Při svém studijním pobytu na Papežské univerzitě svatého Tomáše Akvinského v Římě v roce 2021 jsem našel starý latinský text uložený v oddělení Africa 1650–1800 A. D., Servus Oram. Přeložil jsem jej doslovně, aby nezaniklo nic z výpovědní hodnoty, kterou měl autor na mysli.
Já, Johanes, z Boží vůle kněz Kristův, následovník svatého učitele Dominika, byl jsem svědkem události hrůzné, ba pekelné, kterou nyní čtenáři vzácnému popravdě vyložím. Děs se bratře milý cestovati do země, kde samo peklo olizuje lid svým horkým plamenným jazykem, kde Satan – ten mazaný lhář a sodomista, ta rohatá ludra – vskutku po lidech prská zlo, kde kněží falešní v blátě hříchu topí člověka zatraceného. Já, Johanes, viděl jsem, jak zemřel černý král. Dne pátého po smrti krále sešlo se procesí nesmírné a ihned počal masakr nelidský. Na dvě stě nahých otroků bylo podříznuto na hrdle svém, před tělem krále na loži dřevěném položeném. Jejich mrtvoly, mnohé stále cukajíce se, ponechány byly kolem těla vznešeného, těla královského. Přiváděny poté byly páry manželské z každé vesnice království toho a společně vražděny byly, vpichem nože špičatého do srdcí chudáků vedeného. A některým z nebohých obětí ten hrozný kat hlavu setnul a poté z ní oko vydloubl a mlaskavě si na něm pochutnával a řval hrozným řevem: krása, krása! Já, Johanes, z Boží vůle vírou obdarován, padl jsem na zem a vroucně se modlil za zastavení oné orgie pekelné. Můj bratr, Francesco, z Boží vůle rovněž následník Dominikův, nevydržel tu trýzeň a proti popravčímu vystoupil. Tu jej chytili pomahači katovi, za ruce a nohy jej vzali a na nejbližší strom velkými hřeby jako Krista přibili. I nechali jej vykrvácet svlečeného na slunci ohnivém a já nebyl s to mu život zachrániti. Posledními slovy vzýval Krista a žádal jej o odpuštění pro své vrahy, neboť byl si jist, že v omylu svém hříchem zaslepeni nevěděli, co činili. A s ukrutným smíchem po mém umírajícím bratru lidé kameny házeli a všemožně se mu vysmívali. I přísahám na víru svou, že byl jsem přesvědčen o smrti své, mému bratru podobné. Ale z Boží vůle nestalo se tak. Kat pokračoval ve vraždění párů manželských, až došlo na děti z vesnice každé. A viděl jsem na oči vlastní, že kat onen si vraždění těch neviňátek tuze vychutnával, že jeho duše dávno peklu propadlá se radovala z každé další smrti, že byl nakonec zcela krví pokrytý, a že se olizoval jako čert a lízal si krev oněch neviňátek z rukou svých a mlaskal jako ďábel, a že prahnul nořit nůž svůj obětní do dalších tvorů Božích, a že pět mužů muselo jej nakonec klacky umlátit, jinak by kat ten zběsilý – Bůh je mi svědkem – zabil všechny přítomné. I tak zemřelo podle počtů mých na pět set devadesát pět lidí černých a ukřižován byl jeden člověk bílý, bratr můj. Tato strašlivá událost, jenž oslavou zvána byla, tato lázeň krvavá, jenž do ruda zbarvila prostor celý kolem zesnulého krále, vryla do mé duše hluboké šrámy a mé sny za nocí následujících proměnila v děs a hrůzu, která nikdy neskončí, než mé srdce spočine v Bohu, počátku i cíli našem. Naše cesta misijně úspěšná nebyla, neboť lidé tam dávno peklu propadli a obrátit se k Bohu nikterak nechtěli. Dokonce ani obléci se je nepodařilo, neboť ženy tam necudně nahé chodí, muži často v nemravnosti té je následují. Vrátil jsem se sám, ve zdraví těžce podlomeném, s duší těžce raněnou, s touhou setrvati po zbytek života v civilizaci křesťanské, kde se lidé stejné víry vzájemně nevraždí. Tak píši, abych poutníky varoval, před cestou do končiny pekelné. Bratr Johanes, léta páně 1753.
