnější a ta mě vede kupředu. Nesmíme se ohlížet za sebe a za svojí minulostí. Musíme hledět kupředu. Musíme dál!" řekl a ostatní s ním opět souhlasili mohutným povykem. Poté Xerexs sestoupil.
"Byla to pěkná řeč," řekla mu hned Mairsley, " a řekla bych, že je velmi povzbudila. Nyní si běž lehnout, stále ještě musíš odpočívat. Ráno vyrazíme a musíme být ostražití, jelikož nás čeká cesta přes Thurtinský hvozd."
Xerexs při těchto slovech stuhnul." Přes...přes ten hvozd? Proč zrovna přes jediné místo v celém království, které nedokázalo být ovládané čarodějnou mocí. Moc dobře víš, že tam je magie slabá, troufám si říci, že nám bude magie téměř k ničemu, když tam je cosi, co jí tlumí!"
"Xerexsi," povzdychla Mairsley, " je to nejkratší cesta do Elfího impéria! Pokud by jsme ten rozlehlý hvozd měli obejít, ztratili by jsme mnoho dní. Takhle ho za dva, tři dny projdeme a už nám nebude nic bránit, abychom spadli pod mocnou ruku jejich...bohyně."
"Bohyně?" usmál se Xerexs, " u všech čarodějů, bohyně? Nemohla jsi přijít s něčím lepším? Elfové, lidé a jiní jsou i přeze všechno tak naivní, když věří, že je spasí to, co nikdo nikdy neviděl. Dobře, Mairsley. Souhlasím s tebou, i když si myslím, že cesta před námi je velmi nebezpečná. Ten hvozd chrání Sirenanští Enti (druh entů, kteří zabíjí vše, co nenáleží lesům a stromům) a ti, pokud nás objeví, o čemž vůbec nepochybuji, se s námi mazlit nebudou. Copak nepamatuješ na Válku Lesů, když elfové na druhé straně začali hvozd obydlovat? Všichni zemřeli! Pokud nás elfové očekávají, doufám, že na to pomysleli, jinak budeme mít co dočinění s Pastýři stromů. Přeji ti...krásně se vyspi, Mairsley." řekl jí něžně a odešel zpět do svého stanu.
Ráno se Xerexs probudil sám od sebe a již na něj čekala snídaně. Posnídal, oblékl se a vyšel ven ze stanu. Všichni už byli na nohou a téměř připraveni k odjezdu. Xerexs se obrátil zpět do stanu a zkontroloval, zda-li tam není něco užitečného či jestli si tam někdo něco nezapomněl. Poté vyšel ze stanu a postavil se před něj. Namířil na něj hůlkou, ale pak ji opět zastrčil. Roztáhl ruce a zvedl je nad sebe.
"Oi M´orphi sektem gruc´isi nay!" řekl a z prostoru mezi jeho dlaněmi zazářilo bílé světlo a stan byla tatam.
"Xerexsi!" uslyšel za sebou hlas Mairsley a v tu chvíli si uvědomil, že takto na něj zavolala i před čtyřmi dny, kdy bylo Rafnaeh zničeno.
Přestal však její hlas vnímat,dokonce i hlasy okolí, jelikož začínal cítit, že se propadá do prázdna a do ticha. To bylo však přerušeno nehorázným hlukem a hřměním. Ne,nebylo to hřmění, byl to hluk děsivého požáru, který ho obklopoval. Rozhlédl se kolem sebe, ale stále viděl mnoho tváří a vyděšený výraz Mairsley, která k němu zřejmě promlouvala, ale on jí nedokázal vnímat.
"Ur-ghür...nadkazad­...mier-Thöl!" ozýval se všudy přítomný, nejděsivější hlas, jaký kdy Xerexs slyšel. Slova mu neříkala nic, i když si uvědomoval, že mu postupně dávají smysl. "Oheň...zkáza­...smrt! Tebe... ´šechny... čeká...přijde­...zahubí...dě­dici...poslaný­...!" náhle hlas utichl a Xerexs myslel, že mu hlava pukne bolestí. Začal děsivě křičet. Neuvědomil si, že ostatní na něj vyděšeně hledí. Náhle vše, jak rychle začalo, tak i rychle skončilo. Xerexs otevřel oči a uvědomil si pohledy všech.
"Xere...Xerexsi, jsi v pořádku?" zeptala se ho starostlivě. Xerexs jí sice vnímal,ale nebyl schopen jí odpovědět. Skácel se na kolena a začal ztěžka dýchat.
"Xerexsi, co se stalo? Prosím, odpověz mi!" naléhala.
"Mair..."řekl Xerexs,ale musel se pořádně nadechnout."Ma­irsley,každou chvíli na nás zaútočí!Já...já..já slyšel jeho...slyšel jsem Mhoroda!"
Při těchto slovech ostatní strnuli. "Xerexsi, co jsi slyšel?"
"Slyšel jsem, jak říká,říkal,že přijde oheň a zkáza.Musíme jít, okamžitě!" řekl s hrůzou v očích.
"Dobře," řekla Mairsley a otočila se k ostatním , "okamžitě odcházíme. Cesta před námi není snadná a doufejme, že se vše obejde bez potíží!"
Celá družina se tedy vydala směrem k zelenému nedalekému pásu. Po pár hodinách ke hvozdu došli: cesta dále pokračovala přímo do něj a mizela ve tmě. Pastviny byly rázem změněny na spletivu všelijakých stromů, které,díky svým hustým korunám, absolutně nepropouštěly světlo. Ve hvozdu žije mnoho podivného, které by bylo radši, kdyby rušeno nebylo. Ze hvozdu vyzařovala zima a strach. Ale nic jiného jim nezbývalo.
Družina se zastavila pod Xerexsovým povelem. "Ještě máme čas si vše promyslet, Mairsley," řekl z obavy.
"Xerexsi," oslovila jej, "nemáme žádný čas. Zlo nám je v patách. Démoni plení naše království. Je otázkou času, kdy se k nim připojí Nekromanti. Musíme přes ten hvozd, Xerexsi. Na druhé straně je Elfí impérium, naše spása! Nezastavujme a projděme jej."
Xerexs se otočil zpět ke hvozdu." Ten hvozd mi nahání strach, Mairsley. Je prastarý, tak velmi starý pamatuje mnoho..a určitě nezapomněl na rány, které mu způsobila válka. Doufejme, že děláme správně a doufejme, že nenarazíme na Pastýře stromů. Pojďme tedy." řekl a na jeho povel vstoupili do hvozdu.
https://pratele-temnoty9.webnode.cz/_files/200000012-cb1a1cc142/700/zehir000.jpg



| Předmět: Nadcházející hrozba - od…
22.06.19 13:23:36 | #170

https://pratele-temnoty9.webnode.cz/_files/200000011-ec7f6ed7b4/450/homam5172.jpg
Znamení Chaosu
Rafnaeh, jeden den před událostmi v Melhsburgeru:
Slunce se probudilo ze svého nočního spánku a vypustilo paprsky životodárné barvy do okolí, čímž rozzářila doposud spící krajinu pod ním. Vše oživlo a začalo hrát barvami tepla a světla. Avšak to vše bylo překryto ještě krásnější velkolepostí, protože jakmile paprsky dopadly na vysoké hradby, odhalily přenádherné město, hrdě se tyčící nad svým okolím. Jeho mohutné vysoké magické věže se tyčily do nedozírných výšek a z člověka dělaly mravenečka. Pod těmito vysokými okouzlujícími věžemi se rozkládali ještě velkolepější paláce a různé budovy. Poté se město nořilo do stínů ohromně mohutných hradeb, které město obklopovaly. Tak působilo ráno na město Rafnaeh, Věže Mágů, jak mu bylo říkáno v Obecné řeči (řeči lidstva).
Jakmile se probudilo město, probudil se veškerý život v něm. Hordy mladých studentů magie odcházelo do škol, naučit se novému; muži odcházeli do práce (většinou úřednické) a ženy prožívali každodenní rutiny, jako například vaření či nákup na tržištích. Město bylo tuze rozlehlé a obyvatelstva mělo nespočet. Jako každé jiné akademické město i tohle město bylo silně ovlivněno studiem a provozováním magie a používáním různých mechanických strojů a perpetum mobile.
Jednou takovou školou byla i škola magie mistra Marthanona, který doučoval pouze soukromě a pouze ty, o kterých si myslel, že to někam jednou dotáhnou. Měl dohromady dvacet studentů, ale toho vyučoval pouze osobně Xerexse, nadaného mladíka, který se přikláněl k ohnivé magii, jedné z nejsilnější a nejútočnější magie vůbec.
Xerexs by raději nyní dováděl úplně někde jinde, ale společnost a nátlaky jeho velmi studovaných rodičů mu nedovolovaly nic jiného,nežli se učit, učit, učit a učit, což se Xerexsovi zrovna moc dvakrát nelíbilo. Ale pokud se jednalo o ohnivou magii, nedělalo mu to sebemenší problém.
Nyní měl poslední hodinu dnešní výuky, což nebylo nic jiného, než jeho oblíbená ledová a vodní magie. Celou hodinu se příšerně moc trápil se zápisy o různých kouzlech a ke konci hodiny přišlo to nejhorší.
Marthanona seděl u svého psacího stolu a neustále něco psal svým elegantním brkem. Byl velmi zaneprázdněn, jak šlo vidět na jeho pohledu, pohledu zestárlého muže, který v životě mnoho zkusil a mnoho zažil. Vyhrál mnoho bitev a viděl umírat mnoho mrtvých. Xerexs měl hlavu znuděně opřenou o dlaň a kousal hrot brka. Nepřál si nic jiného, než aby Marthanon oznámil konec hodiny a on konečně vyběhl ven ze školy. Bohužel,zatím byl ve škole a zatím se stále nudil.
Marthanon zničehonic hlasitě zabouchl knihu, do které cosi psal a nahlas promluvil: "Tak, podíváme se, co jsi se za dnešek naučil!". Řekl to tak hlasitě, že Xerexs vyskočil na nohy, ještě než vyskočil, tak se dlaní bouchl do brady a ještě navíc si zabodl hrot brka do dásně.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ho Marthanon
"Jistě, mistře, trochu sem se polekal," ubezpečil ho.
"Nuže," podotkl, "na začátku téhle hodiny jsem ti zadal,abys se naučil teoretickou část přeměny vody v led a jeho uzavření v časové smyčce. Nemám pravdu?"
Xerexs myslel, že omdlí. Vzpomněl si, že mu Marthanon něco takového na začátku hodiny vykládal, ale to by nesměl být hlavou úplně někde jinde. "Jistě," zalhal.
"Nuže, vyzkoušíme si to!" řekl a vyčaroval vedle sebe korbel vody. Xerexsovi se stáhlo svalstvo na tváři. Nevěděl, co má dělat.
"Co na mě tak zíráš. Chop se toho džbánku!"povzbudil ho. Xerexs nedobrovolně uchopil žejdlík. "Výborně! A teď, Xerexsi, se velmi soustřeď a až si budeš myslet, že jsi připraven, vrhni na mě vodu a pokus se jí zmrznout a zastavit! Zvládneš to?"
Xerexs moc dobře věděl, že říci mistrovi ano by bylo až příliš riskantní a proto mu vše odkýval. Ale když mělo přijít do tuhého, znervóznil. Jeho mistr na něj očekávajíce hleděl. Udělat to musí. Nechtěl se na to dívat.Zavřel oči, soustředil se a pak vzal a plnou silou vymrštil vodu z korbele přímo na Marthanona.
Chvíli neudělal vůbec nic, přál si, aby mohl okamžitě zmizet, protože už na sobě cítil oči naštvaného kouzelníka, který je zlitý vodou. Nevydržel to, musel se podívat.
Otevřel oči a spatřil Marthanona, jak křečovitě stojí a má zavřené oči. Nad ním se vznášela seskupená voda, nebyla sice zmrzlá, ale mistrovi nějak neuškodila. Byl na sebe velmi hrdý.
Marthanon to již také nevydržel a otevřel oči. Vyjeveně hleděl na Xerexse, který zase vyjeveně hleděl nad jeho hlavu. To donutilo čaroděje,aby se ohlédl nad sebe a vcelku se i lekl.
Tlesk dlaněmi." No výborně, výborně, Xerexsi! Sice jsi nedosáhl efektu, které jsme chtěli docílit, ale abych se přiznal, tohle je mnohem milejší, protože abych se doopravdy přiznal, myslel jsem, že dostanu silnou ránu zmrzlé vody do hlavy a zřejmě už nevstanu. Jsem velmi hrdý!" řekl a Xerexs měl ze sebe doopravdy radost.
"No mistře, já být vámi, moc bych pod tou vodou nestál," řekl znepokojeně.
"Jak vidím, je to velmi dobře odvedená práce a myslím si, že není vůbec žádný důvod bát se. Jak dobře drží strukturu!" řekl opět čaroděj a neustále si seskupení levitující vody podrobně prohlížel.
"Smím už odejít?" zeptal se Xerexs opatrně.
"Odejít," řekl Marthanon a poprvé odtrhl zraky od vody na Xerexse, "ty chceš zrovna teď odejít, když se ti to tak dobře podařilo?! Chtěl bych, abys to zopakoval..." ale Xerexs ho přestal vnímat, protože z vodou se něco začalo dít. Začala být velmi neklidná a začala ztrácet svojí strukturu.
"Mistře, prosím vás, měl byste..."
"Nechci nic slyšet, Xerexsi," odbyl ho Marthanon, "tak krásně se ti to povedlo a..." náhle mu na obličej spadla kapka vody. Marthanon ztuhl a opatrně pozvedl hlavu k vodě. V tu chvíli se struktura rozpadla a padající voda udeřila Marthanona přímo do obličeje. Ten leknutím zakřičel a Xerexs propadl smíchu, ale snažil se zachovat vyplašený výraz, i když se mu to nedařilo.
Marthanon byl velmi klidný, nemluvil. Voda mu stékala po obličeji a oblečení na zem. Poté sklonil hlavu a se strnulým výrazem řekl: "Myslím, že hodina pro dnešek skončila. Můžeš odejít."
Xerexs se snažil nesmát se, i když to bylo velmi těžké. Otočil se a co nejrychlejšími kroky odešel pryč ze školy. Co dělal Marthanon už nezjistil.
Vyběhl ze školy jak nejrychleji to šlo a tam propadl teprve pořádnému smíchu. Lidé, procházející okolo, nechápali, co mu přijde tak směšně a popravdě jeho ani nějak jejich názor nezajímal. Když se uklidnil, rozhodl se jít na náměstí Oghmy, chrámu zasvěcení, které bylo jednu ulici od školy.
Procházel nádhernou ulicí, která žila velkolepostí mágů. Ulice byli krásně upravené a vedlo z ní mnoho schodišť do vyšších míst tohoto skvostného místa. Xerexs procházel okolo mnoho obchodů s různým magickým i nemagickým vybavením a celou ulici lemovaly aleje stromů podél silnice. Xerexsovi tento pohled rozzářeného města dělal vždy velmi dobrou náladu a vždy mu pochod po této ulici velmi rychle utekl.
Octil se na náměstí Ohmy, největším náměstí z celého města, které bylo středem a centrem. Nespočet obchodů a krásných stavení jej obklopovaly a v prostředku bylo veliké tržiště, na kterém můžete sehnat téměř cokoliv.
"Xerexsi!" uslyšel kdesi mezi lidmi. Rozhlížel se po lidech a uviděl černovlasou pohlednou dívku oděnou do domácího oblečení. Mávala na něj s rozzářeným úsměvem. Xerexs se usmál a přišel k ní.
"Ahoj," pozdravili se.
"Tak jak bylo u Marthanona?" zeptala se dívka.
"Ale znáš to, každodenní magická rutina, i když bych řekl, že po dnešní poslední hodině mě Marthanon nebude chtít vidět velmi dlouho," řekl a vybavil si scénu, jak voda padá na Marthanovo vyděšený obličej.
"Co se stalo?" smála se.
"No, trochu se mi nevyvedlo jednou kouzlo a obdařil sem Marthanona sprškou vody," zasmál se. Dívka se uculila.
"Co dne děláš?" zeptala se ho.
"No, Mairsley, abych řekl, tak vůbec nevím!"
"Aha. No myslela jsem, že by jsme mohli spolu jít do Naranského parku a trochu si zakouzlili," navrhla Mairsley.
"No, to nezní jako špatný nápad. Tak kdy? A co tu vůbec děláš?" řekl Xerexs a byl poněkud na měkko.
"No, musela jsem jít nakoupit nějaké ovoce, znáš to. Tak přijď pro mě v sedm hodin. Platí?"
"Jistě, budu tam přesně!" řekl Xerexs zbrkle.
Mairsley se zasmála." Tak to jsem ráda a chtěla jsem se tě ještě zeptat, jestli jsi...". Xerexs ji přestal poslouchat, protože se náhle začalo rychle stmívat a mraky, které se chovaly velmi podivně, se začali zatahovat a clonit slunce.
"Co se to děje?" zeptala se Mairsley nechápavě. Xerexs také nevěděl. Ostatně zřejmě to nikdo nevěděl, protože všichni lidé se zadívali na oblohu a mlčky pozorovali, co se děje.
O oblohy náhle jakoby se objevovaly tisíce malých červených světélek, které za sebou táhli rudožlutý ohon. Lidé začali být nervózní. Ty světélka byly stále větší a větší.
Xerexs si uvědomil, že jedno se řítí přímo na něj a na Mairsley, a tak ji chytil za ramena a společně s ní odskočil do hromady sudů pár metrů vedle. Ostatní již začali chápat o co se jedná a zkušení čarodějové a čarodějky začali vyčarovávat proti ohňové bariéry: na město se řítil tisícový roj ohnivých střel.
Jedna z nich dopadla na místo, kde ještě před chvílí stáli Xerexs s Mairsley a to místo začalo ihned hořet. Další, stovky a tisíce, začali dopadávat na všechna místa města. Vysoké velkolepé věže se začaly hroutit a pohřbívaly mnoho lidí. Výbuchy, ničení, křik a pláč, naprostý chaos a panika ovládla město. Lidé utíkali na všechny strany, zatímco střely likvidovaly město. Jedna zasáhla i dům, u kterého byl Xerexs s Mairsley a začal se hroutit.
"Pojď!" zakřičel na ní a vláčel ji za sebou. Vyhýbali se nejen lidí, ale také dopadajících střel. Byl to strašlivý pohled, dívat se nato, jak vše krásné a mohutné se hroutí. Začala být doslova tma pod nánosem prachu a výbuchů, oheň zaplavil město a olizoval ho svými plameny. A vše, jak rychle začalo, také rychle skončilo. Po známkách útoků ani stopy. Město bylo zničené, téměř zlikvidované. Lidé křičeli, pomáhali druhým nebo utíkali do bezpečí ze strachu, že by se ta hrůza opět vrátila. Xerexs s Mairsley se zastavili zhruba ve prostředku náměstí a pozorovali hrůzu kolem sebe. Mnohé budovy ještě pukaly a hroutily se jako domeček z karet. I ten nejvelkolepější palác byl zbořen. Téměř všechny budovy hořely.
"Co..co se to stalo!" křičela vyplašeně Mairsley.
"Já nevím, nevím nic Mairsley! Něco nebo někdo zaútočil na naše město! Nevím, co mám dělat!" řekl a rozhlížel se kolem sebe. Náhle si všiml Marthanona, jak mizí do ulice, která vedla k jeho škole." Zůstaň tady, rozumíš! Nikam se nehni, zůstaň tady!" rozkázal jí.
"Kam chceš jít?!"
"Půjdu za Marthanonem! Čekej tady, budu hned zpět!" řekl a odešel od ní.
Běžel jak nejrychleji mohl, míjel vystrašené tváře a hrůzu v očích, míjel také místo,kde stál s Mairsley. Doběhl až k Marthanovově škole, která jak se zdála, byla nedotknutelná hrůzou, která se odehrála před malou chvílí. Uklidnil se na chvíli a poté vstoupil do školy.
Opět stál ve velkém dlaždicovém sále, kde na jeho konci byla učebna. Tentokrát zatočil doleva do jeho pracovny. Už chtěl otevřít dveře, ale náhle uslyšel podivné zvuky. Proto opatrně otevřel dveře pracovny a nakoukl dovnitř.
Uviděl, jak se Marthanon v sedě nadklání nad jakousi otevřenou knihou, z které vyzařovaly modré pruhy, které pohlcovaly Marthanovův obličej. Xerexs se snažil ani nevydat hlásku. Marthanovův obličej byl velmi klidný a vyrovnaný, avšak Xerexs v něm Marthanona samotného nepoznával.
"Mhorode," řekl náhle Marthanon, " Temný pane z Mhorokarabadu, Země umírajících, vyslyš tužby tvého oddaného!" řekl.
Xerexs myslel, že to byl velmi krutý žert. Vždyť Mhorod je Temný pán, který zemřel před více jak dvěmi tisíci lety při velkém boji. Jak s ním mohl Marthanon komunikovat a vlastně proč s ním vůbec komunikoval? Vždyť to byl jeden z největších krutovládců, které rozséval děs a hrůzu po celém světě! Jak může jenom?
Všude po místnosti se začalo ozývat mrtvolné dýchání, velmi bolestné a kruté a Xerexs si začal myslet, že veškeré štěstí z něho vyprchává.
"El-khazüd naragtaraz ser aut burz iksi nargandael!"ozval se děsivý hlas, hlas tak strašlivý a plný zlosti a krutosti, že Xerexs se držel,aby nezačal plakat.
"Ano, můj pane, Rafnaeh bylo zničeno!" prohlásil s radostí Marthanon a Xerexs nemohl uvěřit svým očím.
"Tolorgen da men?! Etrur gar breguz?!"
"Nebylo zničeno úplně,ale můžu vás uklidnit, je natolik zničeno, že až přijde čas války, nebude schopno se bránit!"
"Keri...dargomblen keri! Urgzúm nabathón!"
"Ano, zajisté!" řekl Marthanon a světlo z knihy se vytratilo. Marthanon knihu zavřel a odešel kamsi.
Xerexs to nemohl vydržet a proplížil se do pracovny. Opatrně se zahleděl na knihu, která nenesla žádné jméno. Zhluboka se nadechl a otevřel obálku.
Nejdříve vypadala kniha jako každá jiná, ale po chvíli obraz papíru zmizel a objevil se zjev, podobný peklu. Xerexs náhle ucítil příliv horka a nehorázného strachu a mučení. Cítil, že zemře, že již nebude žít, dokonce cítil, že umřít chce. Cosi mu drtilo srdce a vysávalo z něj poslední náznaky lásky, naděje a štěstí.
"Kdo jsi?" uslyšel opět tím hlasem jako předtím. Xerexs mlčel, snažil se mít ústa zavřené a plakal. Plakal nad zoufalostí a bezmocí, do které se podíval.
"Mluv, člověku! Kdo jsi?!"
"Nech...nech mne být!" vydávil ze sebe Xerexs.
Hlas se děsivě usmál." Hloupý člověk...zemřeš!!!"
"Nééééééééé!" zakřičel Xerexs a náhle odtrhl obličej od knihy, která se opět stala knihou. Nechápal,co se stalo. Že by mluvil se samotným Temným pánem. Nevěřícně se díval na knihu. Přece by nemohl Marthanon takto pošpinit nejen své jméno, ale ještě uvrhnout celé město do záhuby.
"Xerexsi," uslyšel za sebou hlas Marthanona. Xerexs si uvědomil, že Marthanon ho mohl celou dobu vidět, co dělá a že odhalil jeho zločiny.
Otočil se." Ano? Jak si jen mohl, Marthanone!" řekl ze zlostí v hlase.
"Mohl? Chtěl jsem,zajisté," odpověděl mu, avšak úplně jiným tónem jako obvykle, "Co jsi viděl?"
"Viděl jsem dost, abych věděl, že ty si zasloužíš jenom smrt, pohanobení a potom tě bez lítosti popravit!"
"Tvá slova jsou velmi krutá. Copak nechápeš, jaká síla a moc se skrývá v Temném pánovi? On dokáže vše!"
"Temný pán Mhorod se s nikým nikdy dělit nebude! Marthanone, jak jsi mohl být tak zaslepen? Díky tvé pošetilosti a zaslepenosti bylo zničeno naše milované město. Tisíce lidí zemřelo a bylo zničeno vše krásné, co jsi dříve miloval!" řekl Xerexs a spustily se mu slzy.
"Miloval. Právě, že miloval. Ale okolnosti se změnily. Bude nastolen pořádek v podobě vlády Temného pána! Už mu nic nezabrání v tom, aby povstal!"
"Ale zabrání! Národy Lidí, nás a Sylvanu se spojí a budou bojovat proti němu. A navíc potřebuje Artefakt morhaeiský!"
"Jak jsi se dozvěděl o tom artefaktu?!"
"Studoval jsem Mhorodův věk velmi dlouho!"
"Proto také musíš nyní zemřít!" řekl Marthanon a připravoval si dlaň, ve které se formulovalo cosi modrobílého zářivého.
Xerexs jistě poznal, co je to za kouzlo. Marthanon se ho snaží zabít ledových dechem. Roztáhl ruce a vytvořil kolem sebe ochranou bariéru.
"Ha, ty si myslíš, že tě zachrání ochrana? Tebe? Jsi slabí!" řekl se zuřivostí a vrhl proti němu střelu, která se však rozplynula nárazem na bariéru.
Marthanon nepochopil, jak to,že se dokázal ubránit. Xerexs mezitím vytvořil svojí tak oblíbenou ohnivou kouli a vrhl jí proti Marthanonovi, která ho zasáhla do ramene. Bolestně zakřičel.
"Máš neobvyklou sílu. Vždy jsem pozoroval, že jsi velmi silný. Nyní zemřeš...!". Začal vytvářet jakési kouzlo, Xerexs nevěděl, o jaké se jedná. Zareagoval a poslal na Marthanona spršku omračujícího kouzla, které ho zasáhlo rovnou do obličeje. Marthanon padl k zemi a nehýbal se.
"Proč! Proč!" zakřičel Xerexs v zoufalství a padl na kolena. "Jak jsi jen mohl být tak pošetilí a věřit, že tě bude Mhorod brát jako sobě rovného, Marthanone!" křičel na bezvládné tělo. Zřejmě toho na něj bylo mnoho. Propadl takovému zoufalství. Málem přišel o život, jeho krásné, milované a velkolepé město bylo zničeno. Viděl mnoho mrtvých a nyní se dozvěděl, že jeho nejmilovanější mistr je jeden z největších zrádců posledních věků a navíc se ho snažil zabít. Zhroutil se na studenou podlahu a propadl pláči. Myslel si, že už nemá cenu žít...



