Rozcestník >> Náboženství >> Ateistická společnost

Před 75 lety zavraždili komunisté neobyčejně brutálně katolického kněze Josefa Toufara

Víkend 18. a 19. února 1950, Valdice. Sedm příslušníků Instruktážní skupiny Státní bezpečnosti odjíždí z valdické věznice do Prahy, do tepla svých domovů a ke svátečnímu obědu. Ve sklepení valdického III. oddělení leží sedmačtyřicetiletý kněz Josef Toufar. Jeho tělo je plné podlitin a zaschlé krve. Po dvaceti dnech výslechů a mučení má tak rozbité nohy, že nemůže pořádně vstát ani popocházet. Až se soudruzi v pondělí ráno vrátí do práce, bude tortura pokračovat ještě týden.

Nastal 25. únor 1950 a v pražské Legerově ulici sedí u lůžka umírajícího Josefa Toufara příslušnice Státní bezpečnosti Věra Kantorová. Je převlečená za zdravotní sestru a co chvíli mu drží ruku. Než Josef Toufar kolem půl deváté večerní dodýchá, v agonii k ní pronese několik latinských slov. V noci
pak do dvora sanatoria nacouvá nákladní auto a mrtvé Toufarovo tělo je na korbě náklaďáku odvezeno do Ústavu soudního lékařství na Albertově k pitvě. Hlídají ho dva příslušníci Státní bezpečnosti, kteří mají od svého velitele jasný příkaz: „Mrtvola nesmí být spatřena zaměstnanci ústavu! Ani třetími osobami!“ Umučené tělo jako důkaz brutálního mučení musí co nejrychleji zmizet ze světa.

Tentýž den v dalekém Arnolci na Vysočině, kde se Josef Toufar narodil a vyrůstal, se v noci náhle probudí jeho starší bratr Vladimír, zvedne se prudce z lůžka a sedne na okraj postele. Probudil se z naléhavého snu, nebo spíš do bdělého vidění. Zahlédl v něm svého bratra Josefa, zkrvaveného, rozbitého, s vyraženým okem, obinadlem na rukou a ovázanou hlavou. Nahlas tehdy do tmy vyhrkl: „Jožka žije!“
Píše se datum 28. října 2014. Jitka Cvetlerová, dcera Marie Pospíšilové-Toufarové, jde na Pražský hrad převzít vyznamenání Za zásluhy o stát, které má být prezidentem Zemanem uděleno in memoriam jejímu prastrýci P. Josefu Toufarovi. Se svým mužem a dcerou Janou projdou nádvořími a při vstupu do prezidentského paláce je u recepce legitimuje pracovnice hradního protokolu. Kontroluje v seznamu pozvaných hostí jména a odškrtává příchozí. „Tak Jitka Cvetlerová... to jste vy... Jiří Cvetler... ano... Jana Cvetlerová, výborně... a kde máte Josefa Toufara? Ten nemůže přijít?“ Cvetlerovi na sebe vyděšeně pohlédnou. S dávkou cynismu by mohli
odpovědět, že je zahrabán na Ďáblickém hřbitově. Odpoví však věcně: „Víte, byl v padesátém roce umučen a dnes má tady být vyznamenán in memoriam.“ Pracovnice se podiví: „Jo takhle... in memóriam,“ odškrtne si v seznamu jméno a pustí Cvetlerovy dál. (...)

Telegramový kanál Bavovna nás dnes informoval o jednom krásném neštěstí. V Kurské oblasti zahynul velitel praporu speciálních sil „Achmat“ s volacím znakem „Šustrij“. Údajně měl zemřít na infarkt nebo mrtvici. Nu, aspoň že ne balkonem. To poslední dobou bývá v Rusku časté.

V Andrijivce jsme kromě epického souboje ruského vojáka s ukrajinskou vlajkou, při kterém vlajka vyhrála minimálně první kolo, nezaznamenali žádné změny...