Žádný z jeho hříchů, kterých se dopustil, se mu nebude připomínat, začal jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít“ (Ez 33,16). Odpuštění se popisuje jako omytí, očista od skvrn. V padesátém prvním žalmu čteme: „Moji nepravost smyj ze mne dokonale,očisť mě od mého hříchu!“ (Ž 51,4). Pozoruhodných obrazů pro odpuštění používá prorok Micheáš: „Bůh se opět nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. – Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy“ (Mi 7,19).
O odpuštění se mluví již v prvních kapitolách První knihy Mojžíšovy. Kain sice ví po zavraždění svého bratra, že Bůh odpouští, ale myslí si, že jeho hřích je neodpustitelný. Říká: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit“ (Gn 4,13). Bůh však odpouští každý zlý skutek, a tak obnovuje vztah mezi sebou a člověkem. Každému odpuštění však musí předcházet uznání viny.
1