Při svém studijním pobytu na Papežské univerzitě svatého Tomáše
Akvinského v Římě v roce 2021 jsem našel starý latinský text uložený v
oddělení Africa 1650–1800 A. D., Servus Oram. Přeložil jsem jej doslovně,
aby nezaniklo nic z výpovědní hodnoty, kterou měl autor na mysli.
Já, Johanes, z Boží vůle kněz Kristův, následovník svatého učitele
Dominika, byl jsem svědkem události hrůzné, ba pekelné, kterou nyní
čtenáři vzácnému popravdě vyložím. Děs se bratře milý cestovati do
země, kde samo peklo olizuje lid svým horkým plamenným jazykem, kde Satan
– ten mazaný lhář a sodomista, ta rohatá ludra – vskutku po lidech
prská zlo, kde kněží falešní v blátě hříchu topí člověka
zatraceného. Já, Johanes, viděl jsem, jak zemřel černý král. Dne pátého
po smrti krále sešlo se procesí nesmírné a ihned počal masakr nelidský.
Na dvě stě nahých otroků bylo podříznuto na hrdle svém, před tělem
krále na loži dřevěném položeném. Jejich mrtvoly, mnohé stále cukajíce
se, ponechány byly kolem těla vznešeného, těla královského. Přiváděny
poté byly páry manželské z každé vesnice království toho a společně
vražděny byly, vpichem nože špičatého do srdcí chudáků vedeného. A
některým z nebohých obětí ten hrozný kat hlavu setnul a poté z ní oko
vydloubl a mlaskavě si na něm pochutnával a řval hrozným řevem: krása,
krása! Já, Johanes, z Boží vůle vírou obdarován, padl jsem na zem a
vroucně se modlil za zastavení oné orgie pekelné. Můj bratr, Francesco, z
Boží vůle rovněž následník Dominikův, nevydržel tu trýzeň a proti
popravčímu vystoupil. Tu jej chytili pomahači katovi, za ruce a nohy jej
vzali a na nejbližší strom velkými hřeby jako Krista přibili. I nechali
jej vykrvácet svlečeného na slunci ohnivém a já nebyl s to mu život
zachrániti. Posledními slovy vzýval Krista a žádal jej o odpuštění pro
své vrahy, neboť byl si jist, že v omylu svém hříchem zaslepeni
nevěděli, co činili. A s ukrutným smíchem po mém umírajícím bratru
lidé kameny házeli a všemožně se mu vysmívali. I přísahám na víru
svou, že byl jsem přesvědčen o smrti své, mému bratru podobné. Ale z
Boží vůle nestalo se tak. Kat pokračoval ve vraždění párů
manželských, až došlo na děti z vesnice každé. A viděl jsem na oči
vlastní, že kat onen si vraždění těch neviňátek tuze vychutnával, že
jeho duše dávno peklu propadlá se radovala z každé další smrti, že byl
nakonec zcela krví pokrytý, a že se olizoval jako čert a lízal si krev
oněch neviňátek z rukou svých a mlaskal jako ďábel, a že prahnul nořit
nůž svůj obětní do dalších tvorů Božích, a že pět mužů muselo jej
nakonec klacky umlátit, jinak by kat ten zběsilý – Bůh je mi svědkem –
zabil všechny přítomné. I tak zemřelo podle počtů mých na pět set
devadesát pět lidí černých a ukřižován byl jeden člověk bílý, bratr
můj. Tato strašlivá událost, jenž oslavou zvána byla, tato lázeň
krvavá, jenž do ruda zbarvila prostor celý kolem zesnulého krále, vryla do
mé duše hluboké šrámy a mé sny za nocí následujících proměnila v děs
a hrůzu, která nikdy neskončí, než mé srdce spočine v Bohu, počátku i
cíli našem. Naše cesta misijně úspěšná nebyla, neboť lidé tam dávno
peklu propadli a obrátit se k Bohu nikterak nechtěli. Dokonce ani obléci se
je nepodařilo, neboť ženy tam necudně nahé chodí, muži často v
nemravnosti té je následují. Vrátil jsem se sám, ve zdraví těžce
podlomeném, s duší těžce raněnou, s touhou setrvati po zbytek života v
civilizaci křesťanské, kde se lidé stejné víry vzájemně nevraždí. Tak
píši, abych poutníky varoval, před cestou do končiny pekelné. Bratr
Johanes, léta páně 1753.
