Rozcestník >> Místa a cestování >> Kamzíci

Ticho miluji. Přesto se vrhám do vřavy abych opět s velkou radostí zmizela zpět do své tiché nory Tedy i moje nora burácí když přijde rodina a to bude brzy. trochu mi to nahání strach.

Nad městečkem Tolo v Řecku se zvedá kopec, na jehož vrcholu se rozkládá akropole se zříceninou staré pevnosti. Obrovské kamenné bloky působí jako živé bytosti. Jsou poskládány s takovou přesností, že se zdá, jako by je k sobě kladli obři. Když se člověk zadívá blíž, objeví výklenky a dosedací plochy, které působí potrhle a hravě, jako drobné úsměvy dávných stavitelů.
Večer jsem vystoupal až nahoru. Pod nohama se rozprostíralo moře, hladina se třpytila jako stříbrná cesta. Měsíc vycházel a jeho odraz se táhl po vodě, jako by kráčel směrem k obzoru. Sedl jsem si na nejvyšší kámen, zavřel oči a nechal myšlenky plynout.
Kameny kolem mě šeptaly příběhy o dávných časech, o třpytivých nocích, kdy se tu lidé dívali na stejný měsíc stejně jako já. Bylo to, jako by se jejich pohledy, sny a meditace otiskly do kamene a přetrvaly až do dnešních dnů.
V tichu jsem cítil, jak se vším propojuji jednou cestou, po které musím jít. Všechny prvky se spojily v jediný proud, který mě nesl dál. Kameny mi dávaly svou sílu, moře svou hloubku a měsíc svou zář.
A tak jsem tam seděl, na akropoli nad Tolem, v tiché meditaci. Měsíc kráčel po vodě, vrstvy kamene držely svou věčnou stráž, výklenky se usmívaly svou potměšilou hravostí, a já jsem šel dál, po své měsíční cestě...