Právě, to musí být neuvěřitelně stresující, tak jako celý den i noc
světlo.
Řecko je moc krásná země a pořád se tam dá objevovat něco nového:-)
Rád si přečtu pocity zážitky, cokoliv. I zajímavosti všedního dne.
Právě, to musí být neuvěřitelně stresující, tak jako celý den i noc
světlo.
Řecko je moc krásná země a pořád se tam dá objevovat něco nového:-)
Rád si přečtu pocity zážitky, cokoliv. I zajímavosti všedního dne.
přemýšlels nad Řeckem :-) Mám tolik krásných příběhů z dřívějška. řeky, hory, nádherná místa... a vše odvál čas. Jen vím že to bylo a vím že to tak mělo být.
Napadlo mě, že to přítmí co teď panuje celý den, je jak u polárního kruhu... žádné slunce, věčné šero.
To je pravda, chtělo by to sluníčko, zrovna jsme před chvilkou přemýšlel nad těmi severskými národy:-)
Nad městečkem Tolo v Řecku se zvedá kopec, na jehož vrcholu se
rozkládá akropole se zříceninou staré pevnosti. Obrovské kamenné bloky
působí jako živé bytosti. Jsou poskládány s takovou přesností, že se
zdá, jako by je k sobě kladli obři. Když se člověk zadívá blíž,
objeví výklenky a dosedací plochy, které působí potrhle a hravě, jako
drobné úsměvy dávných stavitelů.
Večer jsem vystoupal až nahoru. Pod nohama se rozprostíralo moře, hladina se
třpytila jako stříbrná cesta. Měsíc vycházel a jeho odraz se táhl po
vodě, jako by kráčel směrem k obzoru. Sedl jsem si na nejvyšší kámen,
zavřel oči a nechal myšlenky plynout.
Kameny kolem mě šeptaly příběhy o dávných časech, o třpytivých
nocích, kdy se tu lidé dívali na stejný měsíc stejně jako já. Bylo to,
jako by se jejich pohledy, sny a meditace otiskly do kamene a přetrvaly až do
dnešních dnů.
V tichu jsem cítil, jak se vším propojuji jednou cestou, po které musím
jít. Všechny prvky se spojily v jediný proud, který mě nesl dál. Kameny mi
dávaly svou sílu, moře svou hloubku a měsíc svou zář.
A tak jsem tam seděl, na akropoli nad Tolem, v tiché meditaci. Měsíc
kráčel po vodě, vrstvy kamene držely svou věčnou stráž, výklenky se
usmívaly svou potměšilou hravostí, a já jsem šel dál, po své měsíční
cestě...
tak to ani nemám :-) jen mě to nutí k zamyšlení.
Venku je teď hnusné počasí, všecko je mokré... u nás dokonce náledí.
Já bych to přesto nebral jako něco, podle čeho se mám řídit a nastavovat vůči ostatním.
Ticho miluji. Přesto se vrhám do vřavy abych opět s velkou radostí zmizela zpět do své tiché nory Tedy i moje nora burácí když přijde rodina a to bude brzy. trochu mi to nahání strach.
nemyslím si že tady někdo škodí. Spíše každý píše tak jak myslí, většinou upřimně protože anonymně. i proto považuji některé zpětné vazby za přínosné... nejen ty co uchu lahodí :-) více hlav, více informací.
Zpětnou vazbu bych tu nehledal, kdo chce škodit, škodí a je mu úplně jedno, co píšeš.
To bych nebral tak tragicky. Anonymní internet si servítky nebere. Pokud je
někdo hodně citlivý, může mu to vadit. Přiznám se, že se mi chování
některých lidí tady také nelíbí.
Pokud unie změní v dubnu pravidla, pak podobné chaty ztratí něco ze sebe,
co už nikdy nenajdou.
Znám ten pocit, myslím. Nejkrásnější je ticho. Chtěl bych vidět dnešní školáky, jak tohle všechno dělají. Oni si neumí ani pořádně hrát na babu, ještě, aby jim člověk vysvětloval pravidla:-)
Píšu sem i kvůli zpětné vazbě, je to pro mě důležité neslyšet jen samou chválu nýbrž i kritiku :-) Zamyslet se nad tím, a zastavit se v tom běhu životem. Už bilancuji...a co je možné, to ještě přijde :-)) chci to prožít vědomě.
To nemůžeš všemu věřit co Ti kdo napíše :-)
Si to vem kdyby jsem měla věřit všemu, co tu napsali o mně jiní
lidé:-)
Dnes to mám úplně jinak. Jak napsala jedna diskutnice, mám hloupé a zkostnatělé názory a já si uvědomila že je to pravda. Najednou jsem zestárla. Nejen věkem, nýbrž i prožitky. Celá jsme se sešlapala a jsme to pořád já. Cítím se v tomhle sešlapaném já doma.
Krásné příběhy z mládí, třeba noční procházky v hustém
sněžení... kdy se sníh třpytí a padá do obličeje.
Také dětské hry na panelákovém staveništi, kdy jsme vybíhaly do pater,
přeskakovaly neoddělané schody, cvičily na betonových nosnících. Dodnes
se dívám nostalgicky na rozestavěný bytový dům, kde je tolik tajných
zákoutí. ale dnes se tam nesmí. Ono se nesmělo ani tehdy, ale neznám
lepší hříště :-) prostě romantika.
Vždycky jsem byla dítě přírody, na horách se vstávalo před východem
slunce.
