Ideální čas na šípkovou marmerádu, každý rok ji rád připravuji.
Kdyby náhodou přišla a opět zaklepala na dveře, abych ji měl čím
pohostit.
Říká se , že i lesní víly opouští les aby mohli ochutnat šípkovou
marmeládu.
Ideální čas na šípkovou marmerádu, každý rok ji rád připravuji.
Kdyby náhodou přišla a opět zaklepala na dveře, abych ji měl čím
pohostit.
Říká se , že i lesní víly opouští les aby mohli ochutnat šípkovou
marmeládu.
Díval jsem se na dokument terakotové armádě.
Nechal ji vytvořit první čínský císař, aby ho chránila v posmrtném
životě.
A i přes to, že armádu tvoří zhruba přes 8000 vojáků nenajdete mezi nimi
ani jeden stejný obličej.
Kdyby miloval Boha , tak by asi žádnou armádu nepotřeboval, zbyla by mu jen
láska.
Asi aby se po cestě na druhý břeh tolik nenudil.
Ono prý ta cesta je celkem dlouhá :-)
A zbraně vy tam má každý voják skutečné, žádné repliky.
Ještě bych jim přibalil do uzlíčku české buchty, které rád peču, aby
neměli hlad :-)
A tak si náhodně zemědělci kopou studnu a narazí na první hliněnou
hlavu :-)
Alespoň že byla z hlíny :-)
A další zajímavost
Na vypálenou hliněnou sochu se nejprve nanesly jedna až dvě vrstvy
přírodního laku získaného z mízy stromu škumpa lakodárná.
A zase jsme kousek od studánky :-)
Bělostný motýlek z květu na květ létá,
když v tichu zahrady se najednou zjevíš ty.
Jak dívka ze světla, co zázrakem vzkvétá,
a v jednom okamžiku promění mé sny.
Sedím tu v trávě, dech se mi jen tají,
jsi tak vznešená, a přesto tak blízká,
v tvých očích hvězdy svoji píseň hrají
a srdce v hrudi štěstím tiše výská.
Nepotřebuji víc než jen tu chvíli prostou,
kdy slunce hladí tvoji jemnou tvář,
v té obyčejné kráse zázraky nám rostou
a ty jsi pro mě ta nejčistší zář.
A tak se mi to stalo když jsem v létě na zahradě seděl a najednou jsi
tu.
Myslim že bych k tomu měl upéct housky, sousedi mi pak klepou na okno , že
takovou vůni dlouho necítily
Když pták konečně najde větev, na které se cítí v bezpečí, složí křídla. Oči se mu rozjasní a poprvé ostře uvidí každé stéblo trávy i každý kamínek pod sebou. Ta tichá spokojenost je jako teplá přikrývka pro duši. Přestane bloudit v oblacích a zamiluje se do pevné země. Jen vítr nahoře si občas tiše povzdechne, že to nekonečné nebe zůstalo najednou prázdné...
A dlouho se věřilo , že rorýs se rád plete do vlasů, při jeho rychlému a nízkému letu, později se z toho stal mýtus
Mezi hrnci a párou, kde ticho se ztrácí,
nacházím Tvůj dotek v obyčejné práci.
Nepotřebuji chrámy z kamene a zlata,
stačí jenom koště a podlaha zametená.
Když prach sedá k zemi a voda v konvici zpívá,
každý můj pohyb se v modlitbu slívá.
Obracím placku na rozpálené pánvi,
z lásky k Tobě – to je můj chrám hlavní.
A když mysl uteče do stínů a shonu,
nevyčítám si ten pád od Tvého trůnu.
Jen se tiše zastavím, nadechnu se znovu,
vracím se zpět – k jedinému Slovu.
V kapce potu na čele, v tichu mezi tóny,
nejsou třeba zázraky ani velké zvony.
Stačí zvednout stéblo, stačí tady být,
v každém prostém kroku s Tebou v míru žít.
