Rozcestník >> Náboženství >> Bůh Tě miluje!

Někteří si zvyknou na vaši pozornost, na váš čas, na vaši energii... Zvyknou si tolik, že zapomínají na to, že právě proud energie potřebuje proudit a prolínat se... "SouLADIT"...
Čekat, že jeden bude dávat a druhý pouze brát narušuje harmonii... a to v jakémkoliv příkladu.

Tatry jsou rozsáhlé a je tam doufám i dost dřeva 😆

1 Korintským 9:24  Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze,
běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu?
Zjevení Janovo 3:21  Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.
a do třetice :
Lukáš 10:22  Všechno je mi dáno od mého Otce;
a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn
a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.

človíčku človíčku, kluku ušatá, tady ty tvoje hrátky s lidmi, kteří neví o co go
tě možná utvrzují v domnění, že už jsi vítěz, a jak bys nebyl, že ? vždyť ty jsi byl pro vítězství stvořen ,o) se všemi v nebi si tykáš a všechny důvěrně znáš ,o))

já už takových "vítězů" potkal poměrně dost a nebylo to jenom v blázinci, někteří tak nějak neškodně proplouvají, jiní se tam nedostanou, protože povětšinou je tam umístí rodiče, nebo příbuzní a jsou tací, co se zblázní ve vyšším věku, což tipuji i tebe, bez urážky a nikomu to z rodiny není podezřelé protože prostě zub času úřaduje ..

já povětšinou s nimi nesoupeřím, protože ani není o co, jsou to více snílci, než opravdoví "soupeři" ale někdy tak trošku z povyražení, se "pustím do křížku", jeden můj známý, je takový rádoby "mesiáš" on údajně cestuje po vesmíru a jde na to spíše přes "ufony", ale tu svoji logiku má neprůstřelnou, nelze mu to ničím vyvrátit, to není důležité, proč o něm píšu
(jo a v blázinci nikdy nebyl, sice měl rodiče, ale před nimi byl jako pěna, on je poměrně "lstivý" ve své bezelsnosti ,o)) )

kdysi už poměrně dlouho jsem s ním měl "polemiku", kdy nastíním jen část, víc si stejně moc nepamatuji, ale jde o princip
takže jsme se dostali k tomu, na téma hvězdných válek, kdy modrý světelný meč má mistr, zelený učedník a červený oponent, no a on v tomto módu zdůrazňoval, jak má ten modrý, že je mistr a na té dobré straně, na čež já mu povídám, ale já mám železný v gesci filmu Highlander, kdy si "nesmrtelní" sekají hlavy, až zůstane jen jeden, na to už neměl reakci
protože jsem mu sebral vítr z plachet

takže milý Adame, já jsem " adam Kadmon" a se svým prvenstvím se di bodnout
jestli nevíš kdo jsem, tak wikipedie to poměrně věrně popisuje
a jestli budeš chtít tak si vyploď další bytost, ať známou, nebo neznámou
vždycky tě trumfnu

mně se u tebe líbí tvé znalosti písma, i povědomí o tom, kde něco nehraje a tušení
proč to nehraje, dále to nebudu rozvíjet
mně ani tak nejde o nějakou tvou degradaci, nebo něco na ten způsob,
ale je tě podle mne škoda, protože si přivlastňuješ něco co ti nenáleží a jsi v tom poměrně
ponořenej, kdys jen trošku zauvažoval, mně by to stačilo, je to jen na tobě

tak původně jsem chtěl napsat něco trošku jiného, ale jak se říká člověk míní pánBů mění
nebo náš prezident, jen blbec nemění své názory ,o))

to už si přeber jak chceš ,o)

PORAZEN STRACHEM

V zemi ve válce byl král, který vyvolal hrůzu. Kdykoliv mu dovedli vězně, nezabil je, odvedl je do místnosti, kde byla na jedné straně skupina lukostřelců a na druhé obrovské železné dveře, na kterých viděli postavy lebek pokryté krví. V této místnosti je král přinutil kroužit dokola a potom jim řekl... " Můžete si vybrat mezi umíráním skrze šípy mých lukostřelců nebo průchodem těmi tajemnými dveřmi ".

