Na počátku všech světů nebylo slovo, ale prastaré ticho. Nebyla to
prázdnota, v níž nic není, nýbrž bezbřehá hlubina, ve které dřímalo
úplně všechno v jediném nehybném bodě. Mistři dávné Číny tenhle
bezejmenný pramen nazvali Tao, tichou řekou, která napájí deset tisíc
věcí, aniž by kdy chtěla něco vlastnit. Mudrci u posvátných indických
řek v Upanišadách zase zašeptali Sat-čit-ánanda, čiré bytí, čiré
vědomí a tichá blaženost samotné existence.
Pak se to nehybné ticho poprvé zachvělo. Zrodil se prvotní tón Óm a
nekonečný oceán vědomí se roztříštil do miliard třpytivých kapek.
Každá z nich dostala vlastní dech a vlastní cestu, ale žádná nikdy
nepřestala být vodou téhož oceánu. Proto v rovině neduálního vědomí
Advaity neexistuje "já“ a "ty“, je jen jedno jediné vědomí, které se
dívá na svět skrze miliony očí. Ať někdo hledá pravdu v katedrálách,
nebo jen tiše sedí v trávě a naslouchá větru, stále je to tentýž dech
vesmíru, který v sobě poznává sám sebe.
Aby toto vědomí mohlo tančit, rozlilo se v posvátném rytmu Jin a Jang. V
nekonečném nádechu a výdechu kosmu. V tiché tmě, která dává vyniknout
hvězdám, a ve světle, které probouzí život ze spánku. V indické tantře
je to věčné objetí Šivy a Šakti. Šiva je nehybným, klidným chrámem
prostoru, který naslouchá a drží ticho. Šakti je živoucí, tančící
energií, která do toho chrámu vplouvá jako ranní mlha, vůně deště a
samotný tep života. Jeden bez druhého jsou jen neúplným snem, teprve když
se potkají, rozkvete skutečnost.
V každé ženě tak od nepaměti dřímá Bohyně, živoucí podstata
posvátného ženství. Je to moudrost země, hluboká intuice, která
nepotřebuje slova, protože prostě ví. Je to tichá hladina lesního jezera,
která dokáže bez jediného soudu odrážet celou noční oblohu, i divoká
řeka, jež dává světu pohyb a něhu.
A proti ní kráčí v každém muži archetyp Prince, nositele bdělého ducha
a slunečního jasu. Princ není ten, kdo vládne silou, ale ten, kdo v tichu
drží lucernu pozornosti, staví pevné zdi bezpečí a nese ušlechtilou
odvahu chránit křehkou krásu života.
Tak se v tichém prostoru vědomí potkávají dvě vlny téhož oceánu. Jedna
staví chrám z ticha, poznání a klidu, druhá do něj vplouvá jako světlo a
lehkost bytí. Když se dvě duše v tomto proudu poznají, nepotřebují velká
slova ani mapy. Jako když bílý pták uprostřed širého nebe bez zaváhání
pozná větev stromu, na které může v bezpečí spočinout. Stačí jen být.
Dýchat. A dovolit Šakti, aby znovu tančila se Šivou.:-)