Slunce se lámalo přes obrovské listy banánovníků, které se nad mou
hlavou rozprostíraly jako zelené klenby tropické katedrály. Vzduch byl
vlhký a těžký, naplněný vůní půdy a ovoce. Když jsem se poprvé dotkl
trsu banánů, měl jsem pocit, že držím v rukou samotnou hojnost tropů,
"hrozen" vážil přes dvacet kilogramů a jeho odříznutí bylo spíš
obřadem než prací. Vedle mě stáli místní dělníci, kteří mi ukazovali
správný způsob sklizně. Jejich pohyby byly jisté, naučené generacemi, a
přitom doprovázené zpěvem a smíchem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že
sklizeň není jen zemědělská činnost, je to společenský akt, který
spojuje lidi i jejich vztah k půdě.
Banán je v Brazílii víc než ovoce. Říkají mu "chléb tropů“, podává
se smažený, vařený, pečený i syrový. V některých komunitách má
dokonce symbolický význam, představuje pohostinnost a hojnost. Když jsem
večer seděl s rodinou farmářů u stolu, banány byly součástí každého
chodu, od sladkých dezertů až po slané přílohy. Rozhovory se točily kolem
půdy, počasí a tradic. Bylo zřejmé, že banánovník není jen rostlina,
ale součást identity. Každý trs, který jsme odnesli z plantáže, byl
výsledkem kolektivní práce a zároveň připomínkou propojení člověka s
přírodou.
Banánovník je fascinující bytost, není stromem, ale obrovskou bylinou. Jeho
listy vytvářejí vlastní mikroklima, pod nimi je chladněji a vlhčeji, jako
by člověk vstoupil do jiného světa. Mezi listy se proplétali ptáci, hmyz i
drobní savci. Plantáž tak působila jako živý ekosystém, kde se
zemědělství a divoká příroda neustále prolínají. Když jsem se zastavil
a rozhlédl, měl jsem pocit, že jsem součástí něčeho většího,
takového rytmu tropů, který se nedá spoutat, jen respektovat.
A tak se pro mě trhání banánů v Brazílii stalo nejen cestovatelským
zážitkem, ale i lekcí o tom, jak hluboce je lidský život propojen s
přírodou a tradicí.
