Rozcestník >> Místa a cestování >> Kamzíci

Právě, to musí být neuvěřitelně stresující, tak jako celý den i noc světlo.
Řecko je moc krásná země a pořád se tam dá objevovat něco nového:-)
Rád si přečtu pocity zážitky, cokoliv. I zajímavosti všedního dne.

přemýšlels nad Řeckem :-) Mám tolik krásných příběhů z dřívějška. řeky, hory, nádherná místa... a vše odvál čas. Jen vím že to bylo a vím že to tak mělo být.

Napadlo mě, že to přítmí co teď panuje celý den, je jak u polárního kruhu... žádné slunce, věčné šero.

To je pravda, chtělo by to sluníčko, zrovna jsme před chvilkou přemýšlel nad těmi severskými národy:-)

Nad městečkem Tolo v Řecku se zvedá kopec, na jehož vrcholu se rozkládá akropole se zříceninou staré pevnosti. Obrovské kamenné bloky působí jako živé bytosti. Jsou poskládány s takovou přesností, že se zdá, jako by je k sobě kladli obři. Když se člověk zadívá blíž, objeví výklenky a dosedací plochy, které působí potrhle a hravě, jako drobné úsměvy dávných stavitelů.
Večer jsem vystoupal až nahoru. Pod nohama se rozprostíralo moře, hladina se třpytila jako stříbrná cesta. Měsíc vycházel a jeho odraz se táhl po vodě, jako by kráčel směrem k obzoru. Sedl jsem si na nejvyšší kámen, zavřel oči a nechal myšlenky plynout.
Kameny kolem mě šeptaly příběhy o dávných časech, o třpytivých nocích, kdy se tu lidé dívali na stejný měsíc stejně jako já. Bylo to, jako by se jejich pohledy, sny a meditace otiskly do kamene a přetrvaly až do dnešních dnů.
V tichu jsem cítil, jak se vším propojuji jednou cestou, po které musím jít. Všechny prvky se spojily v jediný proud, který mě nesl dál. Kameny mi dávaly svou sílu, moře svou hloubku a měsíc svou zář.
A tak jsem tam seděl, na akropoli nad Tolem, v tiché meditaci. Měsíc kráčel po vodě, vrstvy kamene držely svou věčnou stráž, výklenky se usmívaly svou potměšilou hravostí, a já jsem šel dál, po své měsíční cestě...

tak to ani nemám :-) jen mě to nutí k zamyšlení.

Venku je teď hnusné počasí, všecko je mokré... u nás dokonce náledí.

Já bych to přesto nebral jako něco, podle čeho se mám řídit a nastavovat vůči ostatním.

Ticho miluji. Přesto se vrhám do vřavy abych opět s velkou radostí zmizela zpět do své tiché nory Tedy i moje nora burácí když přijde rodina a to bude brzy. trochu mi to nahání strach.

nemyslím si že tady někdo škodí. Spíše každý píše tak jak myslí, většinou upřimně protože anonymně. i proto považuji některé zpětné vazby za přínosné... nejen ty co uchu lahodí :-) více hlav, více informací.

Zpětnou vazbu bych tu nehledal, kdo chce škodit, škodí a je mu úplně jedno, co píšeš.

To bych nebral tak tragicky. Anonymní internet si servítky nebere. Pokud je někdo hodně citlivý, může mu to vadit. Přiznám se, že se mi chování některých lidí tady také nelíbí.
Pokud unie změní v dubnu pravidla, pak podobné chaty ztratí něco ze sebe, co už nikdy nenajdou.

Znám ten pocit, myslím. Nejkrásnější je ticho. Chtěl bych vidět dnešní školáky, jak tohle všechno dělají. Oni si neumí ani pořádně hrát na babu, ještě, aby jim člověk vysvětloval pravidla:-)

Píšu sem i kvůli zpětné vazbě, je to pro mě důležité neslyšet jen samou chválu nýbrž i kritiku :-) Zamyslet se nad tím, a zastavit se v tom běhu životem. Už bilancuji...a co je možné, to ještě přijde :-)) chci to prožít vědomě.

To nemůžeš všemu věřit co Ti kdo napíše :-)
Si to vem kdyby jsem měla věřit všemu, co tu napsali o mně jiní lidé:-)

Dnes to mám úplně jinak. Jak napsala jedna diskutnice, mám hloupé a zkostnatělé názory a já si uvědomila že je to pravda. Najednou jsem zestárla. Nejen věkem, nýbrž i prožitky. Celá jsme se sešlapala a jsme to pořád já. Cítím se v tomhle sešlapaném já doma.

Krásné příběhy z mládí, třeba noční procházky v hustém sněžení... kdy se sníh třpytí a padá do obličeje.
Také dětské hry na panelákovém staveništi, kdy jsme vybíhaly do pater, přeskakovaly neoddělané schody, cvičily na betonových nosnících. Dodnes se dívám nostalgicky na rozestavěný bytový dům, kde je tolik tajných zákoutí. ale dnes se tam nesmí. Ono se nesmělo ani tehdy, ale neznám lepší hříště :-) prostě romantika.
Vždycky jsem byla dítě přírody, na horách se vstávalo před východem slunce.
Vyráželi jsme v mačkách a s lanem v ruksaku i kolem 3 hodiny ranní, přelézaly přes kameny abychom dosáhli ledovce. A jak člověk kráčí po ledovci, slyší křupání tvrdého firnu a nad hlavou ti padají roje meteoritů... je to neksutečná krása. Jdeš a dýcháš, v hlavě nádech 1,2 a výdech 1,2 a furt stejně až vylezeš na první předvrchol a vychází slunce. Vrcholky se rýsují ve stínech. Chvíli zůstáváme ticho a jdeme dál...nádech, výdech.

Děkuji. Pokud chceš, připoj to své:-)

krásné rozjímání. tobě přeji at tvoje schopnost dívat se a radovat nikdy nezmizí.