Na nádraží,trochu nesvůj,s kytkou růží budu stát,potom půjdem k naší řece......Bečvě.
"Časy" jsou takový, jaký si je uděláme. Pravdivě řečeno by znělo
takto: Tenkrát jsme nebyli líní.
Nenávidím tyhle kecy typu: Jó tenkrát...Tenkrát když jsme jezdili na
Stvořidla. Třeba. Kurva tak tam jeďte dneska taky, ne???!!! Upadly vám
nohy???!!! A i kdyby, tak co? Nemáte přátele? Vlastně máte. právě s nimi
vedete ty kecy typu : Tenkrát to bylo něco! Tak ať vás s vozíčkem naloží
do vlaku a hybaj na tu Sázavu!!!
Ale ono se nechce, že? Ono se zpáprdovatělo, že? A takový to "jo tenkrát,
to bylo něco!", to jsou jen prázdná gesta vyhaslých sopek. V podvědomí má
většina spíš takový - to jsme ale dělali blbosti!!! A nikdy už byste to
zažít nechtěli. Sice si lžete, že chtěli, ale nechtěli. Kdyby chtěli,
pak byste udělali to, co píšu: Zopákli byste si to. Že to už dneska nejde,
jsou jen a pouze výmluvy duševně zestárlých. Úmyslně píšu "duševně",
protože jít o fyzično, s tím se dá něco dělat, nějak to vyřešit,
nějak si pomoct, nebo někdo může pomoct. S duševním stářím nic udělat
nejde. Tam není pomoci. Jak jednou někomu přijde nenormální, neláká ho,
nebo dokonce odsuzuje např. všelijaký to blbnutí kdesi u vody, ať už přes
den, nebo v době, kdy stánky už zhasínají, ten je starší jak vesmír a
jeho působení na Zemi není víc než jen trápení a přežívání bez
kousku radosti.
Problém je, že takových nešťastníků je cca 99,999%
Nás normálních je jen cca 0,001% Mno...abych řekl pravdu, není o co
stát:D