Před 75 lety zavraždili komunisté neobyčejně brutálně katolického kněze Josefa Toufara
Víkend 18. a 19. února 1950, Valdice. Sedm příslušníků Instruktážní skupiny Státní bezpečnosti odjíždí z valdické věznice do Prahy, do tepla svých domovů a ke svátečnímu obědu. Ve sklepení valdického III. oddělení leží sedmačtyřicetiletý kněz Josef Toufar. Jeho tělo je plné podlitin a zaschlé krve. Po dvaceti dnech výslechů a mučení má tak rozbité nohy, že nemůže pořádně vstát ani popocházet. Až se soudruzi v pondělí ráno vrátí do práce, bude tortura pokračovat ještě týden.
Nastal 25. únor 1950 a v pražské Legerově ulici sedí u lůžka
umírajícího Josefa Toufara příslušnice Státní bezpečnosti Věra
Kantorová. Je převlečená za zdravotní sestru a co chvíli mu drží ruku.
Než Josef Toufar kolem půl deváté večerní dodýchá, v agonii k ní
pronese několik latinských slov. V noci
pak do dvora sanatoria nacouvá nákladní auto a mrtvé Toufarovo tělo je na
korbě náklaďáku odvezeno do Ústavu soudního lékařství na Albertově k
pitvě. Hlídají ho dva příslušníci Státní bezpečnosti, kteří mají od
svého velitele jasný příkaz: „Mrtvola nesmí být spatřena zaměstnanci
ústavu! Ani třetími osobami!“ Umučené tělo jako důkaz brutálního
mučení musí co nejrychleji zmizet ze světa.
Tentýž den v dalekém Arnolci na Vysočině, kde se Josef Toufar narodil a
vyrůstal, se v noci náhle probudí jeho starší bratr Vladimír, zvedne se
prudce z lůžka a sedne na okraj postele. Probudil se z naléhavého snu, nebo
spíš do bdělého vidění. Zahlédl v něm svého bratra Josefa,
zkrvaveného, rozbitého, s vyraženým okem, obinadlem na rukou a ovázanou
hlavou. Nahlas tehdy do tmy vyhrkl: „Jožka žije!“
Píše se datum 28. října 2014. Jitka Cvetlerová, dcera Marie
Pospíšilové-Toufarové, jde na Pražský hrad převzít vyznamenání Za
zásluhy o stát, které má být prezidentem Zemanem uděleno in memoriam
jejímu prastrýci P. Josefu Toufarovi. Se svým mužem a dcerou Janou projdou
nádvořími a při vstupu do prezidentského paláce je u recepce legitimuje
pracovnice hradního protokolu. Kontroluje v seznamu pozvaných hostí jména a
odškrtává příchozí. „Tak Jitka Cvetlerová... to jste vy... Jiří
Cvetler... ano... Jana Cvetlerová, výborně... a kde máte Josefa Toufara? Ten
nemůže přijít?“ Cvetlerovi na sebe vyděšeně pohlédnou. S dávkou
cynismu by mohli
odpovědět, že je zahrabán na Ďáblickém hřbitově. Odpoví však věcně:
„Víte, byl v padesátém roce umučen a dnes má tady být vyznamenán in
memoriam.“ Pracovnice se podiví: „Jo takhle... in memóriam,“ odškrtne
si v seznamu jméno a pustí Cvetlerovy dál. (...)