To je jasné, ale za sebe, my máme odpouštět jiným ale nemůžeme odpouštět za jiné... Nám odpustí Bůh, ale jistě i sami sobě si můžeme odpustit. Ale tak to dělají ateisté, odpouští si sami sobě svá provinění pokud je uvidí. Ale já jako věřící se s pokorou odevzdávám dorukou Božích a věřím že nikoliv já nýbrž Bůh mi odpouští. A chodím ke zpovědi, ale to je především záležitost řádu, schopnosti respektovat tento řád a porozumět smyslu.
Nejde jen o to, odpustit sobě, ale hlavně také jiným (ono to spolu ovšem
souvisí - kdo neumí odpustit sobě, neumí odpustit ani jiným).
Každý má svůj přístup. Jestliže ti řád, ke kterému se upínáš,
pomáhá, pak je to v pořádku. A vůbec nezáleží na tom, o jakou církev se
jedná. Důležité je čisté srdce - tvoje i tvých kněží.
Žalmy 118, 9Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata.
Žalmy 146, 3Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není.
Pokud je někdo slabý, nemá čas přemýšlet (nebo mozkovou kapacitu,
znalosti), je zvyklý poslouchat autority, pak potřebuje jakési pofiderní
vedení - děti, staří lidé, vážně nemocní.
Zdravý silný člověk by si měl umět řídit svůj život sám.
No však to asi proto si "vymysleli" nazývat své ovečky "dětmi" to asi proto aby nikdy nedospěli :).
Ano, Bůh je k lidem
láskyplný...
Bůh je slitovný a milosrdný...
Bůh je plný Milosti...
Bůh je LÁSKA.