Nyní je noc a prší, všechno spí,
a přeci zde je vždy to, co bdí.
Spánek není, ale pozornost jest,
v tichu kapek, jež padají z cest.
V tom tichu rozkvétá láska bez tíhy,
prostá jak dech a moudrá bez knihy.
Nic nechce vlastnit, nikoho neváže,
jen tiše svítí a cestu ukáže.
Skutečná celistvost se nerodí ve spěchu světa, ale tam, kde strom
poprvé zapustil své hluboké kořeny a kde jeho listy odmalička přirozeně
narůstaly ke světlu. V takovém tichu se nikam nespěchá a nic se
nehodnotí.
Když se život na chvíli zastaví v bezpečném a laskavém přijetí,
všechno nepodstatné se samo rozplyne jako ranní mlha. V tom průzračném
klidu pak najednou zůstane jen to, co má skutečnou váhu, a přirozeně z
něj vyrostou nové, zralé cíle. Krása tam přestává být jen prchavým,
vnějším obrazem tváře a těla, ale stává se tichým zářením zevnitř a
přátelství i láska v takovém prostoru nesou své nejčistší plody.
Teprve ve chvíli, kdy se tichá nehybnost s láskou skloní k živoucímu
pohybu, mizí rozdíl mezi klidem a vášní. A z pouhého bytí se stává
tančící zázrak.
Jeden muž zaklepal na dveře svého přítele.
Zevnitř se ozval hlas: "Kdo je tam?“
"To jsem já,“ odpověděl muž.
Hlas zevnitř řekl: "Odejdi. V tomto domě není místo pro já a ty.“
Muž odešel do samoty, prošel ohněm odloučení a ticha. Po roce se vrátil a
znovu zaklepal na tytéž dveře.
Zevnitř se znovu ozvalo: "Kdo je tam?“
Tentokrát muž tiše odpověděl: "To jsi Ty.“
A dveře se okamžitě otevřely, protože v domě lásky nemohou být
dva:-)
Kapka se neptá, jak daleko je od jiné kapky,
protože ví, že je celým oceánem.
Tat Tvam Asi - To jsi Ty.
Dva břehy, jedno moře,
jedno ticho, které dýchá v nás obou.:-)
Miluji a jsem milován! A to díky
Bohu Stvořiteli a Otci svému a našemu! Co víc si mohu přát? Nic! 
Každý pohyb na tomto světě se rodí z nehybnosti. Aby mohla zaznít
hudba, musí pod ní nejprve ležet hluboké ticho, ze kterého tóny
vyrůstají a do kterého se zase vracejí. Aby mohla řeka nespoutaně tančit
krajinou, potřebuje pevné břehy, které jí dávají směr a tvar. A přesně
takhle je utkaný i samotný život v nás.
Uvnitř každého člověka stojí tichý, nehybný chrám. Není to prázdné
místo, kde se nic neděje, ale posvátný prostor čistého vědomí. Je to
klidný přístav, který nikam nespěchá, nic neposuzuje a jen s nekonečnou
trpělivostí drží bezpečí pro všechno, co prožíváme. Bez této tiché,
pevné opory bychom byli jen jako list ve větru, který neví, odkud letí a
kam směřuje.
Do tohoto tichého chrámu ale každý den vplouvá živoucí energie života,
takový náš vnitřní tanec. Jsou to všechny naše emoce, radosti, touhy,
vášeň, smích i chvíle smutku. Ten tanec je tou nejupřímnější
modlitbou, kterou život zpívá sám sobě. Probouzí nehybný prostor k
životu, naplňuje ho vůní, teplem a pohybem, bez něhož by i ten
nejkrásnější chrám zůstal jen chladným, opuštěným kamenem.
Potom vyvracíte sám sebe!!! Zapojil jste "já a ty"!!!
Je vidět, že teorie, které hlásáte, sám v praxi nezvládáte!
Ale to je mezi lidmi běžné! I já se s
tím potýkám! 