Rishi Bharadvája byl známý svou učeností a klidem. Žil v lesním
ášramu, kde učil mladé žáky nejen védy, ale i umění vnitřního míru.
Jednoho dne přišel do ášramu cizinec, rozhněvaný, arogantní, plný
výčitek vůči světu.
"Ty, který se schováváš v lese, co víš o skutečném životě?“ zvolal.
"Tvá moudrost je jen prázdné slovo!“
Žáci se rozhořčili. Někteří chtěli cizince vyhnat, jiní mu chtěli
odpovědět stejně ostře. Ale Bharadvája jen tiše seděl a usmíval se.
Když se ho žáci později ptali, proč neodpověděl, řekl:
"Slovo je jako šíp, jakmile ho vypustíš, už ho nevezmeš zpět. Moudrý
člověk pozná, kdy je ticho silnější než řeč.“
A pak přidal verš z Atharvavédy:
"Nechť jsou naše slova sladká jako med, nechť jsou naše myšlenky čisté
jako voda. Kdo ovládá řeč, ovládá i srdce.“
Od té doby žáci věděli, že skutečná síla není v tom, co řekneš, ale
v tom, co se rozhodneš neříct:-)
Předmět diskuze:
❤️ Diskuze pro upřímné, v Boha věřící lidi, kteří si v průběhu svého života, díky Bohu, bolestně uvědomili svou hříšnost a chtějí se, s pomocí Boží, změnit k lepšímu! (P.S. Nebojte se, rád tu uvítám i lidi láskyplné, dobré a milosrdné, milé a hodné, milující a slitovné, čestné a poctivé, pravdomluvné a spravedlivé nebo dokonce subjektivně svaté!) ❤️
Škoda jen, že se tím neřídíte! 
