Římskokatolický biskup Richard Challoner napsal:
„Otázka: Má církev moc měnit deset Božích přikázání? Odpověď : … Na místo sedmého dne v týdnu a též jiných svátků určených ve Starém Zákoně, církev nařídila NEDĚLI A SVÁTKY, které mají být odděleny pro bohoslužby; a tyto jsme nyní povinni zachovávat namísto Božího přikázání, starodávné soboty.“ (Dr. Richard Challoner „The Catholic Christian Instructed“ /New York, 1853/, p. 211)
Římskokatolický teolog Vincent J. Kelly napsal:
„Někteří teologové byli názoru, že Bůh také přímo v Novém Zákonu
označil neděli jako den sváteční a že On sám jednoznačně nahradil
neděli za sobotu. AVŠAK TATO TEORIE JE NYNÍ ZCELA ODVRŽENA. Všeobecně se
tvrdí, že Bůh jednoduše dal své církvi moc odstranit jakýkoli den nebo
dny nebo ustanovovat SVATÉ DNY, pokud to uzná za vhodné. Církev vybrala
neděli, první den týdne, a postupem času dodala ještě jiné dny jako
svátky.“ (Vincent J. Kelly „Forbidden Sunday and Feast – Day
Occupations“ /1943/, p. 2)
Již za římských biskupů Damase a Siricia (konec 4. století) době dochází i k pronásledování těch, kdo z řad křesťanů mají na svátky stanovené římskými biskupy jiný názor. Lidé kolem kazatele Prisciliána (cca340-385) mimo jiné právě o vánocích i nedělích úmyslně dodržovali naprostý půst, aby ukázali, že z těchto římských zvyků vůbec nemají radost. Priscilián Damasovi napsal apologický dopis a osobně jej v Římě navštívil, avšak ten jej odmítl přijmout. Nedlouho poté přichází krajně tvrdý zákrok. Trest smrti byl realizován státní mocí – ortodoxním katolíkem Magnusem Maximem, který
„hrdě hlásal, že mu šlo o neposkvrněnost katolické víry. Tato spolupráce církevních a státních orgánů se pak stala běžnou ve středověku.“ (Římskokatolická publikace „Přehled církevních dějin I /223 kB/“ pro studenty teologie na CMTF UP v Olomouci, Archív studijních materiálů z I. – V. ročníku, I.ročník, kap. „Konstantin Veliký a jeho nástupci“, str. 32)
Katolický kněz a teolog, vedoucí Institutu ekumenických výzkumů Hans Küng o tom píše:
„Jaký obrat! Z pronásledované církve se za méně než sto let stává církev, která sama pronásleduje. Její nepřátelé, „heretici“ (ti, kteří z celku katolické víry „vybírají“), jsou nyní i NEPŘÁTELI ŘÍŠE a jsou podle toho také trestáni. POPRVÉ TEĎ KŘESŤANÉ ZABÍJEJÍ JINÉ KŘESŤANY KVŮLI ROZDÍLNÉMU POJETÍ VÍRY. K tomu dochází v Trevíru v roce 385: španělský asketický kazatel Priscilián je spolu se šesti druhy přes mnoho protestů popraven kvůli herezi. Všichni si na to brzy zvyknou…“ (Hans Küng „Malé dějiny katolické církve“/2005/, str. 33)
1
názor neznalého