| Předmět: Páteční bonus Š+G
21.06.19 13:46:19 | #168


| Předmět: RE: Páteční bonus Š+G
21.06.19 14:24:35 | #169 (1)

 #168 

| Předmět: Páteční Š+G č.1
21.06.19 13:14:55 | #167

Jak jsem psal, v pátek se budeme věnovat pohodě a to povídkami Š+G . Začneme trochu méně známou povídkou. A pěkný pohodový víkend přeji k tomu.

Babička
V neděli odpoledne nebylo na Starém bělidle nic na práci. Všechno odpočívalo po vydatném obědě. Pouze v zadním pokoji nezmar babička trpělivě cvičila obtížnější pasáže na tenorsaxofon, neboť v týdnu měla kšeft s bigbeatovou skupinou, kterou vede pan Kudrna z ratejny. A nebyl to kšeft ledajaký. Před samou paní kněžnou měla kapela konat kvalifikační přehrávku. Pravda, hudbě sice paní kněžna rozuměla pramálo, ale lid musí pocítit alespoň čtyřikrát do roka sílu vrchnosti, a pak, od neregistrovaných hudeb se těžko dají vymáhat daně. Nakonec byla tu smutná zkušenost s harmonikářem Brabcem, který raději potrhal měchy u nástroje, než aby platil. A právě proto, že šlo o peníze, všichni se připravovali ke zkouškám co nejpečlivěji. Pan mlynář vyťukával netrpělivě paličkami osminy na pikslu, neboť bubínek americké výroby mu mládek dosud nepřivezl. „Vy ty stoptimy mlátíte jako obilí,“ pravila babička mezi hrou, ořezávajíc plátek břitvou, kterou jakoby nic vytáhla květovaného kapsáře. Pan mlynář se zarděl u vědomí své slabší výkonnosti a přidal na intenzitě úderů. To již také kytaristé - Tomeš, pan Prošek a pan myslivec naladili, vedoucí kapely, Kudrna ratejny, odložil řízek z veverky, otřel si ústa a tím naznačil, že zkouška začíná. Všichni ztichli v napjatém očekávání, který kousek zvolil pan Kudrna z ratejny k rozšoupnutí. Nemýlili se. Byl to Veverčí twist, který sám pro tento účel zkomponoval. Věděl dobře, že na přehrávku je lépe zařadit české skladby, i když paní kněžna byla původem Němka. Bigbeatové klenoty, jako Good golly, Miss Molly, Hipi, hipi shake, Do you love me, Twist and shut, přirozeně kapela také znala, ale ty přijdou na pořad teprve po zkouškách. „To pak bude hej,“ mínila babička. „Dá Bůh, že si zahrajeme i s Yeakety Sax.“ Vtom se otevřely dveře a do místnosti vběhla bosá Viktorka, bigbeatová zpěvačka a velká naděje pro zkoušky. „Promiňte, že jdu pozdě,“ omlouvala se, svazujíc si mokré vlasy stuhou, „ale musela jsem se postarat o dítě.“ „Hrdloužeš! Vím dobře, že tě černí myslivci lákají do bigbeatu Démoni Ratibořic. Budu muset zajít o radu ke kovářce,“ pohrozil Kudrna. „Ne, ne, nechci pít bylinky, to raději budu s vámi ještě zpívat.“ „Na každý pád ke zkouškám s námi ještě půjdete,“ dodala mírně babička, „jinak zítra již nenajdete chléb na zápraží.“ To Viktorkou pohnulo natolik, že přistoupila k mikrofonu a začala zpívat jako u splavu. „Nešťastné děvče,“ pomyslila si babička a doprovodila ji tak přesvědčivým a tklivým tónem, že pan Kudrna z ratejny zajásal: „Babičko, když takhle zahrajete u zkoušek, tak nám zadají sobotní čaje na zámku.“ „Myslíte,“ zaradoval se pan mlynář, „to bych si pak mohl držet i vodníka.“ „Pomalu, pomalu,“ zarazil ho pan myslivec. „Po zkouškách jdete z kapely pryč. Svým plochým pikslovým rytmem dnešní mládež nestrhnete.“ „Mimo to jste co chvíli z taktu a necháváte se táhnout basovkou,“ přidal se Tomeš. „Mne chcete vyhodit z kapely?“ urazil se pan mlynář. „Mne, který v době, kdy se bigbeatu nepřálo, dovolil zkoušet v mlýnici?“ „Nedá se nic dělat,“ řekl Kudrna: „buď kamaráčoft, nebo čaje.“ „Nakonec zkoušet se může v ratejně.“ „To je pěknej podtrh na mne!“ vzkypěl mlynář. Sbalil pikslu, paličky a odcházel, pískaje si provokativně Nemelem, nemelem ...

Babička projevila obavy o další osud kapely. „I to, to,“ pravil pan Kudrna z ratejny. „Můj synek je nějaký hudebník a rytmus drží.“ „Ale na co bude hrát?“ nedůvěřoval pan myslivec, „mlynář nám pikslu těžko půjčí.“ „Žádný strachy, udělal jsem mu bubínek z veverčí kůže a má to, přátelé, zvuk jedna radost.“ Krize byla zažehnána, mladý Kudrna držel rytmus, a když za dvě zkoušky pochytil „beat“ od babičky, stal se páteří orchestru.

Však to také paní kněžna u zkoušek náležitě ocenila a přítomný lid propukal při bubnových sólech v nadšení. A když babička v pokleku precizně zahrála Crossfire, byla komise nucena bigbeatu Kudrny z ratejny zadat sobotní čaje.

Po zkouškách se na malém parketu u zámku tančilo. Babička však místo u nástroje seděla u rosolky s paní kněžnou. „Hráli jste pěkně, babičko,“ pochvalovala si paní kněžna. „Ba, hráli, ale pozítří nám odejde Tomeš na vojnu a pro takovou basovku dobrý hudebník i přes plot skočí.“ „To zařídíme,“ slíbila kněžna Zaháňská. „Tomeš půjde do AUSu a může s vámi hostovat.“ Babičce se zalily oči slzami. Vděčně potřásla kněžně rukou. „Ba-bič-ka, ba-bič-ka,“ skandoval vtom dav pod okny, očekávajícíc další saxofonové výstřednosti. Paní kněžna propustila babičku laskavým pohybem hlavy. Hned na chodbě vzala mládež starou, ale oblíbenou saxofonistku na ramena a nadšena, že je zase jejich, nesla ji k pódiu. Paní kněžna, stojíc za záclonkou u otevřeného okna, jen tiše zašeptala: „Šťastná to žena!“




