Rozcestník >> Náboženství >> ❤️ Diskuze pro zloduchy a zločince! ❤️

Kdysi dávno, v údolí pod Himálajem, žil starý mudrc jménem Rishi. Byl známý svou moudrostí, ale také tím, že se nikdy neusmíval. Lidé ho ctili, ale zároveň se ho trochu báli, jeho tvář byla vážná jako hora, jeho slova přesná jako břit meče.
Jednoho dne přišel za ním mladý poutník a zeptal se: „Mistře, proč se nikdy neusmíváš? Vždyť úsměv je světlo duše.“
Rishi se na něj dlouze zadíval a odpověděl: „Úsměv je mocný. Ale nesmí být prázdný. Musí vycházet z poznání, ne z nevědomosti.“
Poutník se zamyslel a rozhodl se zůstat u mudrce. Roky studoval védy, meditoval, sloužil ostatním. A přesto si všiml, že i když se jeho mysl uklidnila, Rishi se stále neusmíval.
Jednou, když poutník pomáhal nemocné ženě v vesnici, ta se na něj slabě usmála. V tom úsměvu byla bolest, ale i vděčnost. Poutník cítil, jak se mu srdce otevřelo, a poprvé pochopil, co znamená úsměv, který vychází z soucitu.
Vrátil se k Rishimu a řekl: „Mistře, dnes jsem se naučil, že úsměv není jen radost. Je to dar, který dáváme, i když sami trpíme.“
Rishi se na něj podíval, a poprvé se usmál. Jeho úsměv byl tichý, ale hluboký jako řeka. „Teď chápeš,“ řekl. „Úsměv je jako mantra, když je pravdivý, léčí. Když je prázdný, klame.“