Každý si vybral, aby byl zabit lukostřelcem. Na konci toho krveprolití jeden voják, který už dlouho sloužil králi, se ho zeptal.

• "Pane, můžu se tě na něco zeptat?"

A král mu odpoví:

• " Ptej se vojáku".
• "Co bylo za těmi hrůznými dveřmi?".
• "Jdi a přesvědč se sám", odpověděl král. Voják tehdy strachem otevřel dveře a jak to udělal, sluníčko vešlo a vyčistilo atmosféru... a nakonec objevil překvapení, že když se dveře otevřely dveře ukázali cestou vedoucí ke svobodě.

Voják se podíval na svého krále a král mu
řekl: -"Dal jsem jim na výběr, ale raději zemřou, než aby
riskovali otevření těchto dveří".

Kolik dveří jsme přestali otevírat kvůli strachu, že riskujeme sami sebe? Kolikrát ztratíme svobody a zemřeme uvnitř, jen
abychom se báli otevřít dveře?

Muž zašeptal: "Bože, promluv ke mě ".
A zazpíval slavík. Ale muž to neslyšel.
Tak muž zařval: "Bože promluv ke mě! "
A přes oblohu se přehnal hrom a blesk. Ale muž neposlouchal.
Muž se rozhlédl a řekl: "Bože, ukaž se mi ''.
A hvězda se jasně rozzářila. Ale muž ji neviděl.
A muž zavolal: "Bože, ukaž mi zázrak".
A zrodil se nový život. Jenomže muž si toho nevšiml.
Ten muž vykřikl v zoufalství: "Dotkni se mě, Bože, a dej mi poznat, že tu jsi! "
Na to se Bůh natáhl a dotkl se ho. Ale muž smetl motýla a šel dál...
Boha nikdy nepoznáme, pokud budeme mít mysl plnou představ o něm.

Postupem času vám dojde chuť poslouchat prázdné řeči, být s negativními lidmi a zůstávat na místech, která se vám nelíbí...
Časem vám dojde chuť smát se díky lidem, kteří nejsou vtipní, pomáhat těm, kteří vám ani nepoděkují a milovat ty, kteří si to nezaslouží...
Časem vám dojde chuť hádat se, trvat na tom, omlouvat se, obhajovat a od nikoho nic nečekat...
Postupem času si začnete chránit svoje soukromí, stanete se víc a víc selektivními a pozorně si budete vybírat, komu dáte místo u stolu vašeho života... Něco na tom je.

Dvanáct kapek v moři

Byl jednou jeden žák a ten se zeptal svého Mistra: "Co mě odděluje od Pravdy?" A Mistr řekl: "Nejsi sám, kdo je oddělený od Pravdy. Je mnoho takových.

Povím ti dvanáct malých příběhů, které ti budou připadat velice jednoduché. Musíš je ale projít mnohokrát, a i když si budeš myslet, že jsi je pochopil, nepřestávej je stále procházet. Dělej to tak dlouho, až jimi prostoupíš, až se z malých příběhů stanou velké a z velkých zase malé."

První příběh: Byla jednou jedna kapka v moři, která tvrdila, že moře nikdy neviděla a proto moře neexistuje. Stejně je to s mnohými lidmi, stojí ve středu Boha a tvrdí, že Bůh nikdy neexistoval.

Druhý příběh: "Chci svoji svobodu," dožadovala se jedna kapka v moři a moře ji ve své milosti vyzdvihlo na svůj povrch. "Chci svoji svobodu," požadovala zase kapka. A slunce bylo plné milosti a vyzdvihlo ji do oblak. "Chci svoji svobodu," dožadovala se stále kapka. A oblaka byla dobrotivá - spustila kapku zase dolů A tak byla opět v moři.