| Předmět: Nadcházející hrozba - od…
20.06.19 15:30:27 | #166

Děs v krčmě

Byla hrůzná letní noc. Za normálních okolností by to byla noc velmi příjemná, klidná a teplá. Lidé by poklidně spali a nevnímali by krásné ticho, které je obklopuje. Ale tato noc byla hrůzná tím, že panovala neskutečná bouře, blesky lemovaly oblohu a déšť lynčoval staré střechy starých domů. Vždy byla pouze deštivá tma, avšak když přes celou oblohu přejel blesk, ozářil celou osadu a vytvořil tak dokonalou atmosféru, v níž se nedalo ani spát. Možná by se dalo i usnout, avšak to by se nesměly ozývat děsivá hřmění, následující po záblescích.
Proto byla také krčma na náměstíčku plná k prasknutí. Pivo teklo plným proudem, zábavy bylo dostatek a různých výkřiků a výbuchů smíchu nespočet. Krčmář byl v jednom kole, neustále odbíhával k výčepu a opět mezi návštěvníky, poté dozadu do kuchyně a opět k výčepu a mezi návštěvníky. Ti seděli, kde se jen dalo a na mužích také seděli ještě ženy. Všichni byli opilí a všem bylo jedno, co dělají, hlavně, když je zábava, pivo a co kouřit.
Do této krčmy chodívá mnoho podivných lidí, protože Melhsburger ,osada v níž se krčma u Našeptávače nachází ,je poměrně důležitou křižovatkou cest do Melisburgu a Castlomenae a pokud se nějací zbloudilí hrdinové nebo cestující unaví, vždy zavítají do této hospůdky. Starý krčmář Šůvek je tuze hodný člověk a proto také nabízí za poměrně levnou cenu nocleh a teplé jídlo. Neopovrhnou jím ani například elfy, kteří jsou zvyklí na mnohem větší luxus. Prostě když jde o spaní, teplo a jídlo, neopovrhnul by ani král.
Již bylo k půlnoci a vypadalo to, že v krčmě bylo stále více a více lidí, protože krčmář si už musel zajistit pomoc a téměř nedokázal procházet mezi kupami lidí.
,,Šůvku, ještě jedno tady!" zakřičel na něj starý muž se šedivými vlasy a vousy, oblečen do domácího oblečení. Podle jeho vzhledu a chování to byl rodilý rolník, kterého zde každý zná. Do krčmy zašel zřejmě hned po tom, co zjistil, že se nebude doma spát.
,,No mám jenom dvě ruce!" odseknul krčmář a už opět zmizel v záplavě povinností.
Starý muž se otočil k jeho společnosti asi sedmi mužů a dvou žen, kteří obklopovali stůl v rohu u oken. ,,Občas se divim, že to tu ten starej krčmář zvládá. Já bejt na jeho fleku a mít takovouhle hospodu, nehnul bych ani brvou. Zaplatil bych si dva služebníky a jenom si přepočítával zlaťáčky," pronesl na celé kolo. Všichni se jeho pokusu o vtip začali smát,protože jejich silně podnapilá nálada jim ani nic jiného nedovolila.
,,Zajímalo by mě, Marlone, jestli TY bys to zvlád! Jediný co umíš je zorat pole a mluvit s těma tvejma kytičkama" řekl mu muž naproti a ukázal na něj prstem. Ostatní propadli smíchu.
,,Já?" zeptal se tak nechápavě Merlon. ,,Já jistě! A mimochodem, jsou to bylinky!"" řekl rozhodným tónem.
,,Tak to bych chtěla vidět, ty starej blázínku!" řekla mu žena vedle něj a začala se smát. Ostatní se k ní přidali.
Merlon se však s nimi nesmál, protože se neustále ohlížel do zadního salónku, kde u jednoho stolu seděli dvě postavy, zahaleny do hlubokých kápí. Mlčky seděli vedle sebe směrem ke krčmě, na stolech měli piva a šlukovali z dlouhých dýmek. Krčmář k nim občas přišel, na něco se jich zeptal a poté se dokonce uklonil než odešel. Že by další páni?
Merlon byl velmi zvídaví člověk a v Melhsburgeru žije celý život, takže zná každého. Ani nevnímal svou společnost, neustále se na ně ohlížel a myslel, že oni už o jeho zvídavosti stejně vědí, protože oni jeho viděli, avšak on jim do obličejů nikoliv. Všiml si, že muži opravdu téměř nemluvili, občas k sobě řekli pár slov, vždy se dívajíce do krčmy.
Merlon přemýšlel, co jsou ti muži (i když si nebyl jist že jsou to muži) a o zde hledají. Každý poutník byl již v tuhle dobu mrtvý spánkem a ležel si nahoře v cimrách. Nakonec to nevydržel, vzal si pivo a vstal. Ostatní jej ani nějak nevnímali, byli až příliš ponořeni do opileckého filozofování. Nuže vykročil k nim. Když už byl u vstupu do salónku, zastavila ho mohutná ruka krčmáře.
,,Kampak Merlone? Tady mám pro tebe to pivo!" řekl mu krčmář.
,,Ále," dělal překvapeného a přitom se neopatrně zadíval na muže. Krčmář si toho všiml.
,,Nech je bejt Merlone, oni určitě nebudou mít náladu vybavovat se s takovym pobudou jako seš ty!" řekl mu hrubě.
,,No dovol! Jakej pobuda! Tss,uhni mi z cesty!" řekl mu a odstrčil krčmáře. Nasadil příjemný tón.
,,Dobrý večír, pánové," řekl a uklonil se jim, ,,víte,z řejmě jsem nevychovaný a neomalený, ale moje zvídavost byla silnější jak já a chtěl jsem se vás zeptat..ehm..odkud pak přicházíte?"
Jeden z nich pozvedl hlavu a odhalil spodní část své tváře. Byla oholená a mladistvá. Poté hlavu opět sklonil. Vytáhl dýmku z úst a položil si ji na stůl. Merlon si je pořádně prohlédl: na sobě měli zřejmě nějaké slušnější oblečení, které bylo však zahaleno pod cestovním pláštěm a ne ledajakým, ale zřejmě elfským! U pasu měli v pochvách jistě dobře ukuté meče a každý měl vedle sebe toulec se šípy a luk.
,,Cestujeme..­.ehm...z daleka!" odpověděl muž lhostejným pomalým tempem. Jeho hlas byl hluboký a měl v sobě cosi, co nedokázal Merlon popsat.
Merlon se usmál. ,,Víte, to je široký pojem, odtud je vše z daleka. Máme to dnes ale krásný večer, že?" změnil téma.
,,Krásný? Nevím, ale z krajů, odkud pocházíme, takovémuto počasí řikáme, že je pod psa a ani náhodou nám není příjemné." odsekl opět muž.
,,O, promiňte, že jsem vás vyrušil!" řekl Merlon, otočil se a chystal se odejít.
,,Počkejte," řekl mu muž. Druhý se na něj tázavě otočil.
,,Ano?"
,,Sedněte si, prosím," řekl muž a ukázal na židli naproti němu. Merlon si sedl.
,,Přejete si něco? Neotravuje vás?" zeptal se krčmář mužů. Merlon se leknutím postavil ze židle.
,,Blázne jedna stará, víš jak si mě vyděsil?! Kdyby pánové něco chtěli, tak by si jistě řekli, nemám pravdu?" otočil se k mužům. Ti nereagovali. ,,Kliď se odtud blázne!"
,,Omlouvám se, pokud jde o cizince, je hrozný. Neví, kdy s tim ždímáním zlaťáků přestat," řekl Merlon a zasmál se, nýbrž jenom sám sobě, jelikož muži vůbec nereagovali. ,,Odkud cestujete?"
,,Cestujeme do Maguleshu z Urnuku." odpověděl opět muž. Merlonovi to začalo docházet: elfí zbroj, elfí hlavní zbraň, eflí oblečení, dokonce cestují do města v elfí říši. Zřejmě to byli elfové.
,,Ehm, smím se vás na něco zeptat?"
,,Jistě,"
,,Ehm...nejste vy..ehm..nejste elfové?" řekl a cítil, že se na tohle zřejmě ptát neměl.
Oba dva muži zareagovali stejně. Podívali se na sebe. Poté muž, který zatím nepromluvil, kývl na druhého. Ten si sundal kápi a odhalil dlouhé blonďaté vlasy, rovně uspořádané podél hlavy. Vystoupali z nich dvě ostré uši. Druhý muž udělal to stejné a jeho vzhled až na rysy v obličeji vypadal stejně.
,,Ano, jsme elfové," odpověděl poprvé druhý muž.
Merlon si ani v přívalu úžasu nad těmito bytostmi neuvědomil, že na ně doslova civí s otevřenou pusou. Když si to uvědomil konečně, rychle ji zavřel a snažil se dělat, jakoby nic.
,,O, dovolte, abych se vám představil. Jsem Merlon Thořin, syn Merloniána Thořina, pána písečných dolů v Urg-Nadechu." řekl a uklonil se.
,,Jsem Mithrinhas z rodu Eufhën," řekl první muž, jež mluvil s Merlonem dříve, ,,a zde je můj přítel Aenhulf z Ramaneo." řekl a oba dva se uklonili.
,,Chtěli jsme se vás zeptat, zdali se zde nedá někde ukrýt?" zeptal se Aenhulf.
,,A...ale jistě! Ale nechápu, proč byste se chtěli ukrývat!"
Mithrinhas se rozhlédl, zdali někdo cizí nepozoruje jejich rozhovor a rukou pokynul Merlonovi, aby se přiblížil. Sám se trochu nahnul přes stůl, společně s Aenhulfem. ,,Protože jsme sledováni!" zašeptal.
,,Sle..." přerušil se Merlon, jelikož si uvědomil, že mluví nahlas., ,,sledování? A kým?"
,,Jistým jezdcem. Je to přízrak. Domníváme se, i když se to zdá být nejasné, že kůň je Pekelný hřebec a jezdec na něm...Lich!" .Při tomto posledním slovu sebou Merlon škubl.
,,Lich? Lich! Lich a Pekelný hřebec? Že by se síly Chaosu a Smrti spojily? To je mi velmi podivné!"
,,Nekřičte!" okřikl ho Aenhulf. ,,Sami nevíme, jestli je to pravda. Není to ale nemožné, že by se tyto síly daly dohromady."
,,Ale je to nemožné, vždyť Páni démonů jsou uvězněni!"
,,Již brzy, můj drahý příteli, nastane zatmění slunce a Páni démonů povstanou," odpověděl velmi potichu Mithrinhas.
,,A...ale to se musí říci! Musíme na to upozornit krále! Musíme na to upozornit lidstvo!"
,,Ne! To nesmíme! Musí se to držet v tajnosti z důvodu paniky! Nebojte se, váš vládce lidí to zajisté ví! Tajně se seskupují armády Lidstva, Sylvanu a Akademie. V současné době je již jisté, že se zřejmě Nekropolis spojil s Chaosem a nedivil bych se, kdyby se k nim přidali i ti špinavci!" řekl Mithrinhas.
,,Špinavci?" nerozuměl Merlon.
,,Ano, Temní, jak si říkají, elfové z Kobek! Jsou to zrádci naší rasy a velmi ji pošpinili!"
,,A to byli kdysi stejní elfové jako jsme já a Mithrinhas!" řekl rozhořčeně Aenhulf.
,,Pánové, to co tu říkáte, je velmi důležitá věc! Co ode mne potřebujete? Jak dlouho vás ten..ten...ten Lich pozoruje?"
,,Již pátým týdnem. Zřejmě byl za námi vyslán. Napadl nás u Bretonského hvozdu a stěží jsme vyvázli. Párkrát jsme ho setřásli, ale vždy nás našel a pochybuji o tom, že nyní by naší stopu nenašel." řekl Aenhulf. Mithrinhas znepokojeně přikývl.
,,Ale, to ho přivedete rovnou sem. Přivedete sem to ďábelské stvoření, které krade duše!"
,,To, že Lichové kradou duše je holý nesmysl. Na to má Nekropolis mnohem hrůznější bojovníky. Lich útočí děsivým mrakem a to nemluvím o jeho horší podobě, Arcilichovi! Potřebujeme se ukrýt, někam, kde nás nenajde vůbec nikdo! Je to možné?" zeptal se Mithrinhas.
,,Jistě, samozřejmě pánové. Skrýš je ještě blíže než si myslíte. Vstup se otevírá tímto svícnem," ukázal na svícen zavěšený na zdi, ,,vede to do podzemní komnaty a pak myslím, že i snad dále, ale nikdy jsem tam nebyl a..."avšak už to nedořekl.
Do krčmy plnou rychlostí vlétl muž a svalil se na podlaze. Rychle vstal a ukazoval do dveří. Začal křičet, hrůzně se svíjet a ve tváři měl velmi vystrašený výraz.
,,Smrt! Smrt! Přišla si pro nás! Já..já ji viděl, je tam! Je venku a blíží se sem!". To byla jeho poslední slova, než padl na zem mrtev. Návštěvníci na něj ztuhle hleděli, nebyli schopni pohybu. Veškerý řev a randál stál. Bylo hrobové ticho.
Náhle se zvenčí ozvalo děsivé, hrůzu nahánějící zaskřehotání, které připomínalo koně.
,,To je Pekelný hřebec!" vykřikl kdosi a v krčmě nastala panika.
,,Musíme okamžitě zmizet, Merlone!" řekl vyplašeně Aenhulf.
,,Jistě, jistě!" řekl Merlon a chystal se vstát, avšak Mithrinhas mu v tom zabránil. Merlon si rychle sedl a podíval se přes rameno.
,,Je tady," řekl šeptem, velmi vystrašeně Mithrinhas.
Lidé, kteří propadali v panice, náhle jakoby ztratili dar řeči nebo jakéhokoliv zvuku. Za dveřmi krčmy se ozývalo děsivé sípání. Pak se dveře samy od sebe otevřely a odhalili děsivou postavu, která před nimi stála. I když to cosi mělo na sobě potrhaný hnědý mnišský hábit, zcela jasně bylo vidět ošacení pod ním- jedovatě zelené široké šaty posázeny různými znaky a symboly Nekropolisu. Do obličeje té postavy také nešlo přes velikou kápi vidět, ale zřejmě to bylo tak lepší. Postava vydávala strašlivé sípavé zvuky. Rozsévala okolo sebe tolik smutku,strachu a zimy, že nikdo neměl odvahu se ani hnout. Jediný krčmář byl schován pod výčepem, dlaň měl přiloženou k ústům, aby zabránil šíření vyděšeného zvuku, který se mu nekontrolovaně vydával z hrdla.
Postava nehybně stála ve dveřích. Na opasku měla v pochvě mohutný meč a na druhé straně na řetězu zavěšenou velmi tlustou knihu. To vše bylo viditelné z pod pláště, zbytek byl zahalen. Náhle postava vykročila, ale její kroky byly velmi plynulé a neslyšitelné, ozývalo se pouze řinčení řetězu, který držel knihu při jeho těle, pokud tato postava vůbec nějaké má.
Zastavil se až uprostřed krčmy. Mithrinhas s Aenhulfem se také nepokoušeli pohnout, věděli,že jakýkoliv pohyb tato stvůra zaregistruje. To,co stálo uprostřed krčmy, byl Lich, věrný bojovník Nekropolisu. Pomalu se začal otáčet, neustále sípal. Zřejmě něco říkal, protože občas šly slyšet velmi nepříjemné zvuky, které připomínaly jazyk Nekropolisu.
Lidé se ani nehnuli, třásli se hrůzou a z očích jim stékali slzy. Nepřáli si nic jiného, než aby to stvoření odtáhlo pryč, už nechtěli vnímat strašlivý smutek.
Lich se poté otočil směrem k elfům a Merlonovi. Jakmile je zřejmě spatřil, vydal ze sebe hrubý zvuk. Bylo nepříjemné hledět do kapuce, ve které bylo pouze černo, jenom občas se objevily dvě červené oči.
,,Éééé...élfy...." ozvalo se od Licha, velmi pomalu a bolestivým tónem, který nebyl téměř slyšet, ale i přesto ho musel slyšet každý, protože byl natolik odporný a temný, že na něj zřejmě nikdo nezapomene..
Mithrinhas se ani nepohnul, jenom nepatrně otevřel ústa, neustále se dívajíc na Licha. ,,Merlone, až řeknu teď, vyskočíte po tom svícnu a otevřete vstup. Snad to stihneme dříve, než nás zasáhne svou smrtelnou zbraní!" řekl velice potichu, ale Merlon mu zřejmě rozuměl.
Lich jakýsi šepot nebo zvuk v místnosti zaregistroval a okamžitě zaměřil a okamžitě vyrazil směrem k nim. Natáhl svou mrtvolnou ruku a vypadalo to ,že se po nich sápe.
,,Merlone..při­pravte se...teď, teď Merlone!" zakřičel na celou krčmy. Merlon vyskočil ze své židle a ihned se zavěsil o svícen, který se stlačil dolů a vedle Merlona se odsunula zeď.
Lich náhle děsivé zakřičel, hrůza v jeho křiku byla tak veliká, že mnoho lidí omdlelo a většina z nich začala křičet. Okamžitě se rozeběhl proti nim a strhl ze sebe mnišský hábit a odhalil se-jeho umrlčí hlava s pomstychtivým a smrtichtivým výrazem, neskutečné symboly Nekropolisu a mrtvolné tělo.
Mithrinhas a Aenhulf okamžitě vyskočili a vběhli do tmy ve zdi. Merlon na nic neváhal a okamžitě vběhl za nimi, nezapomněl však ještě na druhé straně opět zatáhnout za svícen a tím zavřít dveře. Stihli to akorát. Za zdí se ozývalo ještě zuřivější zakřiknutí. A pak...ticho...
Mithrinhas, Aenhulf a Merlon se ocitli v absolutní tmě a v absolutní bezmoci.
,,Co...co se stane s těmi lidmi?"
,,Stanou se slepými otroky a propadnou v kostlivce, kteří budou věrně sloužit v Nadcházející hrozbě, která nás čeká..."
https://pratele-temnoty9.webnode.cz/_files/200000010-10e8111e25/450/11fabe5fbd_4207792_o2.jpg



| Předmět: Bonus o autorovi - Terry Pratchett
31.05.19 14:44:31 | #164

V zásadě o sobě odmítá poskytovat životopisné údaje s odůvodněním, že to čtenáře stejně nezajímá, protože se chtějí pustit do knihy a ne se prokousávat spoustou povídání, které má dokázat, že je autor moc zajímavý člověk. Proto se kusé informace o jeho životě nesou v duchu jeho knih.
Narodil se v Buckinhamshiru roku 1948. Začal pracovat jako novinář v roce 1955. Dělal vše, co žurnalistika nabízí, snad s výjimkou nedělních fotbalových zpráv. Podařilo se mu vyhnout všem dobrodružným zaměstnáním, kterými je většina spisovatelů přinucena se živit, aby měla vůbec o čem psát. V touze najít si klidné místečko se T. Pratchett stal tiskovým mluvčím Central Electricity Generation Board, což je společnost atomových elektráren. V roce 1987 zjistil, že ho psaní baví víc než skutečná práce a od té chvíle se počet jeho děl vyjadřuje dvoumístnou číslicí a mají své stálé místo v žebříčku bestsellerů.
Žije v Somersetu s manželkou Lyn a dcerou Rhiannou a neustále se živí novinářskou profesí, protože jak tvrdí, může tak pracovat v teple, suchu a nemusí zvedat nic těžkého. Dále se prohlašuje, že psaní knih je největší legrace, jakou si může člověk užít sám.
Jeho koníčkem je pěstování masožravých rostlin.
( Po značně vášnivé diskusi se Komise cítí nucena zdůraznit, že toto tvrzení se netýká malých bílých teriérů s IQ 150, věrných starých podvraťáků, kteří sice páchnou, ale my je prostě zbožňujeme, a velkých funících bernardýnů, kteří za den spotřebují více proteinů než někteří lidé za rok (, ovšem poslouchají na slovo, no vážně, vždyť jsou to vlastně členové rodiny.
(Komise, která i přes nesmírný tlak odmítla tuto definic vypustit, nakonec navrhla změnu znění na "mají na svůj věk docela zdravou chuť k jídlu". To má být zřejmě vyjádření způsobu, jakým takový pes nasadí svůj obrovský čenich jako radlici buldozeru ( a začne strkat po kuchyni vanu plnou žrádla.
(Ať si komise říká co chce, ale předseda, který se bez mučení přiznává, že nikdy neměl to potěšení vlastnit psa, nikdy ho nehodlá mít a souhlasí s tím, že mohou existovat rodiny, kde psi a kočky žijí v naprosté harmonii, ho viděl žrát.
( Když potkáte vegetariána, nehodí se zvednout na pozdrav prsty roztažené do V na znamení vítězství. To se dělá vojákům. Vojáci mají zelené mozky a nosí zelené šaty, kdežto vegetariáni bývají zelení jenom v obličeji.
( Jistě, takové jméno patrně nebudete používat každý den, ale je dobré ho mít po ruce, protože ve chvíli, kdy se opíráte o sud s napůl zmrzlou vodou a pokoušíte se zastavit krvácení pomocí drahocenné staré čínské rytiny na ručním papíře, nemusíte aspoň příliš napínat představivost.
( Především by měl lepší záchody.
( Kdyby byl Svatý František z Assisi pyšný na svou brokolici a viděl, jak mu poslední stonek žloutne a uvadá díky zásahu Tohosmradlavý­hokocoura-vodvedle, udělal by totéž.

( Kromě rýče a vidlí, ovšem o tomhle tato kniha není.

( Nebo mezi květáky a rajčaty, přirozeně.
( Pokud tomu ovšem věříte. To máte jako s tou historkou o tom, že jedno dvojče zůstane tady a druhé odletí rychlostí světla na Sírius, pak se vrátí a zjistí, že jeho bratr je už dědečkem a vlastní v Bradfordu velkoobchod se zeleninou. Jak to může někdo vědět? Copak je někdo někdy potkal? A jaké to vůbec bylo na Síriovi?
( To je takový pokus, který nemůžeme provést, a i kdyby tak by stejně nevyšel.
( Podle mého slovníku jde o sedmnáctičlenný keton, na rozdíl od pouze patnáctičlenného muskonu, který se získává z kabara pižmového také za účelem voňavek. Myslíte, že znalost tohoto faktu cibetku potěší? Podle mne nijak zvlášť.
( A vůbec, kdo vlastně všechny ty voňavky vymýšlí? Už vidím, jak jde chlapík po pláži a vidí, no ne, tady se pozvracela velryba, z toho by se dal udělat parádní parfém. Připadá vám to pravděpodobné?
( Skutečně: Viz federální Zákon o nošení koček na rameni z roku 1992.
( Nemáme ani čas, ani prostor na rozsáhlé definice. Řekněme tedy prostě, že Opravdový zahrádkář je něco jiného než Zahrádkář z Receptáře čili Správný zahrádkář. Např., když Správný zahrádkář konečně přestane kopat, orat, prosívat, zavzdušňovat a hnojit, získá ornici, kvalitní prsť, ve které by snad mohlo i něco růst; pokud tutéž proceduru absolvuje Opravdový zahrádkář, získá hromadu kamení, kořenů, klacků a ztrouchnivělých kolíků. (Lidé z venkova tvrdí, že některé kameny jsou "mateřské" a že se z nich každoročně rodí další kameny; my máme pod zahrádkou generátor plastikových kolíků.)
Správný zahrádkář má trávník složený z jílku vytrvalého, lipnice luční kostřavy červené; Opravdový zahrádkář má mech prosycený nožičkami od panenek, plastikovými písmenky a kolíčky na prádlo. A pochopitelně kočkou.
( T. j. neumíme pořádně mířit.
( Nevím jak u vás, ale u nás se tohle stávalo běžně. Myslím, že za to může televize.



| Předmět: Odlehčení na víkend
31.05.19 13:52:04 | #159

Jelikož mám vyjmečně dobrou náladu, a mimojiné mám rád kočky, postnu sem jednu pravdivou povídku, od vtipného mnou ctěného autora veselých fantasy povídek Terryho Pratchetta. Nebude to od něj vyjmečně fantasy povídka, ale prostě povídka kočičí!

NEFALŠOVANÁ KOČKA aneb Kampaň za Opravdové kočky
VĚNOVÁNÍ

Tak dobře.
Nezbývá než se přiznat. I když se v této knize tvrdí, že kočky by měly mít krátká jména,která by vám nevadilo vyřvávat o půlnoci na ulici, je Nefalšovaná kočka věnována Oidipovi. Opravdovější než on snad ani neexistují.

Kampaň za Opravdové kočky
V dnešní době si spousta lidí zvykla na nezáživné, konzumní kočky, které sice mohou kypět zdravím a vitamíny, ale přitom nesahají ani po kotníky starým dobrým kočkám našeho mládí. Cílem Kampaně za Opravdové kočky je pomoci lidem rozeznat Opravdovou kočku od ostatních a tomuto účelu je věnována i tato kniha.

Jistě. Jak tedy poznám Opravdovou kočku?

