Rozklad
Štít sluneční se v brunátný kov taví,
žár jeho v chorobném se dusí vzduchu,
jenž houstne zsinalý a popelavý
nad krajem plným vápenného puchu.
Vše spáleno: i sytá zeleň trávy,
již štětec Jara stříkl v dálné strže,
písek ostrý, jenž teď do únavy
tak tvrdě v rytmu kročejů mých vrže.
A zápach hniloby je cítit všude,
své jedy rozkladné Zmar na vše lije,
slunce uhnívá tak divně rudé...
V mých žilách krev se odpařuje žhavá,
a tělo slábnouc konec agonie
a konec všeho, všeho očekává.
Narkózy
Trav hořká zeleň zbledla v bělost chorou,
barevné květy uschly v tón jak ze skla.
Po prudkých žárech slunce záře lesklá
mdle prosvitá jak kryta vápna korou
na nebi, které smytou modří plane.
A těžký vzduch pln miasmů a puchu
se třese v nudě ulic prázdných ruchu,
v něž žár jak rudých pecí líně vane.
Je mrtvo všude. Na okenních sklech,
jež modře plají, v tvrdých záchvěvech
much bzukot víří dlouze, rozechvěle.
A omámen a mdlý a v narkózách
na mozku oheň, na rtech hořký prach
a tíhu, tíhu cítím v celém těle...
Nemoc
Dnes naposled skla oken západ zalil
zahořklým smutkem fialových par.
Z nich hořkost v duši zbyla. Prudký žár
bolavé hrdlo sežehl a spálil.
Noc. Zrak tmou zalitý, že zmírám, sním
v mdlé předtuše již příští agonie.
Hlas hodin tvrdě do tmy slité bije,
jež zvířena zní zvukem kovovým.
Teď došly... Mrtvá na vše padá tíha
jak z cínu. Smrt se hnula, která číhá,
a těžkost kroků vláčí ke mně tmou...
A rdousí mě. Zvuk poslední sluch chytá:
krev zkažená to syčí v žíly vlitá,
jež v zprahlém mase scvrkají a schnou.
Japonerie
Ó kraji, k jehož břehu toužně vížem
své fantazie jachtu zbloudilou,
mé duše misku, v které barvy schnou,
zkrop vlahou mokrou rozstříkaných pižem.
Ať třených tuší měkce slité vůně
s tou fantastikou draků šklebivých,
jež ryjí drápy v porcelánů sníh,
v mou mysl splynou, po barvách jež stůně.
Jen barvy, vůně, tam, kde prší stíny
kam padá popel nudy, šediviny
a soumraku svit kalně zsinalý!
jen barvy, které výskají a hoří,
ať tekou v duši s kouzlem cizích moří,
ať v požár barevný ji zapálí!