Vyráželi jsme v mačkách a s lanem v ruksaku i kolem 3 hodiny ranní,
přelézaly přes kameny abychom dosáhli ledovce. A jak člověk kráčí po
ledovci, slyší křupání tvrdého firnu a nad hlavou ti padají roje
meteoritů... je to neksutečná krása. Jdeš a dýcháš, v hlavě nádech 1,2
a výdech 1,2 a furt stejně až vylezeš na první předvrchol a vychází
slunce. Vrcholky se rýsují ve stínech. Chvíli zůstáváme ticho a jdeme
dál...nádech, výdech.
krásné rozjímání. tobě přeji at tvoje schopnost dívat se a radovat nikdy nezmizí.
Slunce se lámalo přes obrovské listy banánovníků, které se nad mou
hlavou rozprostíraly jako zelené klenby tropické katedrály. Vzduch byl
vlhký a těžký, naplněný vůní půdy a ovoce. Když jsem se poprvé dotkl
trsu banánů, měl jsem pocit, že držím v rukou samotnou hojnost tropů,
"hrozen" vážil přes dvacet kilogramů a jeho odříznutí bylo spíš
obřadem než prací. Vedle mě stáli místní dělníci, kteří mi ukazovali
správný způsob sklizně. Jejich pohyby byly jisté, naučené generacemi, a
přitom doprovázené zpěvem a smíchem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že
sklizeň není jen zemědělská činnost, je to společenský akt, který
spojuje lidi i jejich vztah k půdě.
Banán je v Brazílii víc než ovoce. Říkají mu "chléb tropů“, podává
se smažený, vařený, pečený i syrový. V některých komunitách má
dokonce symbolický význam, představuje pohostinnost a hojnost. Když jsem
večer seděl s rodinou farmářů u stolu, banány byly součástí každého
chodu, od sladkých dezertů až po slané přílohy. Rozhovory se točily kolem
půdy, počasí a tradic. Bylo zřejmé, že banánovník není jen rostlina,
ale součást identity. Každý trs, který jsme odnesli z plantáže, byl
výsledkem kolektivní práce a zároveň připomínkou propojení člověka s
přírodou.
Banánovník je fascinující bytost, není stromem, ale obrovskou bylinou. Jeho
listy vytvářejí vlastní mikroklima, pod nimi je chladněji a vlhčeji, jako
by člověk vstoupil do jiného světa. Mezi listy se proplétali ptáci, hmyz i
drobní savci. Plantáž tak působila jako živý ekosystém, kde se
zemědělství a divoká příroda neustále prolínají. Když jsem se zastavil
a rozhlédl, měl jsem pocit, že jsem součástí něčeho většího,
takového rytmu tropů, který se nedá spoutat, jen respektovat.
A tak se pro mě trhání banánů v Brazílii stalo nejen cestovatelským
zážitkem, ale i lekcí o tom, jak hluboce je lidský život propojen s
přírodou a tradicí.
Když jsem byl dítě, svět se zdál nekonečně barevný. Jednoho letního
večera jsem se zatoulal k rybníku, kde se vysoká tráva vlnila jako moře. A
tam, mezi stébly, se náhle rozsvítila drobná světélka, světlušky. V
pestré paletě barev se mihotaly jako živé hvězdy, které sestoupily z nebe,
aby si se mnou hrály. Každý jejich záblesk byl jako tajné znamení, že
svět je plný kouzel, stačí jen otevřít oči.
S úžasem jsem je tehdy sledoval, běhal mezi nimi a měl pocit, že jsem
objevil vlastní vesmír ukrytý v trávě. Byla to chvíle čisté radosti, kdy
čas neexistoval a všechno bylo možné.
Dnes, s věkem, se na tu louku vracím. Tráva je stále vysoká, rybník se
třpytí stejně jako kdysi, ale světlušky nikde. Hledám je marně, jako bych
pátral po ztraceném kousku dětství. Možná se vytratily, možná je už
neumím vidět. A přesto, pokaždé když se tam zastavím, cítím, že jejich
světélka stále někde jsou, v paměti, v srdci, v té touze znovu zahlédnout
kouzlo, které mi kdysi ukázalo, že i obyčejná louka může být bránou do
jiného světa.
Na strmých skalách Vysokých Tater se jedno ráno probudila skupinka
kamzíků. Mladí se rozběhli po svazích, skákali z kamene na kámen, jako by
hráli hru na schovávanou. Starší je pozorovali s klidným nadhledem,
protože věděli, že právě tak se učí odvaze a obratnosti.
Když se zvedl vítr a sníh začal padat hustěji, kamzíci se semkli blíž ke
skalám. Tam našli závětří, kde odpočívali, zatímco jejich silná srst
je chránila před zimou. Všude kolem panovalo ticho, jen občasné
zapraskání ledu připomínalo, že hory nikdy nespí.
Mezitím jsem se usadil na kámen, díval se na jejich hru a čekal, až se
svět kolem utiší. Sníh postupně ustal a krajina se znovu otevřela do
jasného klidu. V tom tichu se energie hor proměnila v blaženost, jako by se
čas zastavil a já se stal součástí jejich svobody.
Teprve když se obzor začal barvit do zlatých odstínů, přišel okamžik
rozjímání. Východ slunce otevřel nový den a já cítil, že příroda sama
je největší filozof, učí člověka pokoře, radosti i klidu. A kamzíci, ti
malí vládci skal, byli živým obrazem té svobody. Přejme jim, ať jim nikdy
nezmizí.