Snadno. Spoustu práce za vás už udělala příroda. Většinu opravdových koček poznáte na první pohled: například všechny kočky, jejichž hlava vypadá, jako by ji někdo strčil do svěráku a párkrát do ní praštil kladivem, jsou Opravdové kočky. Kočky s ušima, které vyhlížejí, jako by je někdo opracoval nůžkami na plech, jsou také opravdové kočky. A skoro každý nečistokrevný a nevykleštěný kocour je Opravdový - s tím, že čím déle se vám poflakuje po domě, stává se Opravdovějším a ještě Opravdovějším, až bude Nejopravdovějším na celém světě.
Kočky s hustými načechranými chlupy nejsou nutně neOpravdové; pokud však vytrvale pózují před kamerou a s výrazem uražené ješitnosti doporučují cokoli, co "by kočky kupovaly", svou Opravdovost tím značně zpochybňují.

Aha. Takže kočky v reklamách nejsou opravdové?

To, že se objeví v televizní reklamě, ještě neznamená, že kočka není Opravdová - těžko může někomu zabránit, aby ji nenacpal do nějaké podivné konstrukce polepené kobercem a nenatáčel ji, jak nervózně vykukuje z vystřiženého otvoru. V takovém případě je rozhodující chování samotné kočky.
Kupříkladu, když před neOpravdovou kočku postavíte řadu misek s různými značkami žrádla, poslušně si vybere tu od sponzora reklamy i přesto, že ty ostatní nejsou obohaceny vyjetým motorovým olejem. Naproti tomu Opravdová kočka se okamžitě vrhne na to nejdražší žrádlo, roztahá ho po celém studiu, s provinilým (a potěšeným) výrazem ho sežere, ochutná ještě několik dalších, radostně vyběhne na záda kameramanovi a pak zaleze pod redaktorský stolek, kde se pozvrací. Když jí pak její majitelé nakoupí několik beden toho zatraceného svinstva, už se ho ani nedotkne.

Opravdové kočky nikdy nenosí mašličky (na rozdíl od motýlků - viz seriálové kočky).

Také se neobjevují na vánočních pohlednicích.

Ani se nehoní za ničím, co má na sobě zvoneček.

Opravdové kočky nenosí obojky; někdy ovšem na sebe nechají navléci šatičky pro panenku, načež sedí s debilním výrazem v obličeji a pozorně sledují své okolí, aby se nakonec jediným mocný skokem vyvlékly z kočárku, čepičky i zástěrky najednou.

Opravdové kočky nejsou ani jednoznačně sebevědomé, ani jednoznačně neurotické. Jsou tak trochu obojí, úplně jako opravdoví lidé.

Opravdové kočky vám klidně snědí pudink, drůbky, máslo a vůbec cokoli, co necháte na stole, pokud nabudou dojmu, že jim to projde. Opravdové kočky zaregistrují zvuk otevírané ledničky i na vzdálenost několika pokojů.

I když je to diskutabilní, někteří konzervativní členové KOK tvrdí, že Opravdové kočky nechodí do kočičích útulků, když jejich majitelé odjedou na dovolenou, ale nechávají se krmit sousedy. Také se má za to, že Opravdová kočka vám nikam nepojede v košíku nebo proutěné klícce. Víte, ono je to složitější. Samozřejmě, že svobodná výměna názorů je základem demokracie, nicméně zároveň bych rád připomněl některým odvážnějším členům Kampaně škody způsobené Diskusí o prostředcích proti blechám (1985), Debatou o uklízení po kočce (1986) a hlavně pak neblahým střetem z roku 1987, který vešel do dějin jako Miskový incident. Jak jsem již tehdy prosazoval, ideální Opravdová kočka pochopitelně žere ze starého kastrolu se zbytky posledního jídla, nebo spíše z podlahy vedle něj, avšak Opravdovost kočky spočívá v tom, co dělá sama, a ne v tom, co dělají druzí. Někteří z nás se zřejmě cítí jistější, když přenášejí kočku v lepenkové krabici od ovesných vloček, jenže Opravdové kočky dovedou díky své vrozené nedůvěře k bílým plášťům rozeznat, když se blíží veterinář, a v takovém případě vám i z nejpevnějšího kartónu vyletí s razancí rakety středního doletu. Což se obvykle stává na ulici s hustým provozem nebo v přeplněné čekárně.

I přes smíšené pocity vyvolané výše zmíněným Miskový incidentem musíme prohlásit, že Opravdové kočky skutečně jedí z misek nadepsaných Micinka nebo Pro kočičku. Jedly by i z misek nadepsaných CYANKÁLI. Opravdové kočky žerou z čehokoliv.
Opravdové kočky chytají věci.

Opravdové kočky sežerou skoro všechno, co chytí.

Opravdová kočka má za cíl prožít život v klidu a míru, pokud možno s vyloučením zásahů ze strany lidských bytostí. V tom se do značné míry podobá člověku.

Můžu mít rodokmen a zároveň být Opravdová kočka?

To samozřejmě nemůžete. Jste člověk.

Chci říct, moje kočka.

No, to není zrovna lehká otázka. Logicky vzato by vám samotný fakt, že víte, jak se jmenoval váš prapradědeček, neměl bránit v plném prožívání života; na druhé straně se někteří radikálnější členové Kampaně domnívají, že Opravdová kočka by měla mít určité pochybnosti o své vlastní existenci, o existenci svých rodičů ani nemluvě.
My to však považujeme za poněkud přehnané tvrzení. Většina z nás, pravda, vychází z dojmu, že správná Opravdová kočka vypadá jako oběť mlýnku na maso, ovšem pokud lidé hodlají i nadále usuzovat na Opravdovost kočky pouze podle jejího vzhledu a barvy kožichu, musí si uvědomit, že tím směru k vytvoření nového standardu čistokrevnosti ("A letošním vítězem se stává Mourek, jinak též zvaný Tazatracenákoč­kavodsou-sedůužzasleze­dokrmítka").
Je třeba vyjít z faktu, že kočky se zásadně odlišují od psů. U psů bylo totiž nutné jisté šlechtění, aby se z těch původně drsných, tvrdých zvířat stali páchnoucí, úlisní náladoví slintající idioti(, jak je známe dnes. Současně s tím, jak se psi v průběhu staletí přizpůsobovali stále se měnícím požadavkům společnosti (od příručního parního válce po drobné ozdoby na šaty), psovství ve své čisté podobě se postupně vytrácelo.
A tak je pravděpodobné, že Opravdový pes bude nejspíš podvraťák (i když je toto slovo v dnešní době patrně zakázané), zatímco kočky jsou prostě kočky. Jsou víceméně všechny stejně velké, jinak barevné, některé tlusté a jiné hubené, ovšem u všech se dá bez potíží rozeznat, že jde o kočky. Vzhledem k tomu, že nikdy nedávaly najevo jiné zájmy než chytat věci a spát, nikoho ani nenapadlo snažit se z nich udělat něco jiného. Nicméně existují zajímavé názory na to co z nich mohlo být, kdyby se historie vyvíjela jinak (viz "Kočky, o které jsem přišli"). Všechny kočky byly tedy vychovávány k přirozenému kočkovství a jsou tudíž potenciálně Opravdové. Je to vlastně způsob života...

Co má tedy Kampaň za Opravdové kočky proti psům?

Vůbec nic.

Ale no tak!

Ne, vážně. Existují milí, dobře vycvičení a slušně vychovaní psi, co neštěkají jako poškrábaná deska, nekadí doprostřed zahradních cestiček, neočichávají lidem přirození, nechovají se jako mistři světa a nekňučí a nelísají se k lidem tak, že by z nich i profesionálnímu žebrákovi ze 14. Století bylo stydno. Tolik jsem ochotni uznat.

Výborně.

Existují také dobromyslní policajti, děvky se zlatým srdcem, úředníci, kteří neodjedou na dovolenou, zrovna když nutně potřebujete razítko. Jenom se s nimi jeden nesetkává každý den.

Začínáme
Kočku jsme si pořídili proto, že jsme neměli kočky nijak zvlášť rádi.
Pět místních koček totiž považovalo naši zahradu za své výsostné území a my se doslechli, že nejlepší způsob, jak se jich zbavit, je pořídit si také jednu.
Stačí trochu rozumně zauvažovat a snadno zjistíte, že tato logicky znějící rada má své nedostatky; pokud však máte od přírody tendenci chovat kočky, rozumné uvažování s tím nemá co dělat. Ještě jsme se nesetkali s nikým, kdo by se jednou ráno probudil a řekl si: "Tak, dneska dopoledne půjdu nakupovat. Koupím si trochu kapusty, jednu tu voňavou věcičku na záchod, alobal - jo, a taky by se šikla nějaká kočka."
Kočky mají zvláštní dar vypadat, že na daném místě žijí už několik let, i když jste je právě přivezli. Pohybují se ve svém vlastním časoprostoru a chovají se tak, jako by lidský svět byl jen krátkou zastávkou na jejich cestě za něčím jiným, zřejmě tisíckrát zajímavějším.
Když už jsme u toho, co my vlastně o kočkách víme? Kde se tu vzaly? Říká se - přirozený vývoj, to dá rozum. Proč? Vezměte si třeba psy. Vyvinuli se z vlků a je to na nich poznat; takový vlčáci jsou ve skutečnosti vlci s obojkem na krku, kteří jenom čekají na svou příležitost. Pak máte menší psy, co se pořád zmenšují a zmenšují, až se změní v takové ty trpaslíky, kteří mají ve jménech spoustu von a vejdou se do hrnku na kafe. Vtip je v tom, že můžete vypozorovat, jak se odehrával vývoj - od chlupatých polovičních vlků po plešaté kvičící mrňousky vychované k tomu, aby lezli císařským veličenstvům do rukávů nebo čertvíkam.
Také víte, že kdyby civilizace zčistajasna zanikla nebo kdyby se z oblohy snesli nějací slizouni z Alfa Centauri a zlikvidovali lidstvo, psům by nedalo žádnou zvláštní práci stát se znovu vlky.
Nebo třeba my sami. Ještě neznáme všechny podrobnosti, nicméně když se my - moudří a civilizovaní lidé znalí hypoték, teflonových pánví a Verdiho - ohlédneme přes svá genetická ramena, spatříme řadu podivných postav vedoucí až k shrbeným figurám s chlupatými plecemi,nízkými čely a inteligencí fotbalového obecenstva.
S kočkami je to jiné. Na jedné straně máme obrovité žlutohnědé zabijáky, kteří se rozvalují pod horkým tropickým sluncem a číhají ve skrytu džungle, a na straně druhé roztomilé kočičky zvyklé spát na topení a prolézat dvířky pro kočku. Moc velký rozdíl mezi nimi není, že? Celý druh se v zásadě dělí na stokilové hory svalů, které dovedou sklátit pakoně, a tříkilové předoucí chomáče chlupů. Onen chybějící vývojový článek - Piltdownskou kočku - ještě nikdo neobjevil. Jistě, existují divoké kočky,jenže ty vypadají úplně jako průměrná domácí micka, kterou někdo bacil po hlavě cihlou a naštval ji tím. Nedá se nic dělat, musíme si to přiznat: kočky se prostě objevily. Jednu chvíli nebylo nic a v následující minutě už je Egypťané uctívali, mumifikovali je a stavěli jim honosné hrobky. Koneckonců, kdo by se pachtil s kopáním jámy někde za faraónovou kůlničkou, když o kus dál stojí 20 000 lidí a parta dřevorubců a nemají co na práci.
Vědci pracující pro Kampaň za Opravdové kočky se na základě výsledků Schrödingerových pokusů (viz) domnívají, že ptát se na vývoj a obecně původ koček je v zásadě pochybené, protože se ukazuje, že některé kočky dovedou bez potíží cestovat v čase i prostoru, a proto jediné, co můžete s jistotou tvrdit, je, že kočky jsou právě teď tady.

Jak získat kočku

1. Vývěsky

Pět roztomilých koťátek, právě odstavených. Zdarma do dobrých rukou. Prosíme, volejte tel. ...

Ano. Snažně vás prosíme, zavolejte, protože už jsou strašně velká, perou se mezi sebou a kocourci se začínají tak nějak podezřele zajímat o maminku. Nedomnívejte se, že s sebou musíte přinést vysvědčení zachovalosti nebo nějaké doporučující dopisy; "dobré ruce" v tomto případě znamenají každého, kdo zrovna nepřijede v dodávce s nápisem

J. TORQUEMADA A SYNOVÉ, KOŽEŠNICKÝ ZÁVOD.

Jestliže na takové oznámení odpovíte, zjistíte, že zbývá právě jedno kotě.
Vždycky zbývá už jenom jedno kotě. Léta pak strávíte hloubáním, co vlastně donutilo předchozí čtyři zájemce, aby ho odmítli. Nakonec na to přijdete.
Každopádně oznámení na vývěskách jsou dobrý způsob, jak získat první kočku.

2. Inzeráty v časopisech specializovaných na kočky

Jsou hodně podobné oznámením z bodu 1. s tím rozdílem, že patrně nebude použito slovo "roztomilý" a slova "zdarma" už vůbec ne. Tyto inzeráty nejsou rozhodně určeny osobám s normálními příjmy.
Kočky získané tímto způsobem jsou zajisté velmi dekorativní, ovšem pokud potřebujete kočku jenom na tohle, mohly by vám docela dobře stačit barvičky za pár korun koupené v papírnictví.
Kočky s rodokmenem jsou hodně ukecané (v kočičářském žargonu to znamená, že v jednom kuse tiše kníkají) a mají ve zvyku trhat záclony. Vzhledem ke své výchově a šlechtickému původu bývají duševně nevyrovnané. Jeden můj přítel měl Zločineckou kočku (viz), která trpěla utkvělou představou, že je jablko. A protože to byla hrozně drahá kočka, která v sobě měla víc modré krve než královna Viktorie, považovala se za říšské jablko.
3. Zakoupení domu na venkově

Velmi spolehlivý způsob, jak získat kočku. Obvykle se objeví hned během prvního roku s blazeovaným výrazem, který naznačuje, jak je překvapená, že vás tu vidí. Předchozím majitelům domu nepatří, nikdo ze sousedů ji nezná, a přesto se ve vašem domě pohybuje, jako by tu bydlela odjakživa. Jak je to možné? Patrně to bude Schrödingerova kočka (viz).

4. Útulek pro odložené kočky

Další velice populární zdroj koček, zvláště po vánocích a o letních prázdninách, kdy pořádají výprodeje. Přestože ji v tom strašlivém vřeštění a kvílení nejspíš neuslyšíte, neurotická slečna z útulku se bude snažit zjistit, zda nemáte v kapse náhodou sbírku řeznických nožů, mnohem usilovněji než průměrný člověk zbavující se koček prostřednictvím vývěsek. Obvykle také nic nezaplatíte, kromě dobrovolného příspěvku (typu Peníze, nebo život). Nabídnou vám spoustu huňatých koťat, jenže ta pravá kočka pro vás je roční vykastrovaná samička, která se schovává s vyjukaným výrazem v nejzastrčenějším koutě klece a která okamžitě projeví svou vděčnost tím, že celou cestu domů vám bude v autě čurat na potahy.

5. Dědictví

Zděděné kočky se většinou dodávají společně s hromadou misek, poloprázdnou plechovkou nejdražšího žrádla, košíkem a takovou vlněnou věcičkou se zvonečkem. Po dodání zděděné kočky většinou stráví dva týdny pod gaučem v pokoji pro hosty; zkuste je odtamtud dostat a s největší pravděpodobností strávíte vy několik týdnů v nemocnici, kde se podrobíte komplikovaným plastickým operacím.
Kočky se nedědí jenom po mrtvých lidech; pokud je původní majitel ještě naživu, obdržíte se svou Opravdovou kočkou i seznam všeho, co má a nemá ráda. Ten seznam zahoďte. Jsou to stejně všechno nesmysly.
Zděděným kočkám se raději vyhněte, pokud je neprovází přinejmenším šestimístné dědictví nebo aspoň naděje na ně.

6. Společné vlastnictví

Víte, kde vaše kočka tráví svůj čas, pokud není zrovna doma? Stojí to za to se přeptat sousedů o pár ulic dál, jestli náhodou nemají kočku stejné barvy a velikosti. Je to docela dobře možné.znali jsme kdysi dvě rodiny, které po několik let žily v domnění, že vlastní tutéž kočku. Jde o jistý druh menagerie trois. Na získávání koček je především zajímavé to, že buďto za ně zaplatíte nekřesťanské peníze, nebo je dostanete úplně zadarmo. Skoro jako by na trhu automobilů neexistovalo nic mezi mopedem a sporťákem Porsche.

Druhy koček
Zapomeňte na všechny ty žvásty o perských nebo siamských kočkách a podobně. Opravdové kočky jsou:

1. Kočky ze statku

Vymírající plemeno. Kdysi jich byla v každé slušné stodole spousta; bez všech zábran se množily a rozdělovaly po kupkách sena hromádky mňoukajících koťat. Rozhodně stojí za to je mít, pokud na ně narazíte. Obyčejně vypadají jako dementní psychopati, ale ve skutečnosti jsou docela rozumné. Nejspíš je nenajdete na statcích, co vypadají jako avantgardní umělecká díla z ohýbaného hliníku, ovšem tu a tam ještě přežívají.

2. Černé kočky s bílými tlapkami

Určitě existuje takové plemeno; patří k němu většina Krámských koček (viz). vždycky se jmenují Mourek.

3. Kočky od sousedů

Obyčejně jsou šedé a často na ně narazíme, jak sedí s napjatým výrazem ve tváři uprostřed čerstvě osetého záhonku. Z valné většiny se jmenují Koukejmazatty­parchante (viz Jména koček).

4. Ostřílené kočky

Mají ostré tesáky, šilhavé oči, dost jizev na to, aby se na nich dalo sehrát mistrovství světa v piškvorkách, a uši jako staré lístky z tramvaje. Skoro ve všech případech to jsou kocouři. Ostřílené kočky se nerodí, ale stávají se jimi, často proto, že se snažili zhypnotizovat nebo rovnou zakousnout jedoucí auto a veterinář, který je dával dohromady, k sobě prostě sešil jednotlivé kousky. Ostřílené kočky bývají černé - je to divné, nicméně pravdivé.

5. Takové ty žlutohnědé kočky, trochu do zrzava, a když je správný světlo, tak bys přísahal, že je v nich něco siamskýho

Základní konfigurace Opravdové kočky. Páteř kočičí populace.

6. Tovární kočky

Podobně jako Kočky ze statku se i tyto stávají pomalu minulostí. Kdysi se chovaly proto, že odvedly pořádný kus práce, jenže dnes jsou spíše důvodem třenic mezi vedením podniku, které se jich chce zbavit, protože jaksi nezapadají do aerodynamického profilu firmy Spojené nádoby s.r.o., a mezi zaměstnanci, kteří se jich zbavit nechtějí. Nakonec to dopadá tak, že někdo jménem Ferda nebo Mančazkantýny jim potají nosí žrádlo. Některé Tovární kočky si získají určitou slávu a při odchodu na penzi je fotografují pro tovární časopis: na obrázku je vždycky Ferda nebo Mančazkantýny, jak drží v náručí zplihlou černobílou kočku, která hledí do kamery s tichou, sebevědomou záští.
Důchodový věk tráví Tovární kočky obvykle u Mančizkantýny, avšak tu a tam se zajdou podívat ke své staré firmě, kde se pohodlně rozvalí, zatímco ostatní kočky mají plné tlapky práce, a vyprávějí svým následovnicím, jak to mají teď lehké, kdyby tak věděly, jak to tu vypadalo před léty, copak vy, vy nevíte, co byl pan Morgan za šéfa, takovej rapl, jakmile uviděl myšku, tak ho divže neklepla pepka, jó, tehdá to byl tvrdej chlebíček...
... načež se odšourají domů a hodí si šlofíka.