Třetí příběh: Intelektuální kapka vody je intelektuální kapka vody, ale není moře.

Čtvrtý příběh: "Všechny tyto kapky v moři za nic nestojí", řekla kapka v moři.

Pátý příběh: "Bezpochyby jednu věc už jsem poznala. Jsem určitě o něco důležitější než moře" řekla kapka vody.

Šestý příběh: Povzdychla si jedna kapka v moři: "Asi se nikdy nepotkám s mořem."

Sedmý příběh: "Ále, co je mi po tomto moři," řekla kapka v moři.

Osmý příběh: Jedna kapka vody bojovala se svým osudem. I když byla uprostřed moře, volala: "Nechci o moři nic vědět!"

Devátý příběh: Jedna kapka v moři svolává ostatní kapky: "Povstaňme proti moři!"

Desátý příběh: "Z titulu mé moci," řekla kapka druhé kapce uprostřed moře, "od tohoto dne jsi vyloučena z moře."

Jedenáctý příběh: "Jsi v mé lásce," řeklo moře kapce vody. Ale kapka vody moře neslyšela, protože byla naplněna láskou k jiné kapce.

Dvanáctý příběh: "Kdyby se mi podařilo..." uvažovala kapka vody, "aby každá kapka v moři byla v mé lásce, stala bych se celým mořem." A tak začala zahrnovat jednu kapku za druhou do své lásky. Byla tam však jedna kapka, která jí velice ublížila a způsobila největší utrpení v životě. A tak jí přes všechnu svoji lásku nedokázala odpustit. A proto, že nezahrnula jednu jedinou kapku do své lásky, jen jedna jediná chyběla - nestalo se z ní moře.

Příběh poslední: Byla jednou jedna kapka vody, která hledala ticho moře, dálku moře a lásku moře. "Ty jsi já," řeklo moře "a já jsem ty." Otevřelo svoji náruč a přijalo kapku. A to co patřilo moři, patřilo od této chvíle i kapce. Stala se tichem, stala se dálkou moře a její hloubka byla požehnáním pro tento svět.

Věz můj žáku, moře je plné odpuštění pro ty, kteří ho milují a přijme do sebe ty, kteří si to opravdu přejí.

"Ale co když je taková kapka vody velice špinavá, co potom?" zeptal se žák. Tehdy se Mistr rozesmál z celého srdce a řekl: "Žádná kapka nemůže být TAK špinavá, aby ji moře nedokázalo očistit."

„NECHAT VĚCI DÍT SE, JE NEJLEPŠÍ ZPŮSOB, ABY SE STALY,“ zopakoval stařeček.
„Lidé na to ale nejsou zvyklí. Pořád by chtěli, aby bylo všechno po jejich.
Nedovolí bouři, aby křísla bleskem, a tak musí přijít uragán a všechno rozmetat.
Nedovolí říčce, aby se vylila z břehů, a tak se vylije moře.
Potlačují smích, zadržují slzy. A tak je stále víc pláče, zatímco pramen smíchu vysychá.
Stojí na rozcestí a neví, kterou cestu zvolit, zatímco jejich srdce je už dávno v cíli.
Překonávají horské hřebeny, když je třeba pečovat o zahradu v údolí.
Jako žebráci žadoní o lásku muže nebo ženy, zatímco samotná Láska je objímá..."
Seděli jsme v tichu. Nedívali jsme se na sebe, a přece jsem vnímal slzy ve starcových očích. Byly to slzy soucitu.
Na obloze stál měsíc a ozařoval Zemi.
Stařec pozvedl hůl a zlehka se ho dotkl.
„Vidíš? Ať ho vidíme větší či menší díl, on samotný je vždy celý. Prosvětluje naše noci, prostě proto, že je na svém místě. Nechává věci, aby se děly, a tak se dějí. Kdyby se do toho začal slunci plést, naše noci by znatelně potemněly.“