„Přines mi z tohoto stromu fík."
„Zde jest, ctihodný."
„Rozpůl jej!"
„Je rozpůlen."
„Co v něm vidíš?"
„Nic, ctihodný."
„A přece z toho, co vůbec nepozoruješ, můj milý, vyroste stejně velký
fíkovník. A vezmi sůl a vlož ji do vody. Vidíš onu sůl stále?"
„Nevidím, ctihodný."
„Ochutnej vody."
„Je slaná, ctihodný."
„Nevidíš soli, ač je ve vodě. Stejně nepozoruješ, tady na světě, můj
milý, prapodstatu všech věcí, a přece tu ve skutečnosti je. Všichni
tvorové přicházejí z prapodstaty, třebas to nevědí. A ať jsou zde
čímkoli, buď tygrem nebo lvem, vlkem nebo kancem, červem nebo ptákem,
ovádem nebo mouchou, stávají se nakonec zase touto prapodstatou. Ta je
základem všeho, co tu je. Ta je to nejvyšší skutečné. To je tvoje Já, to
jsi ty."