7. Zločinecké kočky

Jsou vždycky bílé, chlupaté a nosí obojek s diamanty. Mezi jejich další vlastnosti patří schopnost rozkošně zívat na kameru a udržet ledový chlad i při pohledu na osoby padající dírou v podlaze do nádrže s piraňami. Zločinecké kočky všichni dobře známe.
Nicméně jejich život není zdaleka tak jednoduchý, jak bychom si mohli myslet. Především ty, kdo navrhují všechny ty podzemní bunkry a raketová sila, kde obvykle zločinci žijí, zřejmě nikdy nenapadne někam umístit bednu s pískem. A i kdyby je to napadlo, určitě by ji obklopili nášlapnými minami a spoustou jiných nepříjemných pastí.
Zločinecké kočky také nikdy nepoužívají dvířka pro kočku; to proto, že vědí, jak dopadají ti, kdo někam vstupují dveřmi.
Zločinecké kočky nejsou Opravdové - to je jasné každému, kdo se nad tím troch zamyslí. Až vám zase příště o vánocích televize připomene, že se zrodil Spasitel a jeho jméno je James Bond, sledujte pečlivě obrazovku a shledáte, že:

  1. pod laserovou řezačkou na nepřátelské špióny neleží žádní zakousnutí ptáci,
  2. řídící konzola odpalovače mezikontinentálních raket není poškrábaná od drápů,
  3. nikde se neválí gumové pískací hračky, na které by lidi mohli nevědomky šlapat,
  4. v kryogenické jednotce nejsou žádné plechovky s plesnivějícím žrádlem pro kočky.

Ostatně, těžko si představit, že by náš průměrný Arcizločinec vlastnil Opravdovou kočku (i když na druhé straně někteří členové Kampaně poukazují na fakt, že mnoho Arcizločinců nosí na rukou kožené rukavice a má jen jedno oko, což může vést k závěru, že mají doma Opravdové kočky, s nimiž se po perném dni plném vymáhání výkupného pokoušejí mazlit).

8. Kreslené kočky

Obvykle jsou černobílé a mluví s žertovným přízvukem. Jestliže vaše kočka umí číst noviny, je to Kreslená kočka. Jestliže dokáže hrábnout tlapkou někam za obrazovku a vytáhnout dynamitovou patronu se zapáleným doutnákem, je to také Kreslená kočka. Kočka, která nosí motýlka, je Kreslená. A pokud se jí začnou nohy na několik vteřin protáčet ve vzduchu, když se chce rozběhnout, je to zaručeně Kreslená kočka. Máte-li ještě pochybnosti, ověřte si, jestli vaši sousedi nemají náhodou buldoka jménem Rek, který má na krku obojek s bodci a věčně vyspává před boudou. Zjistíte-li, že tomu tak je, mělo by vám být jasné, co máte za kočku.

9. Krámské kočky

Podplemeno Tovární koček. Teoreticky mohou mít libovolnou barvu, ovšem prakticky jsou všechny černobílé. Základním rysem tohoto plemene je schopnost se ve spánku roztéct jako balónek naplněný rtutí. Postupně vymírají, a to jak vzhledem ke zmenšujícímu se počtu příhodných krámů, tak vzhledem k hygienickým předpisům, které nejsou přizpůsobeny potřebám zvířat považujících za svou přirozenou povinnost spát na hromadě pytlíků s cukrem. Jako malý kluk jsem chodil do obchodu, kde jedna taková Krámská kočka spávala uvnitř pytle s psími suchary: člověk chtěl vytáhnout suchar a vytáhl kočku. Nezdálo se, že by to někomu vadilo. (mimochodem, co se vůbec stalo s těmi psími suchary? To byly totiž opravdové psí suchary a ne ty bezkrevné paskvily, co dostáváte v bedýnkách dnes. Tyhle byly červené, zelené a černé a dodávaly se ve spoustě zajímavých tvarů. Ty černé chutnaly po živočišném uhlí. To je holt moderní doba: naši dědečkové mohli vzpomínat na petrolejky a plynové lampy, my na psí suchary. Ani ta nostalgie už není, co bývala.)

10. Kočky cestovatelky

OSKAR UJEL 3000 KILOMETRŮ,

praví titulek v místních novinách. Nebo něco na ten způsob. Přečtěte si o tom aspoň jednou ročně ve všech místních novinách. Jde o pravidelně se opakující zprávu, jako debata o obecním smetišti nebo Čerství odvedenci řádili.
Podobných příběhů se objevilo tolik, že výzkumní pracovníci Kampaně začali, abychom tak, řekli, zkoumat. Zpočátku se předpokládalo, e půjde o dosud neznámou odrůdu Opravdové kočky, možná novou formu nyní téměř vyhynulé Železniční kočky. Bylo by jistě hezké věřit, že dnes existují Letecké kočky, i když na druh straně by taková představa nemusela být až tak hřejivá,kdyby vás ve výšce deseti kilometrů napadlo, že v letadle někde spí kočka, a to s největší pravděpodobností mezi elektrickými dráty. Také by se mohla vyskytnout Tirácká kočka, stvoření, o jakém se T.S. Eliotovi ani nesnilo. Felix Fruehauf, mezinárodní kočka, která se pohybuje mezi náklaďáky na celém světě a tloustne z nesmírného požívání čokoládových tyčinek. Nebo by mohlo jít o další důkaz Schrödingerovy teorie, protože z kvantového hlediska se nedá říci, že by existovala nějaká vzdálenost mezi předměty a místy jsou pouhým výsledkem náhodných přesunů v hmotnostní matici, a tudíž není třeba je brát vážně.
Skutečnost, která vyšla najevo, nikdo nepředvídal - zřejmě proto, že jen málo lidí v této zemi čte více než jedny místní noviny. Díky stovkám výstřižků zaslaných členy Kampaně z celé země se však podařilo nakonec zjistit pravdu.
Hrdinou všech těchto příběhů je ta samá kočka. Ne totéž plemeno. Tatáž kočka.
Je to černobílý kocourek; na počtu rozličných jmen nezáleží, protože jména mají význam jenom pro lidi, ačkoli je zajímavé, že převažuje jméno Oskar. Pečlivá analýza desítek fotografií Kočky cestovatelky mžourající v záři reflektorů to dokazuje.
Loni zřejmě procestovala přes 20 000 kilometrů, většinou v motorových oddílech automobilů; pouze zoufalé mňoukání ozývající se zpod kapoty přilákalo pozornost řidiče, který zastavil u motorestu na kafe.
Dokud naši výzkumníci vybavení vagónem nejmodernějších přístrojů Oskara nevystopují, nebude existovat žádný přesný důkaz, nicméně poslední - vysoce zajímavá - teorie tvrdí, že to, co se na první poslech zdá být zoufalým mňoukáním, je ve skutečnosti prou instrukcí typu "tady doleva, povídám doleva, ty troubo, no tak dobře, vem to rovně až k nákupnímu středisku a pak zahni na é patnáctku..."
Oskar se totiž ve skutečnosti snaží někam dostat. Postupuje přitom sice metodou pokusů a omylů a patrně poněkud podcenil velikost země a množství projíždějících vozidel, ovšem nevzdává se. Každopádně v souladu s dobrým zvykem všech Opravdových koček dělá všechno proto, aby nemusel prostě vstát a jít pěšky.
Některé poslední výstřižky kupodivu vedou k domněnce, že Oskar vrhl v motorovém prostoru koťata. To trochu nabourává naši teorii (i když rozumně velká dotace dalšího výzkumu by mohla všechno napravit) a vzbuzuje ne neopodstatněnou naději, že nakonec přece jen vzejde nové plémě Koček cestovatelek. Všechny vyrostou s přesvědčením, že domov je něco, kam e můžete dostat jenom pomocí rachotících plechových beden, které se pohybují rychlostí devadesát kilometrů za hodinu.
Lumíci možná začínali taky tak.
V průběhu výzkumu jeden z našich badatelů objevil zajímavou příhodu týkající se sv. Erika, smyrnského biskupa ze 4. Stol.n.l., který je považován za patrona Opravdových koček. Raduje se, že cestou na mši zakopl o kočku a zvolal: "Ó pane, kéž tato kočka kletá odtud zmizí a vícekráte se již neobjeví!"
Podle dobových svědectví šlo o černobílého kocourka.

11. Ekologicko-organická makrobiotická kočka

Toto plemeno se objevilo již v šedesátých letech. Možná si vzpomínáte na historky o kočkách krmených kukuřicí a ovokádem (ne, vážně - viděl jsem v obchodě s krmivem prodávat vegetariánskou stravu pro psy). Ovšem i když se celá rodina vydala na cestu zdravé makrobiotické výživy, co se koček tý, je zvykem odložit veškeré svatouškovství a mít vždy v ledničce pár konzerv se sekanými vnitřnostmi.
Měl jsem přátele vegetariány( , kteří s plechovkami kočičího žrádla zacházeli jako pyrotechnici s něčím, co podezřele tiká. Nakonec vymysleli vegetariánskou stravu s občasným podáváním ryb. Jejich kočce, mladé siamce, tato dieta báječně prospívala. Aby ne; kočka trávila svůj čas za kůlnou, kde si moji přátelé chovali bioorganickou kozu, a sežrala víc myší a krys, než kolik měli moji známí teplých večeří, což nebylo koneckonců až tak těžké. Zároveň však byla kočka natolik ohleduplná, že jim to nedala najevo. Občas jsme ji zahlédli, jak přechází po zahradě s něčím chlupatým v tlamě, přičemž se na nás dívala spikleneckým a trochu provinilým pohledem, asi jako metodistický kazatel přistižený s panákem becherovky.
Kočky jsou ve skutečnosti silně ekologicky založené. Například:

  1. Kočky nikdy nepoužívají spreje obsahující freony a neohrožují tedy ozónovou vrstvu.
  2. Kočky neloví tuleně. Lovily by je, kdyby věděly, co to tuleni jsou a kde je najít. Jenže to nevědí, a tudíž je všechno v pořádku.
  3. Totéž platí o velrybách. Lidé možná krmí kočky velrybím masem, ovšem kočky o tom nemají ani potuchy. Stejně tak by jim chutnal sekaný velrybář.
  4. Antarktida? Kočky ji s klidem nechávají na pokoji.

Kočky však mají i stinné ekologické stránky:

  1. Všechny kočky trvají na tom, že musí mít kožich z pravé kůže...

Jména koček
Jak víme, každá kočka má několik jmen, a ani T.S. Eliotovi se nepodařilo uvést jejich úplný seznam. Naprosto obyčejná kočka bude mít pravděpodobně jiné jméno v případě, že:

  1. na ni šlápnete
  2. je zřejmě jediným zvířetem v okolí, které vám může poskytnout vysvětlení ohledně původu podivné vlhké skvrny na koberci a příšerného zápachu všude kolem,
  3. vaše potomstvo ji podrobuje mazlení třetího stupně,
  4. vylezla po žebříku na půdu "prostě proto, že tam byl", načež se z nějakého důvodu rozhodla zmizet za starými krabicemi, koberci, opuštěnými domečky pro panenky atd. a nedá se odtamtud vylákat; když ji pak zpoza toho všeho harampádí vytáhnete za flígr přátelsky vám rozdrásá ruku a jediným plavným skokem proletí padacími dvířky na žebřík, který tím shodí a ponechá vás shrbené šest metrů nad zemí uprostřed dlouhého zimního odpoledne, kdy nikdo kromě vás není doma(.

Je zajímavé, že pouhých 17% Opravdových koček umírá se stejným jménem, jakým byly obdařeny při svém narození. Ze začátku se celá rodina snaží ze všech sil zvolit to nejvhodnější ("Mně připadá jako Toníček"), ale jak jdou roky, ukáže se, že kočce tak jako tak každý říká Macek nebo Minda.
To nás přivádí k nejdůležitější poučce pro pojmenovávání koček: nikdy nedávejte kočce jméno, které by vám vadilo vyvolávat o půlnoci před domem napjatým, ustaraným hlasem a bušit přitom lžící do kastrolu. Také je dobré vymyslet něco krátkého a výstižného.
Přesto však mají Opravdové kočky obvykle dosti dlouhá jména, a to typu Vypadnivocaďtym­rcho, Mamípodpostelí­něcojéé a Novidíšneměla­sesmiplíst-podnohy. Opravdové kočky se nehonosí jmény jako Vincent Mountjoy Froufrou Chanoir IV., nebo aspoň ne nadlouho.
Zvolené jméno by mělo být také dostatečně zvučné, aby se bez potíží přeneslo přes celou kuchyň v okamžiku, kdy se balíček s prvotřídními řízky začne kradmo pohybovat směrem k okraji stolu. Pro takový případ potřebujete slovo s patřičnou průrazností; zkušenosti ukazují, že Kuš! Se hodí výtečně. Egypťané měli kdysi bohyni s kočičí hlavu, které říkali Bast. Teď víte proč.

Nemoci
Opravdové kočky trpí stejnými chorobami jako neOpravdové kočky, i když povětšinou bývají zdravější - pochopitelně až na občasné drobné střevní potíže, které mohou potrefit každého.
Nicméně existuje několik onemocnění specifických pro Opravdové kočky:

Neklidné nohy

Divná věc. Měli jsme kočku, která na to hodně trpěla, a veterinář si s ní nevěděl rady. Kočka dovedla lézt po stromech, žebřících a vůbec po všem, pohyblivá byla, že už to skoro dál nešlo - jenže jakmile se pokusila rychle utíkat, bylo všechno v pořádku jen do chvíle, kdy zjistila, že se ji snaží předběhnou zadní nohy. Pohled na vlastní zadek, který ji strašnou rychlostí dohání, ji vždycky natolik rozrušil, že se zastavila a začala si stydlivě lízat tlapky. Když se někdy zapomněla a vrhla se po něm, většinou skončila v protisměru.

Mucholapky

Dobrá. Třeba to není nejběžnější, ale rozhodně jedna z nejzávaznějších kočičích chorob, jaké jsme kdy poznali. Kdysi jsme si řekli - když ekologie, tak ekologie, mysleme na ozónovou vrstvu a vykašleme se na spreje proti hmyzu, zkusíme to se starými dobrými mucholapkami. Nakonec se nám podařilo nějaké sehnat i přes vyděšené obličeje prodavačů (ten chlap tady chce mucholapky, hlavně se usmívat, nenápadně dát znamení pokladní, aby zavolala policii, za chvilku bude chtít obruč do krinolíny a kilo kuliček proti molům). Přinesli jsme je domů, pověsili do otevřeného okna, masařky se lepily jako vzteklé hrozinky, sláva, mucholapka se kývá v letním vánku, Opravdová kočka skáče...
Z Opravdové kočky se v mžiku stává Opravdová chlupatá vrtule, papír se trhá, kočka letí z okna a za chvíli už uhání po zahradě ve snaze uniknout rozmotané mucholapce, která ji ne a ne pustit, až se nakonec svalí v houští u plotu, protože může pohybovat jenom jednou nohou.
Propuká panika, honem, honem, kam jsme dali tu krabičku od mucholapek? Máme rok 1980 ty mucholapky jsou určitě pomazané nějakým tím polydibitrichlo­retylénem-345, panebože, kočka se polomrtvá hrůzou krčí v osušce, rychle teplou vodu do lavóru, hodit tam kočku a vymáchat, kočka neprotestuje, Ježíši Kriste, snad už jí v žilách koluje polydibitrichlo­retylén-345. Vyměnit vodu, ještě jednou opláchnout, rychle vyfrotýrovat a postavit kočku na sluníčko.
Kočka se po nás podívá trochu úkosem, otočí se zády a pomalu se vydá po cestičce někam pryč, přičemž při každém kroku zatřepe tlapkou jako Ch. Chaplin.
Nakonec nás trochu zklamalo, že když jsme na dně popelnice objevili krabičku od mucholapek, ukázalo se, že nešlo o žádnou moderní chemickou past, jak jsme se obávali, ale o docela obyčejný ekologický lepkavý papír.

Sezení a jemné škytání (s občasným krknutím)

Vždycky jsme měli za to, že tohle způsobují hraboši.

Požírání trávy

Nikdy jsme si nebyli jistí, zda jde o příznak onemocnění. Asi by bylo lépe uvést tento pojem v kapitole věnované hrám: "Hele, koukají se po mně, sežeru trochu trávy, to je vyděsí, půl hodinu budou převracet barák vzhůru nohama a hledat příručku, haha."

Náklaďáky

Mohou být smrtelné, i když ne vždycky. Znali jsme kočku, která považovala motorová vozidla za určitý druh myší na kolečkách a skákala po nich. Nakonec byla tak zjizvená, e jí chlupy rostly do všech směrů najednou jako na angreštu, a tolikrát sešívaná, že se nedalo přesně určit, kde končí nit a kde začíná kočka. Přesto se dožila vysokého věku, kdy děsila ostatní kočky svým jediným okem a ve spánku dávila kamióny. Zřejmě hledala auto, které při pohledu na ni zapiští.

Ať je kočka sebezdravější, vždycky jednou nastane chvíle, kdy musí dostat pilulku. Jak vědoucně a zodpovědně se tváříme, když nám veterinář vrazí do ruky lahvičky (každých pět dní tu šedou a po deseti dnech hnědou tabletku, nebo to bylo obráceně?)! Kdysi jsme se všichni utápěli v blažené neznalosti a mysleli si, k čertu s tím, to žrádlo pro kočky stejně smrdí jako bolavá noha, když ty ztracené prášky rozmačkáme a zamícháme jí je do toho, nemůže nic poznat...
Postupem času ovšem nabýváme trpké zkušenosti, že průměrná Opravdová kočka disponuje chuťovými buňkami, vedle nichž i ten nejmodernější, počítačem řízený senzorický systém vypadá jako nastydlý kuřák. Její jazyk dokáže rozpoznat molekulu léku na kilometr daleko (zkusili jsme vzít polovinu podezřelého jídla a přidat k němu kus z plechovky a tak dále, až jsme si připadali jako v tom slavném chemickém experimentu, kdy už z té tablety nemohlo zbýt vůbec nic, ale Opravdová kočka to stejně poznala).
Následuje realistická fáze ("koneckonců, když se to vezme čistě technicky, je taková kočka vlastně jenom roura s dírou nahoře").
Tedy vezmeme do jedné ruky pilulku a do druhé kočku...
Ehm...
Chci říct, do jedné ruky pilulku a do druhé velkou osušku, ze které vyčuhuje rozzuřená kočičí hlava. Třetí rukou vypáčíte kočce čelisti, vhodíte pilulku, zavřete jí tlamu a čtvrtou rukou ji lechtáte na krku tak dlouho, až uslyšíte tiché polknutí. Hotovo.
Bohužel, přání je otcem myšlenky.
Pilulka totiž neleží v kočičím žaludku, ale na podlaze. Opravdové kočky mají pro takové případy v tlamičce zvláštní kapsy; dokážou pozřít lék, zbaštit celou mísu žrádla poté lehce navlhlý prášek vyplivnout se zvukem, který by byl v kresleném seriálu vyjádřen citoslovcem pfuj.
Velice důležité je vyhnout se třetímu stadiu, kdy se Člověk, Zvíře a Léčivo zmítají v divokém boji na podlaze, a které je lépe vysochat než popisovat slovy (viz Rodinovo sousoší Muž dávající kočce pilku).
Čtvrté stadium už plně záleží na vás; kočka tou dobou obvykle projevuje takovou živost, že se dá bez nadsázky říci, že léčba zabrala. Někdy pomáhá prášek rozpustit ve vodě a tekutinu naládovat do kočky lžičkou. Jeden známý chovatel Opravdové kočky doporučuje tu prašivou věc roztlouci paličkou (tedy tabletku, nikoli kočku, ačkoli ve čtvrtém stadiu vás už napadají lecjaké myšlenky), smíchat ji s trochou másla a natřít tím kočce packu, protože prastarý kočičí instinkt velí oblízat se do čista. Při dalším rozhovoru na toto téma vyšlo najevo, že to nikdy doopravdy nezkoušel, že to jen teoreticky odvodil (je to inženýr, což vysvětluje mnohé). Podle našeho mínění má zvíře, které se nechá raději vyhladovět a udusit, než aby si vzalo pilulku, jiné starosti, než zabývat se upatlanou tlapou.



| Předmět: RE: Odlehčení na víkend
31.05.19 14:02:10 | #160 (1)

Krmení koček
Po celá staletí bylo krmení koček něco stejně nepředstavitelného jako kvadratura kruhu. Podobný názor panoval i na krmení kuřat: prostě se potulovala někde kolem a postarala se sama o sebe. Stačilo dávat pozor na roztoče a jinou havěť a občas po nich uklidit. Psi se krmili - kočky dostávaly zbytky, pokud měly zvláštní štěstí.
Všichni víme, jaká je situace dnes.
Krmení Opravdových koček se řídí pravidly stejně neměnnými jako střídání ročních období.

