Rozcestník >> Náboženství >> ❤️ Diskuze pro zloduchy a zločince! ❤️

Baobab a jeho opice
Na savaně se tyčil baobab, starý jako paměť země. Jeho kmen byl popraskaný, větve těžké, ale pevné, jako by v nich byla uložena moudrost věků. A přesto se kolem něj začal šířit neklid.
Opice, které na něm dlouho žily, už neviděly jeho sílu. Viděly jen jeho vrásky. Šeptaly mezi sebou, že je strom unavený, že jeho stín už není dost hustý, že větve jsou křivé. Některé se dokonce bavily tím, že mu je lámaly větve, jak chtěly dokázat, že je slabý.
A právě ty nespokojené opice začaly nahlodávat ostatní. "Podívejte se,“ říkaly, "tam na obzoru roste nový baobab. Je zelenější, mladší, lepší. Tam bude náš nový domov.“
Nebyla to většina, ale jejich hlas byl dost silný. Šeptaly, přesvědčovaly, ukazovaly na polámané větve, které samy zlomily, a neustále opakovaly: "Vidíte? Tenhle strom se rozpadá.“ A tak se jim podařilo strhnout mnohé, kteří původně neměli důvod odejít. Jedna po druhé pak opice přeskakovaly pryč.
Na novém stromě se chvíli zdálo všechno dokonalé. Větve se třpytily v ranním slunci, listy chutnaly sladce. Ale brzy zjistily, že větve jsou příliš tenké, že stín není tak hluboký, že se tam tísní více opic, než čekaly. Začaly se strkat, hádat, přetahovat o místo. Nahlodávači se dál snažili udržet ostatní v přesvědčení, že je to lepší, ale mnohé začaly chápat, že vše byla jen vnucená představa.
Mezitím na starém baobabu zůstaly ty rozumné opice. Nehanily, nelámaly větve, jen tiše seděly a věděly, že kořeny jsou důležitější než lesk. Když se první unavené a zahanbené opice začaly vracet, přijaly je bez výčitek.
Baobab, i přes všechny rány, stál dál. Mlčel, jako vždy, a poskytoval stín těm, kdo se rozhodli zůstat.