Tak.. tohle byl 2,5 roku můj maják.. Denodenní světlo v šedi všedních,
náročných dní. Svítil mi vstříc na jaře, v parném létě, funěla jsem
směrem k němu v třeskutým mrazu i čvachtala v podzimním dešti, asi
nejvíc jsem ho viděla za tmy.. za tmy do práce a za tmy z práce.. Někdy
jsem ho v mlze jen tušila. Usmívala jsem se na něj, když jsem se unavená,
vyždímaná jak hadr vlekla po deseti, až třinácti hodinách své
osmihodinové směny na tramvaj, abych jela domů. Dnešním dnem jedna kapitola
mého života končí, dělám za ní tlustou čáru..ale už navždy tahle
část mého života bude spojená s tímhle pohledem a tohle pro mě vždycky
bude.. MAJÁK..
Mimochodem - připadala jsem si ve svých zimních botách ve skoro jarní Praze
jako dement, trošičku, a ráda jsem se vrátila do svého zasněženého,
inverzí zasaženého bydliště)))