  1. Opravdová kočka ohrne čenich nad výživnou lahůdkou, doporučenou tou paní v televizi a podávanou na zlatém podnose.
  2. Ze msty jí koupíte plechovku toho nejlevnějšího žrádla, o které radši ani nechcete vědět, co obsahuje (když uvážíme, co všechno se dává do párků a do hamburgerů... ne, opravdu je lepší to nevědět). Kočka je zhltne, jako by čtrnáct dní nejedla, a ještě vylíže misku.
  3. S pocitem nezměrné úlevy nakoupíte toho svinstva dvacet plechovek.
  4. kočka ho očichá a ani se ho nedotkne. Přitom, chápejte, jde o kočku, která je ochotná žrát žáby a vodní vážky.

Po dlouhých zkušenostech s tím, co všechno jsou kočky schopné sežrat, mohu s klidným svědomím tvrdit, že každý výrobce kočičího žrádla, který používá takové ingredience jako řízky, napůl zmražený krocan, tráva, mouchy, drobky zpod stolu, žáby a myši, má šanci uspět. Aspoň pro jednou.
Samozřejmě, druhou možností je lov. Existuje teorie, že dobře živená kočka je lepší lovec než kočka hladová; jako důkaz se uvádí, že syté, pěkně zakulacené kočce nevadí dlouho běžet a čekat na havěť, jejíž chytání vyžaduje vytrvalost a trpělivost - vážky, žáby, vrabci a podobně - zatímco vyhladovělá kočka bude neustále lítat po okolí a živit se jednostrannou stravou složenou z myší a potkanů. Není známo, kdo tuto teorii prosazoval jako první, ovšem je velmi pravděpodobné, že měl kožich a drápy.
Opravdové kočky neloví kvůli žrádlu, ale proto, že vás mají rády. Proto si také uvědomují, že jste do vybavení svého domu bůhvíproč zapomněl začlenit jisté drobnosti, které mu teprve dodají ten pravý punc domova, a snaží se ze všech sil toto vaše opomenutí napravit. Rejsci s ukousnutou hlavou jsou velmi populární, a pokud chcete něco pravdu avantgardního, není nic lepšího než hromádky miniaturních vnitřností. K docílení co největšího estetického účinku je nutné tyto předměty ponechat někde, kde je nikdo pár dní nenajde, a dát jim tak možnost se plně rozvinout a vytvořit si vlastně osobnost.
Jedni naši známí žili na osamělém statku společně s velkou tlustou ostřílenou kočkou, která nehnula prackou, ani když dům obklíčily ze všech stran hordy krys. Známí si tedy pořídili ještě jednu, štíhlou bílou samičku, která se každý den s odhodlaným výrazem vydávala do vysoké trávy, ale kupodivu se vždycky vracela s prázdnou. A co bylo ještě podivnější, stará kočka najednou začala lovit a denně ji bylo vidět, jak nese v hubě něco, co připomínalo pytlík na tabák, nebo jak hrdě sedí nad malou hraboší Bitvou u Lipan umně naaranžovanou na prahu. Aha, říkali si známí, vida, co zmůže konkurence. Jak tuší každý majitel Opravdové kočky, nakonec zjistili, že stará kočka si vždycky počíhala na mladou, když se vracela s úlovkem domů, a civěla na ni tak dlouho, až mladá nechala kořist kořistí; načež stará úlovek sebrala a donesla ho zbytek cesty.

Výcvik a výchova Opravdové kočky
Pro majitele Opravdových koček to vždycky představuje značný problém, neboť jim většinou nic neříká vojenské vyřvávání, ani dnes již legendární srolované noviny (kdyby jim to něco říkalo, patřili by k sortě lidí s velkými neposednými psy, kteří si kdykoliv a kdekoliv dělají přesně to, co chtějí, za vzdálených zvuků "Princi! NE! POLOŽ TO!! Okamžitě! Princi! NE!" apod.).
Celá věc stojí a padá s rozdílem mezi tím, jaké je to Venku a Uvnitř (viz kapitola o hygieně). Většina Opravdových koček do této problematiky pronikne velmi rychle; z valné části jsou dost chytré na to, aby si uvědomily, že suchá bedýnka v kuchyňském rohu je lepší než záhonek na zahradě, zvlášť když vane vítr odkudsi od Sibiře. Zdá se, že kočky své potomstvo v tomto směru poučují, ačkoli i přes velice rozsáhlý výzkum tohoto problému se nikdy nepodařilo přijít na to, jak tato výuka probíhá, protože kočky nejevily vůči koťatům žádnou jinou aktivitu než jejich neustálé poponášení sem a tam v jakési neurotické variaci na šachovou hru. Je možné, že koťata posílají do nějaké tajné kočičí školy, kde jim učitelé ukazují odpovídající diagramy. (Je zvláštní, jak sebevědomé a inteligentní jsou kočky vychované vlastními matkami. Nás naše matky vychovávaly po tisíciletí a sami vidíte, jak to dopadlo. Kdyby Romula a Rema neodkojila vlčice, ale kočka, mohl Řím vypadat dnes úplně jinak.)(
Navíc kočky nemůžete ničemu naučit. Vůbec ničemu. Možná si myslíte, že to dokážete, ovšem to je tím, že nesprávně chápete podstatu celého procesu. Vám připadá, že kočka se každý večer úderem desáté poslušně objevuje u zadních dveří, aby si vyzvedla večeři. Kočka je naopak přesvědčena, že to růžové stvoření na dlouhých nohách vycvičila k tomu, aby jí dennodenně vyndávalo z ledničky konzervu.
Jakmile zapomenete na školní pojetí, pak disciplína jako taková znamená "Když neuděláš to, co po tobě chci, tak tě praštím". Problém je samozřejmě ten, že kočku lze praštit jenom s obtížemi. Zatímco na psa platí příslovečné srolované noviny, po jejichž použití se začne bez výjimky smutně plazit po zemi, přičemž fňuká a vzdychá tak, že herce by za takový výkon vypískali z jeviště, uhodit kočku je jako mlátit do palčáku naplněného hřebíky a výsledek je tentýž. Jeden můj příbuzný, kterého nehodlám jmenovat, dokud neskončí platnost nařízení vydaných Společností pro ochranu zvířat, tvrdil, že k upoutání pozornosti kočky může být použita i cihla vržená přes celou zahradu( . Třeba vám to přijde nechutné, ale občas nastane chvíle, kdy i majitel Opravdové kočky pocítí, že nezbývá než jednat. Možnosti jsou následující:

Hliněná balistická střela

... což je první věc, kterou máte po ruce, když se ryjete v zemi( a koutkem oka zahlédnete provinile skrčený povědomý tvar někde mezi zelím a hráškem(. V takovém případě je HBS gumovým projektilem zahradních bezpečnostních jednotek, zbraní, která trestá, avšak nezabíjí. Všeobecně uznávanou metodou je zamířit tak, aby střela dopadla asi třicet čísel od provinilce, kterého následná šrapnelová sprška donutí vyskočit půl metru do výšky a způsobí mu na zbytek dne akutní střevní potíže.
Potíž je ovšem ta, že kočka brzo pochopí, že jste typický majitel Opravdové kočky a jako takový máte měkké srdce; proto začne vycházet z toho, že pokud vám dá najevo, že prohlédla vaše triky, vaše neoblomnost zmizí a vám nezbyde než i jít stěžovat ke Spojeným národům. Čtyři kočky, které nám každé jaro dělají ze zeleninové zahrádky měsíční krajinu, si to už uvědomily a klidně leží mezi svištícími hroudami s výrazem, který jako by říkal "Proč ten kašpárek takhle divně poskakuje? A jak to, že tak blbě míří?"

Hluboké jámy se zašpičatělými kůly na dně

Nemyslete si, že se o tom neuvažovalo.

Hození do vody

Někdy se stává, že nastane ideální souhra okolností, jako tehdy, když se ten vlezlý vlčák od sousedů rozhodl vydělat doprostřed příjezdové cesty k domu majitele Opravdové kočky, který právě vycházel zpoza rohu s velikou cibulí v ruce.
Ještě lepší by bylo, když se majitel Opravdové kočky probudil z krátkého šlofíka na trávníku, aby spatřil právě aktuální vtělení Místního toulavého kocoura, kterak sedí na okraji bazénku se zlatými rybičkami a zaujatě pozoruje to, co zbylo z jeho obyvatel. Majitel Opravdové kočky obvykle brzy zjistí, že ve skutečnosti je možné přejít plynule z lehu do skoku plavmo. Bohužel, život není zdaleka jednoduchý a kočky umí chodit po vodě. Mohu vám odpřisáhnout - tedy, ten majitel Opravdové kočky - že dotyčný kocour se od hladiny odrazil.
A kde vůbec byla Opravdová kočka, získaná, jak si možná pamatujete, za účelem zabránění jiným kočkám ve vstupu do zahrady? Spala na židli v kuchyni, jako obvykle. Každopádně se za toto uvítání svého soukmenovce styděla natolik, že mu později nabídla svoje vlastní sardinky.
Trestat Opravdové kočky nemá smysl. To proto, že Opravdové kočky si nikdy nedovedou spojit trest s určitým proviněním. Pokud se jich týče, řvaní, nízko letící papuče a mluvení jasným, pomalým hlasem jsou pro ně jen další projevy střelenosti těch vysokých růžových stvoření; stačí se jenom trochu skrčit a vyvalit oči, načež je všechno zase tak, jako předtím.

Psychická válka

To je, jako kdybyste vyzvali stonožku k závodu v kopání se do zadku. Vždycky se ze začátku snažíte zvíře naprosto ignorovat, abyste se pak k němu chovali ještě láskyplněji, protože vypadá tak nějak smutně.

Požádání o pomoc mafie

Jenom v nejhorším případě. Navíc je to spojeno s řadou obtíží, protože:

  1. Nejsou v telefonním seznamu.
  2. Stojí to majlant. Čtyři malé betonové botičky stojí dvakrát tolik, co dvě velké - to máte jako s dětskými botami.
  3. Manželka odmítá používat luparu v kuchyni.

Jak si kočky hrají
Tady vůbec nejde o takové ty krámy ověšené zvonečky nebo o plyšové myši plněné molitanem. Kočky si se speciálními hračkami pro kočky vydrží hrát maximálně tak dvě minuty, abyste nepropadli depresi a nepřestali jim kupovat žrádlo.
Je třeba mít na paměti, že kočky jenom vypadají jako samotářská zvířata, která se pořád někde potulují sama. Ve skutečnosti je každá kočka součástí obrovského druhového společenství, které přesahuje hranice času i prostoru, a tím pádem neustále soutěží a poměřuje se se všemi kočkami, které kdy existovaly. Je to, jako kdyby hráč kulečníku nezápolil jen se svým stávajícím protivníkem, ale současně se všemi vyznavači biliáru v historii, včetně prvního lidoopa, kterého napadl chytřejší způsob, jak trávit dlouhé zimní večery.
Kočky mají své složité, intelektuální hry.

Kočičí šachy

Hřiště pro tuto hru musí mít rozměry menší vesnice a může se zúčastnit až dvanáct koček. Každá z nich si vybere výhodné místo - střechu, zeď skladiště, strategický roh domu nebo v klidných osadách prostředek silnice - a posadí se tam. Řekli byste, že si prostě našla místečko, kde se může vyhřívat na slunci, ovšem jenom do chvíle, kdy si uvědomíte, že každá kočka může ze svého stanoviště sledovat dvě další kočky. Veškeré přesuny se provádějí zrychleným plazením, při němž se břicho téměř dotýká země. Skutečná pravidla této hry nejsou lidem příliš jasná, ale zdá se, že cílem je vidět všechny ostatní kočky a přitom sama zůstat neviděna. To je však pochopitelně jenom spekulace a je dost dobře možné, že opravdový smysl této hry leží ve vyšších myšlenkových dimenzích člověku nedostupných, jako je tomu třeba u kriketu.

Vlhký beton

Oblíbená a jednoduchá kočičí hra, o níž archeologové zjistili, že je stará jako, ehm, vlhký beton sám. Sestává z toho, že kočka vyhledá nějaký vlhký beton a přeběhne přes něj. Existuje samozřejmě několik herních úrovní; nejvíce bodů je možné získat za přeběhnutí přes beton, který je sice dost vlhký na to, aby v něm zůstaly pěkné stopy kočičích tlapek, ale zároveň dost tvrdý na to, aby se nedal urovnat.

Krásná hromádka čistého písku

Hra podobná Vlhkému betonu, i když, abych tak pravdu řekl, ne úplně.

Ofsajd

Ofsajd je kočičí hra, která se podobá zenovému lučištnictví v tom, že ve skutečnosti nezáleží na tom, co se dělá, ale jakým stylem se to provádí. Hra sestává z toho, že kočka se vytrvale nachází na té nesprávné straně dveří; trvá tak dlouho, dokud člověk neztratí trpělivost a ještě chvíli poté. Dosti jednoduchá hříčka, jen o něco složitější než staré oblíbené

Civění na ledničku

Nicméně i zde existují určité stupně obtížnosti a zkušená hráčka Ofsajdu si přirozeně najde taková místa, která jsou člověku ve valné míře nepřístupná, avšak pro kočku je hračkou se z nich dostat.

Takovým případem je Záhada zamčených tarbíků

Soused odjel na dovolenou a zanechal vám složité instrukce, jak zalévat zahrádku apod., ovšem s prosperující kolonií tarbíků v obývacím pokoji si nemusíte dělat starosti; jeho vzdálená příbuzná paní Tentocová, se na ně přijde vždycky jednou za pár dní podívat.
Přichází noc, avšak Opravdová kočka nikoliv. Následuje obvyklé půlnoční představení, bušení lžící do kastrolu na zápraží a vyvolávání jména kočky - však to znáte - takovým hlasem, o jakém se domníváte, že přivábí kočku a neprobudí sousedy. Zmocňují se vás zlá tušení, myslí vám táhnou obrazy nákladních aut, vzteklých psů, pastí atd.
Odpověď na vaše otázky se vynoří se strašlivou naléhavostí jako utíkající mléko. Vezmete baterku, natáhnete si župan a přešouráte se orosenou trávou k oknu sousedova domu. Kočka sedí na jídelním stole a s tekoucími slinami pozoruje pulsující rod tarbíků, kteří už z ní pomalu přicházejí o rozum. Do noci se ozývá zoufalé pištění.
Nejspíš tu byla paní Tentocová a Opravdová kočka ve své touze po poznání vlezla do domu, když byly dveře otevřené.
Uděláte to, co udělá za takových okolností každý majitel Opravdové kočky, ovšem kočka vaše výkřiky a výhružky dokonale ignoruje. Oběhnete dům a hledáte otevřené okno, jenže všechno bylo neprodyšně utěsněno proti zlodějům i proti vám.
Běžíte zpátky domů. Sousedovy instrukce jste poslouchali jenom na půl ucha, nemůžete si vzpomenout, co je ta paní Tentocová vlastně zač a kde bydlí.
Co to vlastně znamená, jednou za pár dní? Tarbíci, zdá se, žijí ve svém vlastním světě, mají naloženo jídla na čtrnáct dní a evidentně nemají nic jiného na práci, než dělat nové tarbíky. Zatímco kočka má nepředstavitelnou chuť k jídlu a touhle dobou jistě i hlad. Jak dlouho ji tarbíci vydrží?
Běžíte znovu k sousedům, zkoušíte garáž, jako zázrakem ji nechali otevřenou, s rachocením porážíte prázdné plechovky od oleje, mlhavým ránem zní dunění, v sousedství už jistě pilné ruce vytáčejí 158, za jekotu sirén se přiřítí policie, tentokrát jsme tě dostali, kamaráde, zburcují sousedy v hotelu na Malorce, ti možná budou, ale nemusí svědčit ve váš prospěch, záznam v trestním rejstříku, rodina vyhozená na dlažbu, děti nemají pykat za zločiny otců...
Zbývají dveře z garáže do domu. Zamčeno. Jestlipak je za této situace můžete vylomit, jenže sousedi odjeli na dva týdny, nemůžete tu nechat barák s vylomenými dveřmi, musel byste zavolat zámečníka atd. a ten by stejně přišel nejdřív za měsíc.
Podíváte se pode dveře a vidíte kočičí tlapky; kočka si nechce nechat ujít zábavu. Zahledíte se do klíčové dírky, uvnitř tma, klíč v zámku zevnitř...
Náhlé osvícení. Časopis junáků, ročník 1958 - Náměty pro správné hochy, Jak vyzrát na zloděje. Zločinci zřejmě pode dveřmi zasunou noviny, zakroutí klíčem v zámku pomocí speciálního klíčového kroutiče, klíč spadne na noviny, zloděj si noviny přitáhne.
Zase domů, sebrat noviny, kleště, olejničku, rychle zpátky, šup šup, klíč padá na zem, zatáhnout za papír, sláva, máme ho. Neuvěřitelné, ale pravda.
Odemknout dveře. Kočka není nikde vidět; proběhnete pokoj po pokoji. Z obrovského věžáku, ve kterém je usídlena kolonie tarbíků, vás pozorují tisíce vyděšených oček; ani sex není tak zajímavý jako sledovat promáčeného, zoufalého muže v županu, jak lítá po místnosti. Hledáte pod postelemi. Podíváte se z okna a vidíte Opravdovou kočku, jak kráčí po cestě.
Před odjezdem na dovolenou soused zavřel vodu; aby to mohl provést, musel v koupelně vyndat z podlahy prkno. Tím se otevřela cesta do sklepení pod domem, do něhož se zvídavá kočka může dostat tisíci a jedním způsobem. Přikryjete díru prknem, dupnete na něj, aby pořádně drželo, urazíte přitom vodovodní kohoutek...
Další oblíbená kočičí hra je:

Hodná kočička

Pravda, nezní to zrovna jako hra, ovšem nejdůležitějším pravidlem Hodné kočičky je, že kočka musí být hodná takovým způsobem, aby svému majiteli způsobila maximální problémy, aniž by ji mohl něčím praštit, protože ona je přece Hodná kočička. Mívali jsme kočku, která občas chytila nějaké malé a neškodné pištící stvoření a položila ho na rohožku přede dveřmi. Znáte takové ty kovové rohožky, co vypadají jako mřížka od chladiče? A pochopitelně, když ráno odcházíte z domu, nenapadne vás dívat se sám sobě pod nohy... Také, pravda, by to mohl být způsob, jak si Opravdová kočka připravuje tatarský biftek. Jenomže my jsme - stejně jako ona - viděli, že to je ve skutečnosti Hodná kočička.
Schrödingerovy

a já tvrdím, že jsi určitě nechal otevřené okno

kočky
V dnešní době jsou všechny kočky Schrödingerovy. Jakmile tento fakt pochopíte, už vás nic v kočičím světě nepřekvapí.
Původní Schrödingerovy kočky vznikly jako výsledek nechvalně známého experimentu kvantové mechaniky konaného ve 30. Letech (možná to nebyly původní kočky; žádné původní zřejmě neexistovaly).
Každý slyšel o slavném myšlenkovém pokusu Erwina Schrödingera. Strčíte kočku do bedny s lahví jedu, o čemž by spousta lidí prohlásila, že to už samo o sobě stačí. Pak přidáte malý mechanismus, který může - ale nemusí - láhev rozbít; to závisí na náhodném pohybu částic vysílaných nějakým radioaktivním materiálem. Ten je v té bedně taky. Je to velká bedna. Nu, a protože podle kvantové teorie je kočka v bedně zároveň částicí i vlněním - ne, moment. Ať je podle všech těch kvant čímkoli, to cosi je ve stavu, kdy není doopravdy ani mrtvé, ani živé, ale obojí a nic z toho zároveň, a to až do chvíle, kdy pozorovatel sundá z krabice víko a pozorováním jaksi zafixuje kočku v čase a prostoru atd. Zkrátka a dobře, buďto má před sebou kandidátku pro jamku za kůlnou, nebo prskající, lehce radioaktivní rozzuřenou kouli se zadřenými kousky skla. Zvláštní je na tom to, že než se zvedne víko, nejen budoucnost kočky, ale i část její minulosti jsou neurčité. Například už mohla být pět minut po smrti.
Takhle se aspoň celá věc dostala do učebnic(. Už méně známá je práce skupiny vědců, kteří si neuvědomili, že Schrödinger mluvil o "myšlenkovém experimentu"( , a skutečně ten pokus provedli. I s bednou, radioaktivním zdrojem, lahví jedu, se vším. A samozřejmě s kočkou.
Přesto zapomněli na jednu důležitou věc. Zatímco pozorovatel nemá ani tušení, co se uvnitř bedny děje, kočka to ví sakra dobře. Můžeme předpokládat, že pokud perspektiva, že bude viset, dokáže přimět člověka k obrovskému vypětí, pak předtucha, že každou minutu může nějaký chlápek v bílém otevřít bednu, přičemž je padesátiprocentní naděje, že v tu chvíli budete už mrtví, dělá s mozkem pravé divy. Hnána tímto vědomím a možná i všemi těmi kvanty poletujícími po laboratoři si kočka zkrátila cestu časoprostorem a nakonec ji našli trochu vyděšenou ve skříni vrátného. Přirozený vývoj se nicméně s chutí chytá každé noviny, a tak se tento způsob unikání z nepříjemných situací přenesl na potomstvo oné kočky. Měla hodně potomků. Uvážíme-li její nově nabyté schopnosti není ani divu.
Tento nový gen byl natolik dominantní, že většina koček v dnešní době má v sobě něco schrödingerovského. Pozná se to podle jejich schopnosti dostávat se do a ze zamčených prostorů, jako jsou třeba pokoje, domy, lednice, bedna, v níž jste ji chtěli odnést k veterináři a přísahali byste, že jste zavřeli víko atd. Pokud jste kočku večer vyhnali z domu a ráno ji objevíte, jak vám poklidně spí pod postelí je to Schrödingerova kočka.
Někteří vědci tvrdí, že existuje i negativní Schrödingerův gen. Zatímco plnohodnotná Schrödingerova kočka umí zalézat a vylézat z těch nejneuvěřitel­nějších míst, ukazuje se, že jiným kočkám dělá potíže dostat se ven z široké roury, která je na obou koncích otevřená. Existují kočky, které často vídáte, či spíše slýcháte za lednicemi, v malých hluchých prostorech za skříněmi, v zamčených garážích a v jednom nám známém případě i uvnitř zdí (strašlivé Edgar Allan Poetické vize vedly k proražení otvoru poblíž místa, odkud se ozývalo kňučení, což samozřejmě donutilo kočku - byla to Opravdová kočka - k tomu, aby se schovala ještě hlouběji; nakonec vylezla až za 24 hodin, přivábena vůní jídla). Na druhé straně jsme však náchylní věřit tomu, že se nejedná o případy negativního genu, ale pouze o příklady hry Ofsajd (viz "Jak si kočky hrají").
Každopádně tato schopnost, které si valná většina majitelů Opravdových koček zajisté povšimla (a co když se vám třeba vrátí po pár dnech a je vykrmená - co? Obíhala prostě sousedy, nebo si odskočila do příští středy sníst si tu hostinu na uvítanou, kterou jste jí připravili?),vede k zajímavým spekulacím na téma:

Úloha kočky v dějinách
V různých knížkách se dočtete, že kočky se vyvinuly asi před 45 milióny let ze zvířat zvaných cibetky, což vůbec nebyl špatný začátek. Zdá se, že heslem prvních koček bylo "Čím dále od cibetek, tím lépe". Cibetky byly totiž velmi neurotické od okamžiku, kdy zjistily, že se z nich může - ehm - získávat cibet( , z něhož se pak dělají voňavky. Jak se to přesně dělá, nevím a nechci vědět. Zřejmě to bude nějaká příšerná procedura... no tak dobrá, zkusím se podívat.
Je.(
Takže, abychom nezabíhali, velká rodina koček se vyvíjela, jak nejrychleji mohla, přičemž se snažila být co největší, nejrychlejší a nejzuřivější. Jo, takový strach, že by si vás někdo mohl splést s cibetkou, dokáže mnohé - zvláště když víte, že zbývá už jen pár tisíciletí a po Zemi se začnou poflakovat protohominidi s lahví, nožem a zkoumavým pohledem v očích.
Kočky se také rychle rozšířily, pochopitelně s výjimkou Austrálie, která jim ujela při kontinentálním driftu; tím se také vysvětluje, proč tam vyrostly tak velké krysy. Některé kočky byly pruhované, jiné zkoušely puntík; jedna dobře známá raná odrůda koček dokonce vynalezla otvírač na konzervy, a to sto tisíc let před vynalezením kočičího žrádla v plechovkách. Tím značně předběhla svou dobu, a proto také vyhynula.
A pak se zčistajasna objevila malá verze koček a začala mňoukat na lidi.
Jen si to představte. Hlavu máte jak věrtel, pořád musíte myslet na to, co udělá ta nová záležitost - "oheň" - se životním prostředím, většina velkých zvířat na planetě vás nepřestává pronásledovat a požírat, a najednou se zmenšený model jednoho z nich dostaví do vaší jeskyně a začne příst.
Nejzajímavější na tom je, že ji tenkrát rovnou nesežrali.
Psy ještě dokážete pochopit. Pes je stádní typ a lidé jsou pro něj jenom trochu chytřejší vůdci smečky. Psi se hodí k tomu, aby vám pomohli uštvat věci, na které jste moc pomalí. Jenomže kočky - proč to nepřiznat, z hlediska prvních lidí se kočky nehodily k ničemu.
První kočka, která se odvážila vejít do jeskyně, ve skutečnosti přežila jen díky momentu překvapení. Člověk totiž ještě do té chvíle nepoznal zvíře, které by před ním buďto neutíkalo, nebo se po něm radostně nesápalo, mohutně slintajíc. Kočka ho prostě měla ráda.
Důvodem tohoto citu ze strany koček nepochybně bylo, že kočky věděly, že lidské bytosti mají rády je.
Byl jednou jeden venkovský statek. Venkovské statky přitahují kočky - takový už je zákon přírody. Chápete, kam mířím? Již víme, že Opravdovým kočkám nečiní problém cestovat v prostoru i v čase podle libosti, a tato legendární první kočka byla zřejmě na cestě mezi dvěma miskami žrádla, když se najednou něco pokazilo...
Napadá vás snad lepší vysvětlení? Například, že první člověk neměl nic lepšího na práci, než civět na divokou kočku a namlouvat si, že tohle žlutooké a prskající stvoření s placatou hlavou je pro něj přesně to pravé? Kdepak. Naše teorie musí vycházet z toho, že divoké kočky jsou doopravdy kočky domácí, které před několika tisíciletími zdivočely, protože je něco pořádně dožralo - třeba to, že nikdo pořád ne a ne vynalézt ledničku.
Kočky představují ideální cestovatele v čase - to proto, že nemohou nosit střelné zbraně.tím pádem se základní námitka proti cestám proti proudu času - totiž, že byste si mohli náhodou zastřelit vlastního dědečka - anuluje. Jistě můžete zkusit stát se sám vlastním dědečkem, ovšem když se podíváte na normální rodinku koček ze statku, zjistíte, že pro kočky to není nic až tak neobvyklého.

Sex
Ech...
... tedy samozřejmě, záleží na tom, jak Opravdová kočka je, rozumíte...
Totiž...
Představte si, že takový mladý pan kocour potká ve vší počestnosti slečnu kočku a...
Chci říct...
Zkrátka a dobře, ušlechtilé kočky se kříží, kdežto Opravdové kočky se mrouskají. Křížení je lépe přenechat profesionálům, kdežto mrouskání zvládnou kočky docela samy.
Chovatelé koček bývají obyčejně vznešeně vyhlížející dámy, které jsou i přes své šílenství docela příjemné a jejich obydlí se většinou dají poznat podle zahrady poseté roztomilými boudičkami a podle toho, že žrádlo pro kočky nevozí v plechovkách, ale v náklaďáku.
Většina majitelů Opravdových koček s nimi nepřijde do styku nikdy. Jistě, může se stát, že vám padne do rukou zvíře, jehož vzhled nebo původ naznačují, že nepotřebuje péči ani veterináře, ani toho zdivočelého kocoura, co se vám potlouká po zahradě; když tedy investujete částku, která donutí mužské členy rodiny trpce zauvažovat o rozdílech mezi kočičím a lidským světem, vrátíte se domů s hlavou plnou slibných čísel - to proto, že vám řekli, za kolik máte prodávat koťata.
Asi takhle: x vrhů za rok krát Y marek za kotě krát nechat si pár samiček krát X dalších vrhů rovná se !!!!!
Jenže majitelé Opravdových koček vědí, že život není takhle jednoduchý. Mít domácí zvíře pro peníze se nikdy nevyplácí, ať si kdo chce říká. Nakonec se váš život změní v nepřetržitou noční můru složenou z drátěných plotů, účtů za krmení, truhlaření ve volné přírodě, faktur na kosmické sumy bůhví odkud a vaše obzory se silně zúží. A kromě toho, kdo by se o ten kočičinec staral, když odjedete na dovolenou?
Po pravdě řečeno se křížení v dnešní době dost zjednodušilo tím, že se jeho možnost odstranila úplně - dokonce natolik, že inzerátů "Zdarma do dobrých rukou" do značné míry ubývá a že populace koček se začíná skládat výlučně z tlustých vykastrovaných kocourů a štíhlých elegantních koček, pro které osvobození od radostí mateřství zjevně představuje nesmírnou úlevu. Nicméně v každé ulici najdete to, čemu se eufemisticky říká Ten kocour.
Takové zvíře může jen stěží být něčím jiným než Opravdovou kočkou. Za dávných časů by to byl prostě jen jeden kocour z mnoha, škrábající, prskající a udržovaný na uzdě tlakem ostatních. Ovšem dnes jsou jeho bývalí kolegové tlustí a líní, s jediným zřejmým zájmem - chrápat celý den - a děvčata jako by ani nechtěl vědět, o co jde. Takže se toulá sám houštinami, země se otřásá, králíci se klepou strachy v kotcích a psi - buďme upřímní, průměrného psa dokáže převézt i neOpravdová kočka - jsou jeho slastně vyzývavým výrazem tak vyvedeni z míry, že jakmile ho vidí, okamžitě nacházejí desítky naléhavých důvodů pro nonšalantní odchod středem. Nikým nerušen (a tím pádem nespokojen) hledá neustále kořist a jeho obludné Id s ním. Mlékaři si stěžují a listonoš vám raději nechává poštu u sousedů...
Znali jsme jednoho, který nacházel nezměrné potěšení ve rvačkách s ostatními kočkami. Nešlo mu o nějaké fiktivní územní spory; dělal to jenom pro zábavu. Připlížil se k nim, když se vyhřívaly na sluníčku, a bez výstrahy se na ně vrhl.
My jsme tou dobou vlastnili Opravdovou kočku, samičku - vykleštěnou a světem protřelou, původem ze statku, kde o velké kocoury, kteří myslí jen na násilí a sex (pokud možno na obojí na jednou) rozhodně nebyla nouze. Zpočátku, když ji ten posedlý idiot začal honit, utíkal v naprostém údivu. Pak jsme však měli příležitost být svědky konečného účtování.
Začalo to jako obvykle: pokus o znásilnění následovaný běžnou honičkou mezi baráky s tlapkami protáčejícími se ve vzduchu (viz Kreslené kočky; každá kočka má v sobě něco kresleného). Nakonec se naše Opravdová kočka vyškrábala na sud na vodu, počkala si, až se její pronásledovatel zachytí předními prackami za okraj sudu a zadními bude hledat oporu, aby své chtíčem roztřesené hruškovité tělo vyšvihl vzhůru, a vrazila mu jednu pořádnou přes čumák. Byla to rána, na kterou by byla každá Kreslená kočka právem hrdá; přísahám, že se napřáhla minimálně o 300 stupňů, a výsledkem byl zvuk, jako když se páře hedvábí.
Načež klidně seděla na sudu a sledovala jeho vyjevený obličej s výrazem, který jako by se tázal, jestli si nepřeje ještě nášup a zdalipak se cítí spokojeně?
Situace se poté vyřešila poměrně hladce tím, že obě zvířata předstírala, že se navzájem nevidí - jako když potkáte někoho, s kým nemůžete tak jako tak nic dělat. To byl vynikající výsledek; ten kocour byl totiž Schrödingerův, a než ho vzal k sobě soused, přitoulal se z nějakého jiného časoprostoru vlastního Schrödingerovým kočkám s utkvělou představou, že náš dům je přirozeným domovem. Nicméně naše Opravdová kočka na něj nikdy nesyčela, protože to by znamenalo uznat jeho existenci a něco takového bylo proti všem pravidlům; místo toho si oba (patrně díky zvláštnímu druhu telepatie) dávali záležet na tom, aby se nikdy neocitli v téže místnosti. Trochu nám to připomínalo divadelní frašky, kdy někdo předstírá, že má jednovaječné dvojče, a neustále vyskakuje z oken, jen aby se o pár vteřin mohl v jiném saku vynořit ze dveří knihovny, hledat sám sebe a litovat, že se propásl.

Hygiena
Kočky měly vždy o hygieně dobré mínění a stejně mlhavé představ jako lidé, t.j. "co se schová, to neexistuje". Především šlo o to, nikoli žít hygienicky na úrovni, ale mít svědky na to, že jsme se o to snažili - např. při pokusech o přetažení linolea do své bedýnky s pískem.
Co je vlastně hygienického na tom, že se někdo myje vlastními slinami?
Na druhé straně však Opravdová kočka vítězí nad všemi ostatními domácími mazlíčky v jednom směru:

Opravdové kočky vědí, k čemu slouží koupelna.

Jednoho dne jsme se vrátili domů a shledali, že naše Opravdová kočka se díky obvyklým pohybům v časoprostoru nachází Uvnitř a nikoli Venku, jak jsme původně předpokládali a z toho důvodu také nepřipravili bedničku s pískem.
Opravdová kočka se tvářila trochu provinile, i když jsme věděli, že to je její normální výraz - dokonce i při dýchání vypadala, jako by kradla vzduch. Zběžná prohlídka tradičních východišť z nouze (tmavé kouty, krb) neodhalila nic nepříjemného, co už by tam nebylo předtím.
Až do chvíle, kdy jsme o mnoho později vstoupili do koupelny.
Lépe řečeno do vany...
V takovém okamžiku se vás zmocní smíšené pocity. Pochopitelně cítíte lehký obdiv k tomu, že v domě plném koberců si Opravdová kočka zvolila jedno z mála míst, kde se dá snadno umýt hektolitry horké vody a desítkami lahví čistících prostředků (kupodivu, naše příručka 1000 rad pro domácnost se nezmiňuje o tom, jak řešit kočičí - ehm - problém ve vaně). Na druhé straně vás napadá, proboha, to je přece vana, tolik jsme se těšil, až si do ní vlezu, a teď abych se do konce života nekoupal...
Zvláštní byla reakce jiných majitelů Opravdových koček. Řekli: no ne, to se vám stalo poprvé? A pak mi začali vyprávět o té kočce, co o ní někdo slyšel, jak se naučila používat splachovací záchod. Něco vám povím, to máte, jako když chcete kočku odnaučit chodit na ptáčky. Nejlepší je nechat spuštěné prkýnko to je přesvědčí.


 #159 

| Předmět: RE: RE: Odlehčení na víkend
31.05.19 14:13:43 | #161 (2)

Opravdová kočka na kolech
Výběr není příliš velký. Kočka cestuje buďto:

  1. v bedně,

nebo

  1. v hrůze.

Je s podivem, že psi dokáží ujet autem libovolnou vzdálenost a po příjezdu na míso zvesela vyskočit z vozu, jako vždy připravení zvedat tlapky, slintat, hrabat, kousat malé děti a vůbec dělat všechno, co dělá psa psem, zatímco pro kočky je cestování značně vyčerpávající.
Poslední výzkumy však ukazují, že určité malé procento Opravdových koček má jízdu autem docela rádo, ovšem jen tehdy, splňuje-li beze zbytku jejich požadavky. Jedna z našich koček se ve voze cítila jako doma, jakmile mohla sedět řidiči na rameni a sledovat silnici před sebou, což je zřejmě proti předpisům(.
Zvířata volně pobíhající po autě nejsou nikdy to pravé ořechové. Nejhorší jsou obvykle kozy, ale dokud nezjistíte, že máte pod brzdovým pedálem zakleslou želvu, nevíte, co je to opravdový strach, ani co vlastně znamená "klidné stáří".
Ukázkový příklad trampot provázejících cestování s kočkou poskytli naši přátelé, kteří se při stěhování do jiného města rozhodli vzít s sebou kočku.
Stalo se to na poslední cestě - znáte to: necháte klíč u sousedů, slíbíte jim, že zůstanete ve styku, vykopete několik oblíbených rostlin a konečně vyjedete s autem plným věcí, které stěhováci odmítli naložit, jako děti, různé nádobí a kočka.
Všechno se zdálo být v pořádku, protože co se kočky týkalo, bylo auto jenom soubor zajímavých míst ke spaní na kolečkách, a tak zvesela vyjeli na dálnici, dovedete si to představit, takové to "Mamí už tam budeme?" - "Ne, miláčku, tobě není špatně, tobě se nechce blinkat" apod.
A pak zastavili v motorestu.
Zbytek příběhu už jistě dokážete uhodnout sami. Pro ty, kdo si ještě nejsou jistí, to vypovím po lopatě:
Na kočku zapomněli. Vystoupili, nakrmili se, nasedli, ujeli dalších sto padesát kilometrů, zdrávi dojeli, začali vybalovat, kočka nikde. Musela vyskočit z auta, zatímco jedli.
Je půlnoc, na opuštěné parkoviště motorestu se vřítí automobil, z něhož se vypotácí muž na prahu hysterie s plastikovou miskou a lžící, pobíhá kolem vozu, přičemž se snaží vypadat co nejnenápadněji, buší do misky lžící a přiškrceným falzetem volá "Micinko!" (tehdy ještě nebyl registrovaným členem Kampaně; kdyby jím byl, nenechal by se takovou situací zaskočit a svou kočku by prozíravě pojmenoval Huš! nebo Fuj!).
Uběhne hodina. U nejméně nepříjemné servírky v motorestu nechá telefonní číslo, vyrazí na cestu k domovu, před očima obraz Micinky zalisované do asfaltu...
Kočka ho nechá podusit až do chvíle, kdy už jsou skoro doma; tehdy vyleze na zadní sedadlo a začne se dožadovat potravy. V přecpaném obstarožním vozidle si totiž našla cestičku přes opěradla do kufru, kde se pohodlně uvelebila za rezervou. Přesně, jak jste předpokládali.

Kampaň za Opravdové kočky vám doporučuje jednoduchý způsob, jak celý problém stěhováním koček snadno a rychle vyřešit. Jednou provždy se zbavíte veškerého toho skrývání se pod postelí, podezíravého vykukování ze zadních dveří a raněných pohledů.
Víte, věc se má tak, že normální Opravdová kočka se neváže ani tak na lidi, jako na zaběhané zvyklosti a prostředí. Dneska je v módě obdivně slintat nad ženami nebo muži, kteří se raději vzdají slibné kariéry, aby mohli svého partnera následovat až na konec světa, a nikoho ani nenapadne pozastavit se nad tím, že rodinná kočka strávila roky vyhledáváním ideálních míst ke spaní, tras pro toulání atd. Lidské bytosti v jejím okolí jsou pouhé dary Matky Přírody sloužící k otvírání ledniček a plechovek. Jistěže, kočce mohou přirůst k srdci. I vám můžou přirůst k srdci pantofle, když už jsme u toho; jinak je mnohem snadnější zvyknout si na nové dvounohé tvory než na nové spací koutky.
Zkrátka, Kampaň za Opravdové kočky má za to, že stěhujete-li se, to nejlepší, co můžete pro svou kočku udělat, je nechat ji na míst, kde stráví přesně 0,003 vteřiny smutku, načež se trochu stydlivě přilepí na paty novým nájemníkům.
A co se týče vás, náhle osamělých milovníků koček, nezoufejte - během několika dní se u vašich nových dveří objeví i nová kočka. Domníváme se, že je musí posílat nějaká agentura.

Opravdová kočka a jiná zvířata

Pamatujte, že kočka instinktivně dělí fauna na:

  1. to, co ji může sežrat,
  2. to, co může sežrat sama,
  3. to, co může sežrat sama, ale bude toho okamžitě litovat,

a 4. jiné kočky.

Přitom můžeme očekávat, že ji nijak nevyvedou z míry:

  1. pokrmy na bidýlkách
  2. pokrmy v klecích (tzv. Zpěvné Menu),
  3. potrhlé, roztřesené pokrmy v kotcích, které mohou být v nejhorším případě donuceny zúčastnit se společně s Opravdovou kočkou, dvěma panenkami a plyšovým medvídkem čajového dýchánku na dvorku, na němž se podává voda z kaluže a suchary z popelnice,
  4. jiné opeřené pokrmy, které někdo laskavý lákána dvorek na drobečky,
  5. pokrmy v jezírkách, bazéncích a akváriích,
  6. takové ty hnusné velké štěkající věci,
  7. různé.

Člověk se až někdy diví, že si dokážou uchovat zdravý rozum. Ve skutečnosti - jak ví každý majitel Opravdové kočky - překonávají nesnáze způsobené čímkoli z výše uvedeného přehledu tím, že předstírají, že problém neexistuje. Úplně jako my.
Jediné domácí zvíře, které jsem kdy viděl vyvést Opravdovou kočku z konceptu, byla želva. Možné je to tím, že kočce dělá potíže smířit se s faktem, že želva je také zvíře, které jenom vypadá jako nějaká zahradní dekorace, která se bůhvíproč najednou začala pohybovat.
V té době ještě nebylo zvykem cpát želvy do beden, aby přežily zimu - dneska ž nikdo želvy nepěstuje a proslýchá se, že ty staré stojí strašné peníze. Ta naše obyčejně zimu prospala před krbem a probouzela se jen obden, aby si snědla kousek zeleného salátu. Mírumilovné, nerušeně žijící zvíře; to ovšem nemohlo nadchnout Opravdovou kočku, která shledala, že želvu nemůže nijak postrašit. Želvy neznají slovo "strach" - a po pravdě řečeno, ani žádné jiné slovo. Jistě, rozum jim velí zmizet pod krunýřem, jakmile se někde něco šustne, avšak kočka ležící u ohně je pro n pouze hromádka kožešiny, pod niž je příjemné se zavrtat. Přikradou se k ní plíživým krokem (želvy to ani jinak neumějí) a kočka si uvědomí, že je něco v nepořádku, teprve když ji okraj krunýře začne zvedat ze země. Kočka uraženě odkráčí, posadí se do kouta a tváří se ustaraně. Další fáze je, když želvě zachutná žrádlo pro kočky; v takovém případě se Opravdová kočka trpně posadí vedle želvy, která se zoufale zmítá na zádech, a zhluboka si povzdechne.

Opravdová kočka a zahrádkář
Hrášek, salát, česnek, rajčata... to jsou prvotní zájmy průměrného zahrádkáře.
Kameny, rákosky, drátěné pletivo a nášlapné miny, to jsou prvotní zájmy průměrného zahrádkáře, který zároveň vlastní Opravdovou kočku.
Jistě, zahrádku můžete obdělávat, i když se to kolem hemží Opravdovými kočkami, avšak v takovém případě je na místě zvýšená bdělost. Jak poznamenal jeden zoufalý Opravdový zahrádkář(, "Nejde jenom o to, co udělají, ale taky o to, co udělají potom". Představte si třeba pečlivě uhrabané kuželovité hromádky, z nichž tragicky vyčuhují žlutavé zbytky čehosi, co měly být fazole.
O hliněné balistické střele jsme se již zmiňovali. Mezi další možné způsoby ochrany patří:

1. Věci, které rachotí, bouchají, bzučí a vrčí

Podívejte, takovéhle serepetičky už nikoho nepolekají. Snad jedině krtky. Mimochodem, když jsme u toho, od doby, co jsme si tyhle krámy rozestavili na zahradě, jsme tam krtka neměli. Vlastně jsme ho tam neměli ani nikdy předtím.

2. Drátěné bludiště

Opravdová kočka ho snadno překročí.

3. Chemické zbraně, včetně Odstrašujících kuliček, Děsivého prášku a podobných nesmyslů

Protože, sotva jsme něco z toho rozsypali po zahradě, začalo lít jako z konve, nevíme, jestli tyto přípravky účinkují. Víme jenom, že jejich používání v nás vyvolávalo značně rozporné pocity; dodnes se domníváme, že jsou zakázány nějakou mezinárodní smlouvou, o které se niko neobtěžoval nás informovat.
Vtip je v tom, že touha kočky proniknout na vaši píď půdy je mnohonásobně větší, než vaše touha jí v tom zabránit. Příroda je mocná čarodějka a tím pádem nás napadá

4. Velká role drátěného pletiva

Nejlepší přítel zahrádkáře. "Uvidíte, jak protáhnou obličeje, až narazí na neproniknutelnou stěnu chránící vaše semínka", praví reklamy.
Pletivem můžete obtočit jak fazole a rajčata, atak i cennější ovocné stromy. Nevýhody tohoto přístupu jsou a) zahrada vypadá jako vojenský tábor, b) pletivo má tendenci plést se pod nohy a trhat šaty, a c) rostliny pletivem prorůstají. Třeba u cibulí to tak moc nevadí, jenže u brambor jsme plot nechali příliš dlouho a nakonec jsme je museli vykopávat v jednolitém bloku.
Jestliže jsou pro vás tyto nevýhody rozhodující, zkuste

5. Prak

Ovšem my takoví nejsme(.

Opravdová kočka a děti
Ach, to bude krásné, jak budou spolu vyrůstat.
Inu, ne tak docela. Než takové obyčejné dítě přestane vypadat jako Winston Churchill, kotě už dávno vyrostlo a pokud jste nepodnikli Patřičné kroky, má i svou vlastní rodinu. Dětí je vždycky všude plno, koček také, a vám pomalu nezbyde, než si postavit jiný dům na opačném konci města.
Opravdové kotě v Opravdové domácnosti s potomstvem může očekávat, že bude:

  1. Popotahováno.
  2. Popostrkováno.
  3. Uvězněno v Barbiině domečku společně s Barbie, Kenem oblečeným do Barbiiných šatů(, jednorukým plyšovým medvídkem, strašlivým Protoplastikoidem s laserovým dělem a "Mým malým poníkem".
  4. Krmeno naprosto nevhodnou stravou. Do této kategorie můžeme zařadit hrášek, mazlavé růžové žužu a krabici Kočičích pochoutek nacpano do kočky během tří minut.
  5. Oblékáno do naprosto nevhodných úborů (viz Cindy, Barbie, medvídek aj.)
  6. Přenášeno na ruce prostrčené pod břichem, takže na obou stranách se bimbají velké kusy kočky. (Je s podivem, že většina koček proti tomu nic nenamítá, dokonce ani tlustí vykastrovaní kocouři. Asi půjde o stejný případ jako u jednorožců - s těmi vyjdou jenom mladé panny. My ostatní potřebujeme pár stehů.)

Obecně není pravda, že zvířecí a lidská mláďata spolu automaticky musí vycházet dobře. Spíše jde o to, že zvířecí mláďata ještě nejsou dostatečně zkušená na to, aby věděla, co mohou čekat.
Radši se držte štěňat. Štěňata jsou prakticky dětivzdorná.

Kočky, o které jsme přišli
Jak jsme již naznačili, člověk se v průběhu staletí snažil překonat některé své nedostatky - svou neschopnost uštvat srnce, vytáhnout z nory jezevce, nakusovat zlodějům zadky, tahat hlubokým alpským sněhem soudky s rumem apod. - tím, že si vždy vychoval psí plemeno, které dnou činnost provádělo za něj. Pes tudíž fungoval jako plastelína, která je stále po ruce a kterou je možné natahovat do délky nebo stlačovat do šířky podle potřeby.
Vzhledem k tomu, že ani nejvyšší vědecké kruhy dnes nijak neprotestují proti spekulacím, jak mohly věci vypadat, kdyby se historie vyvíjela jinak, začalo se výzkumné oddělení Kampaně za Opravdové kočky zabývat otázkou, co by se stalo, kdyby člověk neměl k dispozici psy.
Představme si třeba, že vypukl strašlivý mor, nebo že psi byli zlikvidování několikami ničivými, přesně mířenými dopady meteoritů už někdy v Mladším Obscénu. Z toho je možné odvodit několik do dnešní doby neznámých šlechtitelským pokusů. A přeskočíme-li do žhavé současnosti, mohli bychom vidět následující:

Buločka: Vypěstována už ve 14. století pro účely zabíjení býků. Její nasazení se však nesetkalo se zvláštním úspěchem a vedlo téměř okamžitě k vyhynutí celé rasy, protože buločka nedokázala tváří v tvář rozzuřenému býkovi překonat přirozený instinkt skočit po něm, popadnout ho do pracky, vyhodit ho do vzduchu, sebrat atd.

Špicmina: Velmi oblíbená kočka pytláků, protože v sobě kombinuje dobré vlastnosti pekingských čičin, buloček a vůbec všeho, co šlo zrovna kolem a včas neuteklo. Špicmina, vzhledem připomínající podvraťáka, je známa svou inteligencí a vychytralostí. Je dokonce tak inteligentní a vychytralá, že ji těžko donutíte, aby vůbec něco dělala. Kupříkladu jejím oblíbeným způsobem chytání králíků je poslat jim anonymní zprávu složenou z písmen vystřižených z novin a obsahující nabídku, které nemohou odolat.

Kočka prince Charlese: Všeobecně známá rasa, snadno rozeznatelná podle dlouhého čenichu a velkých uší.

Pekingská čičina: Nejmenší kočka na světě. Pekingské čičiny byly původně vyšlechtěny na dvoře císařské dynastie Šung-u-hse a mezi evropské pěstitele se dostaly až začátkem 17. století. Zpočátku představovaly jen živou hračku urozených dam, avšak brzy se zjistilo, že mohou být i užitečné, protože jsou stejně velké jako myši, takže mohou pronikat do myších děr a pobíjet tyto hlodavce přímo v jejich úkrytu.
Hony na myši pomocí vycvičených pekingských čičin se staly na krátkou dobu oblíbeným sportem vyšší společnosti; tato zábava však přinesla dlouhodobé problémy, jelikož inteligentní pekingské čičiny si v děrách uvědomily, že po vybití myší mají zámecké zdi jenom pro sebe a že tedy není nutné ani rozumné vylézat ven.
V některých částech země ještě dnes znepříjemňují život místním obyvatelům nejen kradením potravin, ale také předením, které zvláště v noci znemožňuje hostům spánek.

Koktail: Kočka vyšlechtěná především k tomu, aby bojovala s jinými kočkami. Díky a zatím nevysvětlenému výskytu lamarckovské dědičnosti přišel koktail o uši už v 16. století, o ocas - na který se mohli protivníci pověsit - ve století sedmnáctém a později i o všechny chlupy, přičemž se jeho zuby a drápy prodloužily a zesílily. Obyčejná kočka, která narazí na koktaila, by mohla stejně dobře narazit na roztočenou vrtuli. Koktail se dobře hodí k dětem.

Labradorská retriverka: Často ji vidíme na zadních sedadlech aut řízených osobami oblečenými do zelených kalhot a takových těch kazajek, co vypadají, jako by je ušili z proležené matrace. Jako lovecká kočka si labradorská retriverka získala uznání za to, jak dokáže uštvat zvěř, pustit ji, znovu ji uštvat, chvíli po ní skákat a pak z ní půlku přinést pánovi.

Jezevčíča hrubosrstá: Milé domácí zvíře, často přezdívané "salámová kočka". Je velice oblíbena zvláště v domácnostech, kde si nemohou dovolit těsnění pode dveřmi. Také je to jediná kočka, která se vám dokáže otírat o přední i zadní stranu nohou zároveň.

Micamut čili Kočka aljašská: Často jej používají líní Eskymáci, lovci, horalé apod. Za chladného počasí odmítá vycházet ven.

Kočka svatého Bednarda: Mnohý vyčerpaný turista napůl zahrabaný ve sněhu se dokázal vyhrabat a zahřát pouhým vztekem, když spatřil, jak se dvacet metrů od něj tato kočka stáčí do klubíčka a klidně usíná. Její pěstování se nikdy nesetkalo s velkým úspěchem, protože filozofie tohoto chovu vycházela z přirozeného kočičího smyslu pro milosrdenství a ochotu pomoci bližnímu...

Dobrmačka: Toto plemeno vzniklo na americkém Jihu, kde se používalo ke stopování uprchlých otroků a trestanců, kteří mohli skutečně mluvit o štěstí, protože i když má dobrmačka vynikající čich, neví co s ním.

Německý ovčičák: Na ovce nikdy moc nebyl, avšak na druhé straně je milován policejními sbory na celém světě. Přirozená touha koček otírat se o lidi vedla u tohoto 150 kg těžkého plemene k touze vyrážet dveře a porážet lidi na podlahu, kde na ně mohli ovčičáci bez problému slintat.
(Nejslavnějším německým ovčičákem byla filmová hvězda RinČinČin, který krátce zazářil na filmovém nebi ve 40. letech. Jakmile se v jeho blízkosti vyskytly mosty, které se řítily do propasti těsně před jedoucími vlaky, hořící několikapatrové sirotčince nebo lidé, kteří se ztratili ve starých uranových dolech, RinČinČin neváhal, sebral se a šel si najít něco k jídlu. Ovšem velmi fotogenicky.)

Budoucnost Opravdové kočky
je, pokud jsme připraveni přijmout Schrödingerovu teorii, růžová. Zdá se, že poslední člověk na Zemi jednou vyhlédne ze svého protiatomového bunkru a uvidí před sebou kočku, jak netrpělivě čeká, až se otevře lednička.
Na teoriích ovšem tak úplně nezáleží. Opravdové kočky si na svém přežití dávají velmi záležet a podařilo se jim tuto snahu propracovat v jisté umění. Které jim tuto snahu propracovat v jisté umění. Které jiné zvíře dostává žrádlo ne proto, že by bylo užitečné, hlídalo dům nebo zpívalo, ale čistě proto,ž e kdy se nažere, tváří se spokojeně? A přede. Předení je hrozně důležité, tím to kočka vždycky vyhraje na celé čáře. Díky předení je člověk ochoten zapomenout i na Věci pod postelí, občasný zápach nebo zoufalé kvičení ve čtyři hodiny ráno. Jiní tvorové se snažili o velké zuby, dlouhé nohy nebo rychlé mozky, kdežto kočkám dokonale stačil zvuk, který oznamuje celému světu, že jsou šťastné a spokojené. Čekali byste, že předení by mělo kočkám vadit v boji o přežití, kterému se říká přirozený vývoj; místo toho zajistilo kočkám mnohem lepší zacházení, než jaké mohla a může očekávat většina jiných zvířat, máme-li na paměti historii nešťastných přehmatů lidstva ve vztahu k okolním tvorům. Kočky se naučily, jak se vyvíjet v prostředí vytvořeném přírodou, nicméně ovládaném lidmi, a naučily se to sakra dobře. Předení znamená "když budu šťastná já, budeš ty taky". Reklamním agenturám trvalo celá staletí, než tuto prostou pravdu pochopily, a když se jim to konečně povedlo, prodaly nesmírné množství plyšových hraček.
To se tedy musí Opravdovým kočkám nechat.
A když jim to nenecháte, počkají, až se otočíte zády, a stejně si to vezmou samy.
Každopádně je hezké představovat si, že pokud se budoucnost ukáže být lepší, než jak ji lidé dnes předpovídají - t. j., pokud bude vůbec nějaká budoucnost, že za nějakých sto let ode dneška, mezi válci koulemi nějaké vesmírné kolonie, budou báječní, aktivní lidé s odvážným pohledem v očích (ti, co vědí, jak dolovat železo z asteroidů a tak) pořád postávat před svými biomoduly a bušit lžícemi do plastikových talířů.
A volat "Huš!" nebo "Fuj!", pokud jim zbude aspoň špetka zdravého rozumu.

*809* *809*

 #160 

| Předmět: RE: RE: RE: Odlehčení na víkend
31.05.19 14:35:35 | #162 (3)

V prepravce pro kocky *34069*


 #161